Tak jako ostatní firmy či instituce, i různé výzkumné ústavy a obory potkaly v uplynulých letech rozdílné osudy. Některé šťastně přežívají, jiné skončily zaslouženě, nebo také z hlouposti těch, kteří o jejich budoucnosti rozhodovali.
Pro příklady není třeba chodit nijak daleko. Jen v Praze a jejím okolí najdeme několik smutných i jakžtakž nadějných případů. Je na nich dobře vidět, co dokázala v minulých letech politika státu i některých institucí, ale také jak se dá přežít a co je třeba pro to, aby výzkum mohl v této zemi existovat dál.
Letecký výzkum
Jedním z největších výzkumáků u nás je bezesporu Výzkumný a zkušební letecký ústav (VZLÚ) v Praze Letňanech. Na třiadvaceti hektarech půdy sídlí pětačtyřicet zkušebních laboratoří a mimo jiné i největší vlastník ústavu Aero Holding. VZLÚ má i detašovaná pracoviště ve Vysočanech, Kbelích a Hostivaři. V bývalém plynojemu na Palmovce je umístěn tunel, v němž se simuluje aerodynamika letu či proudění vzduchu okolo různých dopravních prostředků.
VZLÚ se před transformací nacházel ve VHJ Aero, kam patřilo téměř vše, co mělo něco společného s leteckým průmyslem. Později jako jeden ze čtyř podniků zůstal spolu s Aerem Vodochody, Letem Kunovice a Motorletem v Aeru Holding. To má dnes ve společnosti 44,61 procenta, Konsolidační banka drží 31,4 procenta, ČSOB 7,83 procenta a IPB 16,1 procenta. Aero Holding však postupně přichází o své majetkové účasti, a tak pomalu, ale jistě míří k likvidaci. Osud VZLÚ zůstává za této situace nejistý. Přitom do dnešního dne dokázal i přes krizi českého leteckého průmyslu přežívat a ješt ě modernizovat. Ve svých útrobách nechal vzniknout vědeckotechnickému parku, v němž sídlí přes padesát firem. Jeho součástí je i výstaviště v Letňanech.
Ústavů s podobnou orientací a rozsahem je v Evropě všeho všudy sedm. Ve Francii, Španělsku, Velké Británii, Itálii, Německu, Švédsku a Holandsku. VZLÚ si před časem vyhodnotil své postavení mezi nimi, aby jeho vedení mohlo odpovědět na otázku, kde má šanci konkurovat. Z minulosti zdědil příliš široký záběr činnosti. Tenkrát byl totiž ústav nucen se zabývat vším, na co existovalo embargo. Po důkladné analýze se rozhodl soustředit příště na nadresortní služby. Nejen leteckému prů myslu slouží jeho aerodynamické tunely, zařízení pro pevnostní zkoušky, zkoušky hydrauliky a další. Celkem má VZLO dvanáct divizí. Podle dobrozdání a certifikátů představuje ve všech oborech evropský standard, ve zkouškách pružnosti a pevn osti, konstrukcí a strojů ve skutečném měřítku potom představuje špičku.
VZLÚ patří k těm šťastnějším ústavům, pokud jde o státní zakázky. Úspěšně se účastní konkursů vypisovaných ministerstvem dopravy a spojů, ministerstvem průmyslu a obchodu a ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy. Tyt o projekty mu zajišťují okolo čtyřiatřiceti procent příjmů. Díky pokračujícímu vývoji podzvukového cvičného a stíhacího letounu L-159 a certifikaci kunovického malého dopravního a nákladního letounu L-610 mu plných dvaačtyřicet procent pří jmů zajišťují objednávky „domácího leteckého průmyslu. Ten však směřuje k mezinárodní spolupráci. Zda se bude v České republice ještě někdy vyvíjet nějaké letadlo, neví nikdo, zřejmě by si ale na to nikdo nevsadil. Proto je důležitý i nel etecký průmysl. Například aerodynamické tunely se využívají pro zkoušky vozů pro pražské metro a pro koridory. Domácí neletecký průmysl tak zajišťuje ústavu jedenáct procent příjmů. Ty ale rozhodně nebudou v budoucnosti stačit na údržbu unikátn ích zařízení pro výzkum, vývoj a certifikaci. Stát si tedy bude muset vybrat, buď je podpoří, nebo se zkoušky a certifikace řady českých výrobků budou provádět v zahraničí. Tam budou dražší, ale především budou konstrukce a vlastnosti českých výrobků v zahraničí známy dříve, než přijdou na trh.
Vedle hlavních příjmů má ústav i doplňkové, například ze zahraničí či z organizování individuální přepravy. Granty dosahují pouhých dvou procent celkových příjmů.
Možnosti budoucnosti, jak financovat výzkum, vývoj a zkušebnictví, vyplývají z členství naší země v NATO a z místa v první vlně čekatelů na členství v Evropské unii. U NATO jde například o NIAG (poradní skupina pr ůmyslových kruhů členských zemí, která má na starosti posuzování jednotlivých projektů v rámci systémů) či Partnerství věda pro mír. V Evropské unii nyní existuje zase takzvaný Pátý rámcový program podporující výzkum a vývoj. Jeho využití by měl usnadnit vstup ústavu do sdružení podobných institucí v Evropě nazvaného AEREA a evropského leteckého sdružení AECMA. Pokud se to nepodaří, zůstane mimo vývoj na evropském kontinentu i ve světě. Sdružení podle slov generálního ředit ele ústavu Milana Holla v zásadě proti novému členu z Východu nic nenamítá. Je zde ovšem jeden veliký problém - vlastnictví. AEREA totiž požaduje od svých členů držení národního certifikátu utajení, vliv státu ve firmě, minimálně třicetiprocent ní podíl státních projektů (u konkurence jde až o sedmdesát) a státní garance ekonomické stability a dokončení projektů, do nichž se ústav zapojí. VZLÚ splňuje všechno kromě vlastnické struktury. Aero Holding sice je majoritně vlastněné st átem, ovšem fakticky směřuje vzhledem k prodeji majetkových účastí k likvidaci. Jeho zahraniční konkurenti a potenciální partneři s podmínkami nemají žádné problémy. Patří totiž regionům, ministerstvu obrany, neziskovým organizacím do zorovaným státem, nebo mají povahu vládních agentur.
Český stát by měl nyní udělat všechno pro to, aby výzkumák založený v roce 1922, který je bez dluhů a dostal se do řady mezinárodních struktur, přežil. Jinak budeme muset české výrobky ještě před dokončením rozkrývat zahraničním konkurentům.
Jaderná Řež
Mezi relativně prosperující výzkumné ústavy po privatizaci patří bezesporu i akciová společnost Ústav jaderného výzkumu v Řeži u Prahy. V Evropě mívají podobné ústavy tři formy. Buďto jde o obchodní společnosti vlastněné státem, či jinými subjekty, nebo nadace. V USA existuje specifický model. Jde o národní laboratoře vlastněné státem a provozované na státní zakázku soukromými firmami na základě výběrového řízení, opakujícího se každých pět let. Ústav v Řeži se dokázal vyhnout kuponové privatizaci a postupně získal strategické majitele - ČEZ, Škodu jaderné strojírenství, Slovenské elektrárny a Diamo. Poslední z nich zatím akcie neobdržel a jako státní podnik určený k likvidaci asi ani neobdrží. Tím pádem zůstává okolo třiadvaceti procent na FNM. Zřejmě je dostane ČE Z a stát si ponechá zlatou akcii.
„Když jsme si položili otázku, kdo má zájem na naší existenci, řekli jsme si, že jediný zájem mají naši zákazníci. Proto jsme požádali o výjimku, abychom se neprivatizovali formou kuponové privatizace, ale do rukou těchto zákazníků, říká k to mu generální ředitel firmy František Pazdera. V té době zhruba polovinu tržeb ústavu představovala státní podpora vědy a výzkumu, státní zakázky a institucionální podpora. Základní jmění při vstupu do privatizace představovalo 416 milionů korun, počet zaměstnanců se postupně snížil z jedenácti set na zhruba polovinu. Přes pokles státní podpory se dařilo v podstatě až do loňského roku držet reálné tržby na výchozí úrovni. Více než polovina tržeb pochází od tuzemských zákazníků, z toho okolo třiceti procent od ČEZ. Třetina přichází ze zahraničí, státní zakázky a státní podpora představují zhruba patnáct procent. „Ve všech zahraničních ústavech, na Západě i na Východě je to padesát až osmdesát, dodává k tomu s mutně Pazdera
Ústav se přesto zatím poměrně slušně držel, a dokonce produkoval zisk. Nyní ale nastal spolu se stagnací ekonomiky pokles zakázek. Společnost s vlastním jměním okolo šesti set milionů korun, bilanční sumou okolo osmi set milionů korun a t ržbami okolo čtyř set padesáti milionů korun přitom musela za sedmdesát milionů rekonstruovat z ekologických důvodů celý tepelný systém. Letos dokončuje investice do experimentálních zařízení a společného centra pro jaderné lékařství s Nem ocnicí Na Homolce. Splácí úvěry a vytváří vzhledem ke své činnosti specifické rezervy. Podle Pazdery se momentálně tak akorát drží nad hladinou. Problémem nejsou ani tak tržby, jako nedostatečná likvidita.
Společnost má v současné době čtyři velké divize, které ji živí. První se zabývá jadernou bezpečností a jadernou energetikou, druhá integritou a materiály, třetí nakládání s odpady. Čtvrtá divize provozuje desetimegawattový reaktor, používaný celým spektrem zákazníků včetně Akademie věd České republiky. Ta jej využívá za nájem ve výši pouhých tří milionů korun ročně. Pro srovnání, před privatizací kryl stát provoz tohoto zařízení dotací ve výši čtyřiadvaceti milionů korun. Na reakto ru se vyrábějí rovněž polovodiče, izotopy pro zdravotnictví a v jedné menší divizi, jako na jediném místě v České republice, radiofarmaka. Ústav s nimi pokrývá asi třicet procent domácího trhu a má z nich okolo pěti procent trže b. Ve spolupráci s lékařskými pracovišti se příští rok na reaktoru zahájí klinické zkoušky terapie pacientů s mozkovými nádory aplikací neutronového záření. Ústav se však v rámci boje o přežití snaží expandovat i do dalších odvět ví, chemie, materiálů a skla. Kilometr dlouhý areál byl původně postaven pro dva tisíce zaměstnanců. Dnes jej obývá i s firmami v nájmu a dvěma ústavy akademie polovina. Proto potřebuje získat mimo jiné i další nájemníky, aby se mu rozředily fixní náklady.
V mezinárodní konkurenci je diskriminován přístupem státu. Ceny, za něž nabízí služby svého reaktoru, odpovídají tomu, že na něj nemá žádnou dotaci. V okolním zemích dotace představují podle Pazdery všude minimálně padesát procent. Společnost se ny ní snaží dostat i do takzvaného rámcového programu Evropské unie, z něhož lze získat až padesát procent prostředků na konkrétní výzkumné úkoly. Jejich příjemce však musí být schopen prokázat, že má krytí zbývajících padesáti procent. „V některý ch případech máme zažádáno o státní podporu, ovšem pokud ji nedostaneme, není šance tyto projekty získat, uzavírá Pazdera. Stát je zkrátka u nás nesrovnatelně skoupější než jinde.
Zastavené Běchovice
Kromě obecného přístupu k výzkumu a vývoji se leckde stát postaral o problémy i naprosto konkrétními a nelogickými rozhodnutími. Mezi takové osudy patří výzkumně vývojový areál v Běchovicích.
