Dokonale ta slova mohou platit i pro současnou Ukrajinu. Rezek by mohl mít radost, protože drdol – jím vybraná úprava vlasů, která mu posloužila jako příměr pro nošení srdíčka na placce, vnějšího atributu Havlových dítek – se v osobě Julije Tymošenkové s politickým kýčem dokonale propojil. Zatímco opozice zůstává roztříštěná, dlouhý cop obmotaný kolem hlavy nepřestal být symbolem. Jenže čeho vlastně?
Sjednocení a svobody na Ukrajině? Těžko, sama Tymošenková přispěla k tomu, že se vlády v zemi nakonec ujal Viktor Janukovyč. Dnes nejznámější ukrajinský psanec. Nové a lepší politiky? To by na ní nesměl ulpívat stín podezření, že současní oligarchové, které by nejraději živelně vznikající nová ukrajinská vláda obrala o majetek, se v propojení kapitálu a státní záruky učili právě od Tymošenkové.
Chybí symbol kontinuity
„Petrolejová princezna“, ostatně další z kýčovitých nálepek, je jen odleskem své někdejší průbojnosti a oblíbenosti. Přesto ocitnout se v jejích kruzích je stejné, jako bylo kdysi náležení k ekipě Václava Havla.
Na Ukrajině dnešních dnů, která marně hledá viditelný symbol kontinuity, to podobně jako kdysi u nás otevírá dveře do politiky i do byznysu. A stejně jako u nás si kriticky musíme klást otázku, zda „rozkošnická lenost“, s níž Rezek popisuje stav bytí způsobený Havlovou „opičí láskou“, je sama o sobě dost na to, aby mohla vzniknout věrohodná a nekýčovitá politika.
Čtěte další komentáře Blahoslava Hrušky:
Čtěte další komentáře Blahoslava Hrušky: