Ekonomika volného trhu funguje na základě dvou principů. Podle prvního z nich by měl stát poskytovat pouze takové služby, které soukromý podnik není schopen zabezpečit lépe. Druhý princip říká, že v soukromém sektoru musí existovat konkurence. Tato konkurence musí být korektní a platí pravidlo, že čím větší je konkurence, tím lépe pro zákazníka.
V případě Českého Telecomu, který kromě poskytování maloobchodních hlasových a internetových služeb také vlastní, řídí a nabízí velkoobchodní přístup k primární státní telekomunikační infrastruktuře, je na zvážení, zda by takovou zásadní službu měl provozovat stát, nebo soukromý subjekt.
Otázky.
V souvislosti s budoucí strukturou a vlastnictvím Telecomu je třeba si položit tři otázky: Měl by stát vlastnit nebo se podílet na vlastnictví společnosti, která se zabývá maloobchodním poskytováním služeb pevných telefonních linek a internetových/datových služeb? Na základě principů ekonomiky volného trhu zní odpověď na tuto otázku “ne”, a to z následujících důvodů: 1) tyto služby již poskytuje řada konkurenčních soukromých podniků; 2) pro stát je nemístné a nebezpečné (z důvodu regulační funkce státu), aby se stavěl do pozice konkurenta těchto podniků.
Druhá otázka by se dala formulovat následujícím způsobem: Měl by stát vlastnit nebo se podílet na vlastnictví společnosti, která poskytuje maloobchodní mobilní služby a internetové/datové služby? Ze stejných důvodů by odpověď měla rovněž znít “ne”.
Následuje třetí klíčová otázka, na níž je však odpověď zcela jiná než na dvě předchozí: Měl by stát vlastnit nebo se podílet na vlastnictví celostátní infrastruktury pro poskytování pevných telefonních služeb a internetových/datových služeb? Česká infrastruktura pevných telefonních linek a internetových/datových služeb zahrnuje celostátní síť „měděných“ telefonních linek pro konečné uživatele a veřejné telefony, tisíce místních ústředen, k nimž jsou tyto linky připojeny, domácí konektivitu spojující tyto ústředny, domácí konektivitu mobilních operátorů k pevné síti, mezinárodní konektivitu k zahraničním operátorům a také pevné linky zákazníků s velkými přenosovými objemy a pevné linky alternativních telefonních operátorů.
Základním rysem této sítě je její monopolní charakter. Soukromé vlastnictví této infrastruktury tak porušuje princip volného trhu ve vztahu k základní potřebě spravedlivé a dostatečné konkurence.
Nikdy nebylo nebezpečí monopolního vlastnictví zřetelnější, než je patrné z chování Českého Telecomu, který opakovaně hrubě zneužíval své monopolní zdroje i svou dominantní maloobchodní pozici a své chování byl ochoten změnit pouze na základě příkazu zákonných regulačních orgánů.
Jako jediné možné řešení zajištění volného trhu v oblasti telekomunikací tak, aby ochránil spravedlivou konkurenci a práva spotřebitelů, se jeví restrukturalizace Českého Telecomu na maloobchodní a velkoobchodní složku, přičemž by velkoobchodní část zůstala ve vlastnictví státu ve prospěch ochrany spotřebitelů.
Úkoly.
Takové řešení by sumárně zahrnovalo následující úkoly: 1) Konsolidaci a vyčlenění Eurotelu, vlastněného Českým Telecomem (brzy to bude 100 procent), jako samostatné společnosti, která by mohla být privatizována bez účasti státu. Na volném trhu by pak fungovala soukromá společnost na stejné úrovni, jako jsou T-Mobile a Oskar (i když s nejsilnější pozicí na trhu).
2) Konsolidaci a vyčlenění maloobchodních hlasových a internetových (IOL) služeb, které jsou ve vlastnictví Českého Telecomu, do samostatné společnosti, která by mohla být opět privatizována bez účasti státu. Na volném trhu by pak fungovala soukromá společnost, která by si pravděpodobně uchovala značku Českého Telecomu, na stejné úrovni jako současné společnosti Contactel, Aliatel, Tiscali a podobně (i když s daleko nejsilnější pozicí na trhu).
3) Konsolidaci a vyčlenění celostátní infrastruktury Českého Telecomu pro hlasovou a datovou/internetovou komunikaci jako samostatné služby ve vlastnictví státu, například pod názvem České telekomunikace. Tato služba by sloužila k udržení základní infrastruktury celostátních pevných linek a jejich konektivity se soukromými operátory jak domácími, tak zahraničními.
Cena není všechno.
Vytvořením takové státní společnosti, řekněme například Českých Telekomunikací, by stát vyloučil nynější střet zájmů na trhu telekomunikací, protože monopol by neměl s kým soupeřit a všem hráčům na trhu by sloužil stejně. Protože by tyto základní telekomunikační zdroje vlastnil výhradně stát, chránil by tím jak trh, tak české zákazníky před možným zneužíváním monopolu soukromým vlastníkem.
Někteří by použili argument, že cena, kterou by vláda dostala za prodej Eurotelu a nového maloobchodního prvku Českého Telecomu by byla nižší než cena za prodej jeho podílu v Českém Telecomu v jeho nynější monopolní formě. Možná, že by tato cena byla nižší, avšak jistota, kterou by vláda udržela pro českou veřejnost prostřednictvím zachování vlastnictví státní telekomunikační infrastruktury, by mohla být nedocenitelná.