V této lokalitě sídlilo před transformací hned několik ústavů v podstatě technického směru (například stavební stroje). Areál centra představuje neuvěřitelných sedmdesát hektarů plochy, z toho čtyřicet hektarů užitné. Jeho vedení mělo zájem ihned po roce 1990 vybudovat technologický park. Takových zařízení je ve světě okolo 2800 a největší rozmach nyní zažívají v Číně. Vědeckotechnický nebo technologický park je místo, které poskytuje svojí povahou a vybavením zázemí inovační m firmám, starajícím se o vývoj výrobků či o transfer nových technologií. Mělo by jít o firmy vyvíjející výrobky či technologie, a nikoliv o firmy poskytující služby, ať již jakékoliv. Parky jsou většinou neziskové, i když e xistují výjimky.
Projekt parku v Běchovicích, který by byl největším v celé střední Evropě, dostal první ránu při privatizaci. Všechny ústavy, které v něm sídlily, šly v první či druhé vlně na kupony. Pouze Vývojová a provozní základna Běchovice , která se starala o provoz areálu a byla majitelem pozemků a sítí, zůstala státním podnikem. Na triku jí zůstalo na dvaadvacet sítí a služeb. Některé ústavy se však rozhodly jít vlastní cestou a sítě a služby se začaly atom izovat. Například se objevily samostatné teplárny, zřejmě jako reakce na obavu z budoucnosti celku. Vybavení areálu bylo přitom podle odborníků špičkové, například obsahovalo i satelitní napojení na výpočetní systémy.
Za této situace se vedení státního podniku rozhodlo zkusit to s parkem znovu. Vypracovalo projekt na jeho vytvoření z Vývojové a provozní základny. Protože v té době město Praha převedlo na sebe třicet hektarů z pozemků areálu, neboť se cítilo jejich historickým vlastníkem, zahrnulo ho vedení podniku do projektu. Představa byla taková, že město bude mít navždy největší, avšak nikdy ne majoritní podíl. Ten mělo získat vkladem oněch třiceti hektarů pozemků. Druhým velkým akcionář em měla být Vývojová a provozní základna, která by vložila veškerý svůj majetek. Menší část si měly rozdělit firmy podnikající v parku, případně externí investor. Pro tento projekt získalo vedení podniku podporu i na magistrátu. Tehdejší p rimátor Jan Koukal byl přece jenom bývalým ředitelem Fyzikálního ústavu Akademie věd a také bývalým předsedou Rady vlády pro výzkum a vývoj. Celou záležitost dokonce schválilo pražské zastupitelstvo. Byly připraveny návrhy zakládacích smluv a stanov. Čekalo se jen na rozhodnutí zakladatele Vývojové a provozní základny, tedy ministerstva průmyslu a obchodu.
Záležitost nabrala tempo koncem roku 1997. Od roku následujícího totiž vcházel v platnost novelizovaný zákon o státním podniku a bylo třeba do Silvestra rozhodnout o osudu základny. Ještě 16. prosince 1997 vystoupil předseda její doz orčí rady a tajemník Společnosti vědeckotechnických parků Pavel Švejda na zasedání pracovní skupiny pro hospodářskou politiku hospodářského výboru sněmovny. Totéž zasedání totiž navštívil ministr Karel Kühnl s projevem, který se zabýval i vědeckotechnickými parky. Švejda jej při této příležitosti požádal o podporu. Den před Silvestrem mu ale ředitel základny Alois Maceška oznámil, že obdržel dopis, ve kterém mu bylo sděleno , že ministr Kühnl již 11. prosince podepsal likvidaci tohoto státního podniku.
Ve firmě, která vlastní většinu sedmdesátihektarového areálu a celý jej spravuje, je tak již přes rok likvidátor, jehož jediným úkolem je prodat majetek za co nejvyšší cenu a uspokojit věřitele. Kdo bude panem domácím sto padesáti firem, z toho padesáti inovačních, které v Běchovicích sídlí, je tedy nejisté. Paradoxem je, že město Praha chce na rozhraní Běchovic a Počernic vybudovat zcela nový technologický park se satelitním městem. „Pokud se to uskuteční, jsem schopen dokázat , že ztráty oproti tomu, kdyby park vznikl na místě dnešního areálu, dosáhnou šesti miliard korun, tvrdí Švejda.
