Růst ekonomiky byl pomalejší, než se čekalo
Úžasné! Americký prezident George Bush ve svém nedávném poselství o stavu Unie připomněl, že hospodářský růst ve třetím čtvrtletí minulého roku byl nejvyšší za téměř dvacet let. Existuje snad pádnější důvod pro Bushovo znovuzvolení než vzestup hrubého domácího produktu o 8,3 procenta?
Kdyby prezident pronášel svou řeč o něco později, asi by musel být ve svých vyjádřeních trošku opatrnější. Růst HDP ve čtvrtém čtvrtletí byl mnohem skromnější – čtyři procenta. To je navíc o téměř jeden procentní bod méně, než se očekávalo. I tak jde o velmi slušné číslo, které by třeba v západní Evropě brali všemi deseti. Okamžitá reakce trhů ve Spojených státech byla přesto negativní, optimismus se vytrácel. Investoři jsou naštěstí přelétaví, takže za pár dní už na onen údaj v podstatě zapomenou. Pocit, že s tím optimismem by se to zase nemělo přehánět, však mnohým zůstává.
Jsou dnes Američané draví, nebo skeptičtí?
Dravost a sebedůvěra patří k základním faktorům ekonomických úspěchů Spojených států v posledních desetiletích. Tyto vlastnosti se však podílely také na nafukování různých bublin, jejichž splasknutí pak bylo bolestné. V čerstvé paměti je smutný konec boomu technologických společností i třeba účetní skandály firem. Období největší skepse má dnes Amerika za sebou, ale investoři i spotřebitelé zůstávají ostražití. Každá nová informace, která říká, že „to není tak růžové, jak jsme čekali“, budí pozornost. Při oznámení o relativně pomalejším růstu si určitě mnozí vzpomněli na to, co k americké ekonomice prostě patří – dluhy. Ať už jde o zadlužování státu schodkovým hospodařením nebo i dluhy jednotlivých občanů.
Ekonomové se vesměs shodují v tom, že čtyřprocentní růst pořád znamená především naději a je stále nad úrovní dlouhodobě udržitelného tempa. Zároveň se však objevují signály, že finanční možnosti spotřebitelů slábnou. Na velmi nízkou úroveň klesla míra úspor, snížil se reálně disponibilní osobní příjem. Jestliže ekonomice nepomohou spotřebitelé sami, hodlá přijít na pomoc vláda. Bush sice nyní chce expanzivní rozpočtovou politiku přece jen mírnit, ale i v novém rozpočtovém výhledu výdaje výrazně převyšují příjmy. Ve volebním roce asi nelze ani nic jiného očekávat. V příštích měsících by se mělo ještě pozitivně projevit snižování daní (jako v onom loňském třetím čtvrtletí) – i tím, že povzbudí spotřebu.
Role deficitů.
Jestliže Bushova rozpočtová politika v současné době slaví úspěch, nikdo si není jist tím, co přinese do budoucna. Nepřinutí jednou nahromaděné dluhy Ameriku kleknout do kolen? Prezident čelí kvůli deficitu kritice i ve své vlastní straně. Možná i proto obsahuje analytická část Bushova výhledu tuto větu: „Dlouhodobé rozpočtové projekce jasně ukazují, že rozpočet je na neudržitelné cestě.“ Leckdo to vidí tak, že George Bush činí ústupek konzervativním republikánům a proto vyzývá Kongres, aby byl spořivý. Kritici nicméně tvrdí, že sám prezident počítá s tím, že kongresmani z politických důvodů některé škrty neschválí. Bushova vláda navíc nepředkládá úplný obraz hospodaření v budoucích letech, kdy hodně peněz ještě může pohltit vojenská přítomnost v Iráku a Afghánistánu.
Současné rozpočtové projekce končí rokem 2009. Právě v té době se ovšem početná generace lidí narozená za poválečného baby-boomu začne hlásit o první penzijní platby. To už však nebude Bushova starost, dodávají kritici, neboť předtím skončí i jeho případné druhé funkční období.
Současný americký rozpočtový deficit však podle všeho není jen plodem předvolební situace, ba dokonce ani pouhým důsledkem nákladného boje proti terorismu. Bývalý ministr financí Paul O´Neill, který musel vládu opustit, popsal, jak složité bylo přesvědčovat nejvyšší představitele státu, že se země řítí do fiskální krize. „Ronald Reagan prokázal, že deficity nehrají roli,“ opáčil mu v roce 2002 viceprezident Dick Cheney. O Bushovi bývalý ministr prohlásil, že je jako slepý muž v místnosti plné hluchých lidí. O´Neill sám argumentuje tím, jak náročné bylo Reaganovy deficity během následujících dvaceti let likvidovat.
Zdravá opatrnost nutná.
Otázkou je, jakou alternativu vůči Bushově hospodaření by přinesl nejvážnější demokratický kandidát na prezidentský úřad John Kerry. Jeho volební program nenaznačuje, že by mohl prosadit velké úspory. Pokud by zrušil některé daňové škrty, ušetřené peníze by asi věnoval na dodatečné výdaje. Pozorovatelé sice poznamenávají, že Kerry hlasoval proti uvolnění 87 miliard dolarů na financování okupace a rekonstrukce Iráku, ale jako prezident by se asi musel na celou věc dívat trochu jinak.
Nad všemi pochybnostmi o ekonomických vyhlídkách by bylo možné mávnout rukou. Hospodářství USA přece v minulosti prokazovalo výjimečnou vitalitu, a to i v těžkých chvílích. Na druhé straně jsou zde ony splasklé bubliny z minulosti, které vyzývají ke zdravé opatrnosti. Nadměrná skepse by byla naopak škodlivá. Kdo by však čekal dlouhodobou skepsi od Ameriky?
