Patová politická situace ztěžuje řešení zásadních problémů české společnosti ANALÝZANa české politické scéně se zdá být novinek stále dost. Ještě ani neodezněla nekonečná volba prezidenta republiky, a už jsme mohli sledovat další drama: vláda získala důvěru ve sněmovně a hned poté došlo k její rekonstrukci.
Patová politická situace ztěžuje řešení zásadních problémů české společnosti
ANALÝZA
Na české politické scéně se zdá být novinek stále dost. Ještě ani neodezněla nekonečná volba prezidenta republiky, a už jsme mohli sledovat další drama: vláda získala důvěru ve sněmovně a hned poté došlo k její rekonstrukci.
Echa těchto událostí jsou stále ještě slyšitelná. Kdo povstal, či nepovstal, tleskal, nebo netleskal při zvolení prezidenta, zda odvolání ministra Rusnoka je Špidlova msta, výsledek jeho nedostatečné komunikativnosti, nebo dokonce katastrofa, protože podle některých hlasů (i z řad opozice) v jeho osobě vládní tým ztrácí jediného skutečného ekonoma. Takové jsou dnes starosti nepochybně nejen médií, ale i politiků samotných. Ve víru úvah, kdo kam, kdo s kým a proti komu, koho odvolat, koho povýšit se ovšem trochu ztratila jedna podstatná skutečnost: věci opravdu zásadní (zdravotní a penzijní reforma, rozpočtové deficity, otázka nájemného, budoucnost ČD atd. atd.) se od voleb nepohnuly ani o píď. Tak trochu je to pochopitelné. Nejsilnější parlamentní strana byla a je rozštěpená přinejmenším na dva tábory. To nemůže nemít vliv na fungování vlády, jejíž „menší“ partneři mají kromě toho dost vlastních problémů. Kompaktním dojmem tak působí vlastně jenom ODS a KSČM, ovšem právě ony mají k vládním veslům daleko a navíc o ně nestojí. Výsledek této situace je zřejmý: česká politická elita se více než osm měsíců po volbách nestačila solidně zorganizovat, natož aby se dostala ke skutečnému vládnutí. Ještě stále se tak úplně přesně neví, kdo bude problémy řešit, natož aby bylo jasné, co vlastně je akutním problémem a jak na něj. Pravda - co by se mělo udělat, to se přinejmenším tuší. Naprosto ale schází nosná idea, co s problémy, kterých věru není málo, udělat. A dodejme, že nosnou se v tomto smyslu míní idea politicky průchodná. Přitom úzkých hrdel je více než zdrávo. Prvním sítem bude interní diskuze v nejednotné, ČSSD, druhým levo-pravá koaliční vláda (jakou má šanci chopit se věcí skutečně základních a akutních, ukazuje otázka regulace nájemného, jejíž řešení je zatím v nedohlednu), třetím parlament, kde vláda formálně disponuje většinou jednoho hlasu. Ve hře je nepochybně i čtvrté úzké místo - věci zásadní nelze než řešit zákonem, a ty podepisuje prezident. Nedá se počítat s tím, že by Václav Klaus vládě její pozici nějak ulehčoval. Samotní protagonisté politického dění opakovaně přiznávají, že díky prezidentským peripetiím byla praktická činnost vlády i parlamentu donedávna v podstatě ochromena. Prezidenta už máme, ale o mnoho lepší to nebude. Rozložení sil mezi hlavními politickými hráči plus jejich nedobrá vnitřní kondice slibují do budoucna velmi málo. Mnoho věcí přitom vyžaduje radikální zásah. Všeobecná „plichta“ ale takové kroky znemožňuje, do úvahy připadá jen konzervativní léčba příznaků, nikoli příčin. A někdy ani to ne - tady přijde na řadu fatalizmus v podobě přesvědčení, že „ono to ještě nějak vydrží“. Volby zatím nejsou ani na obzoru, tím spíše, že myšlenka jejich uspíšení nebudí nadšení ani u jedné politické strany. Voličská veřejnost ovšem všechno sleduje. A dělá závěry. Podle posledního průzkumu politických preferencí by dnes volby s převahou vyhrála ODS. Od druhé nejsilnější strany by ji přitom dělilo více než 12 %. Ale KSČM je jistě se svou stříbrnou medailí spokojena.