Rozdrcená optická vlákna
Ne všechnu tragédii výzkumných ústavů a oborů však mají na svědomí systémové či jiné kroky politiků. Typickým příkladem může být téměř zlikvidovaný výzkum optických vláken.
Když i Československá socialistická republika pochopila, že budoucnost v telekomunikacích bude patřit těmto vodičům světla a signálů, nechala vzniknout Ústav chemie skelných a keramických materiálů. Ten pod křídly Akademie věd České republiky vyrostl alespoň podle běžných měřítek, mezi něž patří například citace v indexovaných časopisech, ve špičkové pracoviště. V roce 1993 však akademie přišla o část svého rozpočtu a musela snižovat stavy a rušit ústavy. O tom, které to budou, se rozhodovalo podle hodnocení jejich výkonnosti, ale také jejich smysluplnosti. Ústav chemie skelných a keramických materiálů měl tu smůlu, že nebádal, ale vyvíjel. Dokonce měl k dispozici výrobní zařízení, tažičku vláken. Byl označen za zařízení aplikovaného výzkumu, který v akad emii nemá co dělat. Že s tímto názorem nesouhlasili všichni, se ukázalo na akademickém sněmu. Při hlasování o likvidaci jednotlivých ústavů, se u něj jako jediného nepodařilo získat dostatečný počet hlasů pro zánik. Po krátké poradě vedení sněmu učinilo jednoznačné a sporné rozhodnutí - nechalo hlasovat znovu a tentokrát to vyšlo. „Náš rozpočet tehdy představoval čtyři sta milionů korun. Z toho jsme měli tři sta padesát z grantů. Přesto jsme byli pro akademii drazí, vzpomíná tehdejší šéf ústavu Dimitrij Ležal.
Po rozhodnutí o zrušení ústavu se začal hledat způsob, jak zachránit alespoň část výzkumu a zařízení za zhruba třicet milionů korun. Prvním, na koho se vedení ústavu obrátilo, byla logicky Vysoká škola chemicko-technologická v Praze. Té a le vadila přílišná orientace na křemičitá vlákna a potlačení tavících procesů a speciálních skel. Křemičitá vlákna se totiž musela za dob studené války vyvíjet kvůli potřebám telekomunikací. Po pádu bariér bylo jasné, že je ekonomičtější je dov ážet. Nakonec VŠCHT vytvořila společné pracoviště s akademií pouze na speciální optická vlákna, tedy z nekřemičitých materiálů, tajících při teplotách do tisíce stupňů Celsia. V ústavu anorganické chemie dnes na jejich výzkumu pracuje Dimi trij Ležal s jediným podřízeným. Momentálně například na vláknech pro vnitřní vyšetřování a léčbu cév. Ve druhé skupině, která přežila v Ústavu radiotechniky a elektroniky Akademie věd, pracují čtyři lidé a pět externě. Na zachrá něném zařízení se připravují materiály pro fyzikální měření. Optická vlákna mají totiž širokou škálu využití, jako detektory, senzory, pro lasery, v elektronice, pro světelné zdroje a tak dále. Zatímco v případě telekomunikačních vláken je jasné, že nemá cenu je u nás vyrábět, pro speciální stroje a přístroje jsou zapotřebí speciální vlákna, která lze dělat jen na zakázku. „Peníze na jednotlivé záležitosti bychom dokázali získat z grantů, ovšem nemáme na platy, říká šéf tý mu Vlastimil Matějec.
Na dvou miniaturních pracovištích se tak u nás zachovává obor, který má například v USA samostatnou univerzitu a v Southamptonu ve Velké Británii obrovské státní výzkumné pracoviště. Odborníci se přitom shodují, že optická vlákna jsou tec hnologií jedenadvacátého století, která nahradí řadu dnešních vodičů i v letadlech a možná i dalších strojích. Zatímco na výzkum českých dějin první poloviny tohoto století se čerpají prostředky ze státního rozpočtu ve výši několika desíte k milionů korun, pracoviště, které by mohlo systematicky shromažďovat poznatky z vývoje technologie pro jedenadvacáté století, u nás chybí.
