I v a n K o č á r n í k
Byl pokles hrubého domácího produktu, ke kterému došlo v současné době, nevyhnutelný? Odpovídám rovnou, že nebyl. Toto své tvrzení se pokusím doložit argumenty. Pochopit logiku současného vývoje není možné bez určitého návratu do nedávné minulosti, kdy se naplno rozeběhl transformační proces, který měl převést centrálně plánovanou ekonomiku na ekonomiku tržní. Základní údaje o vývoji české ekonomiky v letech 1993 – 1998 nám poskytuje tabulka.
Jaké hlavní poznatky plynou z uvedených dat a z analýzy sledovaného období?
První časové období, které lze ohraničit rokem 1993 až první polovinou roku 1996, charakterizuje tendence ke zvyšování dynamiky ekonomického růstu, respektive udržování této dynamiky. Ekonomický růst byl tažen vysokou poptávkou domácností, v níž se zrcadlil nadměrný růst reálných mezd, a vysokou tvorbou hrubého fixního kapitálu. V tomto období se mírně a postupně snižovala inflace, veřejné finance byly stabilní. Zároveň ČR zaznamenala masivní příliv přímých zahraničních investic, a to zejména v letech 1994 a 1995. Nicméně na běžném účtu platební bilance se prohluboval deficit, který se ukázal být hlavním makroekonomickým problémem. V polovině roku 1996 pak padlo rozhodnutí centrální banky startující tvrdou měnovou restrikci.
Druhé časové období začíná druhou polovinou roku 1996 a trvá v podstatě dodnes. Co je pro toto období charakteristické? Především ekonomika prudce reaguje na „nedostatek peněz. Zároveň se výrazně utlumuje soukromá poptávka, a to jak spotřeba domácností, tak investice. Problémy se začínají projevovat i ve státním rozpočtu. Reakcí jsou pak známé úsporné balíčky, které vedou k útlumu veřejné poptávky. Do toho přichází útok na korunu, patřičné měnové turbulence a prudké zvýšení úrokových sazeb. Na běžném účtu platební bilance se sice rychle obnovuje rovnováha, ale následuje rovněž postupné hluboké zpomalení ekonomického růstu. Centrální banka udržuje restrikci, i když postupně snižuje úrokové sazby.
Byla zvolena řešení správná? Byla a jsou přiměřená? Vím samozřejmě, „že po bitvě je každý frajtr generálem , neboli uvědomuji si, že píši s výhodou odstupu času. Nicméně si myslím, že výše uvedená rozhodnutí je nezbytné podrobit kritické analýze minimálně ze dvou důvodů: tím prvním důvodem je skutečnost, že tato rozhodnutí zásadním způsobem ovlivnila chování ekonomických subjektů ve vztahu k transformaci. Tím druhým důvodem je moje hluboké přesvědčení o tom, že je-li někdo nezávislý, neznamená to, že nedělá chyby a že by neměl být kritizován.
Nárůst deficitu na běžném účtu platební bilance reakci určitě vyžadoval. Podle mého názoru však jak prvotní reakce centrální banky, tak i balíčkové reakce byly přehnané co do intenzity. Navíc podle mého názoru centrální banka udělala řadu chyb v rozhodování, ale i analýze.
O jaké argumenty opírám svoje tvrzení? Především masivní příliv zahraničních investic v letech 1994 a 1995 dával předpoklady zvyšování exportní výkonnosti v následujících letech, a tím významný příspěvek k řešení problému vnější nerovnováhy. To se potvrdilo. Z řady analýz (mimo jiné i z analýz ČNB) vyplývá, že poměrně rychlá dynamika exportu ve druhé polovině roku 1997 a 1998 je dominantně ovlivněna právě těmito investicemi a méně potom měnovým kursem.
Dále pak chybou bylo neuvolnění měnového kursu při prvém balíčku, kdy byla celková situace relativně klidná. Zavedení floatingu pod tlakem útoků na korunu bylo vynuceným tahem s trojím negativním efektem: následoval pokles důvěry ekonomických subjektů v korunu, zbytečná ztráta části devizových rezerv v marném boji o udržení kursu a dodatečné zvyšování úrokových sazeb. Rovnováha na běžném účtu platební bilance se obnovila velmi rychle a na takové úrovni, kterou zdaleka nepotřebujeme. Podtrhuji, že saldo běžného účtu platební bilance v polovině roku 1998 je čtyřikrát až pětkrát nižší než v kritických letech 1996 a 1997.
Dynamika peněžní zásoby se pohybuje hluboko pod „rozumnou výší . Průměrný růst množství peněz v ekonomice činil v prvých osmi měsících letošního roku jen asi 6,6 procentního bodu, zatímco pouze deflátor hrubého domácího produktu (cenový nárůst v průřezu HDP) za první letošní pololetí činil téměř 11 procentních bodů.
Česká národní banka řídí letos měnovou politiku podle takzvaného cílování inflace (Inflation Targeting). Ponechám-li stranou vhodnost tohoto řízení měnové politiky pro naši ekonomiku v současné době, je přece evidentní, že se centrální banka musela dopustit klíčových chyb buď v analýze, anebo v rozhodnutích. Jinak by takzvaná čistá inflace v září 1998 (3,4 procenta) nemohla být nižší, než je cílovaná (5,5 – 6,5 procenta).
Vůbec se nedivím úprku se sazbami dolů v poslední době. Ono totiž udržovat úrokové sazby na vysoké úrovni v podmínkách, kdy ekonomika je v poklesu a kdy dokonce inflace je nižší, než jsem jako tvůrce měnové politiky chtěl – je měnově politický zločin.
A tak mám-li se vrátit k otázce položené na začátku, odpověď je v zásadě jednoznačná. K poklesu hrubého domácího produktu tak, jak jej zaznamenáváme v roce 1998, nemuselo dojít, i když určité zpomalení dynamiky růstu HDP bylo s největší pravděpodobností nezbytné v návaznosti na řešení problému značné nerovnováhy na běžném účtu platební bilance.
Pokles hrubého domácího produktu je výslednicí primárně silné restrikce měnové politiky nastartované v polovině roku 1996 Českou národní bankou, sekundárně restrikcí fiskální v podobě vládních úsporných balíčků (podle mého názoru druhý balíček byl chybou) a terciárně pomalým odbrzďováním, respektive uvolňováním měnové restrikce.
autor je ekonom
