PETR MATĚJ FISCHER - Český podnikatel Petr Matěj Fischer se do historie zapsal v několika oblastech. V Praze měl velkoobchod se dřevem, stal se smíchovským starostou a pořádal akce pro mládež. Nejvíc ho ale proslavilo financování stavby vyšehradského Slavína – hrobky českých velikánů.
Historie vyšehradského hřbitova v Praze sahá až do patnáctého století, kdy se začalo pohřbívat v okolí kostela sv. Petra a Pavla. Hroby přitom zpočátku přibývaly bez jakéhokoli řádu, teprve roku 1660 děkan Martin Velanský nechal kolem hřbitova postavit zeď.
Tím vzniklo na Vyšehradě jedno velké pohřebiště, které se zachovalo až do rozšiřování v roce 1869. V letech 1875 až 1915 byl pak areál postupně upraven do současné podoby.
S myšlenkou vybudovat zde společnou hrobku nejvýznamnějších osobností českého národa přišel již koncem 19. století spolek Svatobor, který kromě podpory české literatury pečoval i o zachování památky na významné spisovatele. K uskutečnění záměru mu však dlouho chyběly peníze. Teprve když se do projektu roku 1889 vložil smíchovský starosta a podnikatel Petr Matěj Fischer, mohla stavba začít.
Z Cikánky na Smíchov
Petr Matěj Fišer se narodil roku 1809 v obci Česká Cikánka (dnes součást východočeského města Svratky). Jeho otec Ignác zde měl pronajatou budovu, ve které od roku 1804 provozoval papírnu.
Mladý Petr Matěj měl již od mládí blízko ke dřevu, po absolvování obecné školy ve Svratce začal proto roku 1824 studovat lesnictví. Nejprve navštěvoval známou soukromou školu Vincence Hlavy v Dačicích, později lesnické učiliště v Mariabrunnu u Vídně.
Praxi vykonával v Rychmburku (dnes Předhradí u Skutče), v Novém Městě na Moravě, Defurových Lažanech a Horažďovicích. Stal se nadlesním a zasloužil se mimo jiné o splavnění řeky Otavy pro vory.
S vlastním podnikáním začal teprve roku 1845. Odešel na pražské předměstí Smíchov, kde zakoupil dům a založil samostatný velkoobchod se dřevem. Krok to byl odvážný, ale vyplatil se. Společnost dobře prosperovala a Fischer se brzy zařadil mezi smíchovskou honoraci.
PETR M. FISCHER
(1809-1892)
Narodil se 22. února 1809 v České Cikánce u Svratky. Po studiu lesnictví v Dačicích a Mariabrunnu se vypracoval až na nadlesního a zasloužil se o splavnění Otavy. Roku 1845 odešel na Smíchov, kde založil velkoobchod se dřevem. Věnoval se i politice a v letech 1867 až 1874 byl smíchovským starostou. Přispěl k výstavbě akciového pivovaru a významně se podílel na národním, kulturním a společenském životě obce. Roku 1865 byl zvolen i starostou pražského Sokola. Do historie ale vstoupil především jako mecenáš Slavína, společné hrobky českých osobností v Praze na Vyšehradě. Zemřel 24. května 1892.
Úspěšný starosta
Vedle podnikání se výrazně zapojil i do místní politiky. Roku 1864 se stal členem městské rady a v letech 1867 až 1874 zastával dokonce funkci starosty.
V té době se Smíchov rychle rozvíjel. Sídlily zde první pražská porcelánka, továrna na cukr, papír, dvě kartounky, továrna na mlýnské stroje a Ringhofferovy strojírny. Roku 1869 zahájil provoz pivovar Staropramen a v letech 1871 až 1872 byl přes Vltavu od Výtoně na Smíchov vybudován nový železniční most, který propojil sever a jih Prahy. Byla zahájena nákladní doprava na České severozápadní dráze z Prahy do Žatce a roku 1873 se ze Smíchova rozjely i vlaky do Slaného.
Fischerova popularita rostla a dodnes je považován za jednoho z nejúspěšnějších smíchovských starostů. Za jeho úřadování byl postaven vodovod, ulice byly vybaveny protipožárními hydranty a Vltava se stala přirozenou dopravní tepnou pro plavbu vorů ze Šumavy.
Vlakové drama
Velmi oblíbeným byl Fischer také u smíchovské mládeže, pro kterou každoročně před prázdninami vypravoval speciální vlak. Odvážel je nejčastěji do Mokropes nebo do Všenor, kde následovala veselice a různé hry.
Jen jednou se zdálo, že se tato zábava vymstí. Na smíchovské nádraží totiž dorazila zpráva, že u Radotína došlo k velké vlakové srážce. Mnoho rodičů zrovna očekávalo návrat dětí a propadlo panice. Někteří začali svalovat vinu na Fischera, a když se k nim přidala i místní lůza, vášně propukly naplno. Dav se přesunul k nedalekému domu „U Plzeňky“, který podnikateli patřil, a začal ho demolovat.
Teprve po dvou hodinách se objevil očekávaný vlak. Zoufalí rodiče trnuli hrůzou, že budou vynášet mrtvé a raněné děti, místo toho ale z okének zaslechli veselý jásot a zpěv. Jediný, kdo se nesmál, byl továrník Fischer. Když uviděl zdemolovaný dům, se slzami v očích prý vykřikl: „To mám za všechno?!“
Třicet tisíc na pomník
Nejvýznamnějším Fischerovým počinem se ale nakonec stalo financování stavby pomníku českých velikánů na pražském Vyšehradě. Vše začalo pohřbem jednoho, dnes již zapomenutého českého spisovatele. Básník a ceremoniář Karel Vinařický měl nad jeho hrobem dojemnou řeč, v níž poukazoval na to, že na vyšehradském hřbitově odpočívá již celá řada významných osobností, které by mohly mít společnou hrobku.
Tato myšlenka zaujala vyšehradského kanovníka Mikuláše Karlacha, který byl krátce předtím v Římě. Navštívil tam společný hrob italských osobností, velké mauzoleum zvané „Campo Santo“ (Svaté pole), a rozhodl se, že podobné vybuduje v Praze.
Spojil se s pražským vlasteneckým spolkem Svatobor, k vybudování hrobky ale dlouho chybělo to hlavní – peníze. Karlach se proto obrátil na Fischera, se kterým se přátelil. Chvíli se o věci domlouvali a podnikatel nakonec slíbil, že nákladem třiceti tisíc zlatých mauzoleum postaví.
Mrtví stále mluví
Pro Slavín byl vybrán hřbitov na Vyšehradě. Stavba začala roku 1889 a trvala čtyři roky. Jejího dokončení se však již Petr Matěj Fischer nedožil. Zemřel roku 1892 a pomník odkázal věnovací listinou Svatoboru.
Architektem monumentální hrobky se stal Antonín Wiehl, žák a následovník slavného českého architekta Josefa Zítka. Uprostřed plošiny vybudoval pomník, na jehož vrchol umístil sarkofág s alegorickou okřídlenou postavou „Génia vlasti“. Po stranách ho doplňovaly dvě sochy od Josefa Maudra, představující „Vlast truchlící“ a „Vlast vítěznou“.
Na přední stranu pomníku byly umístěny tři tabule se jmény prvních 15 osobností pochovaných na Slavíně. Mezi nimi je i básník Julius Zeyer, od něhož pocházejí verše pod oběma sochami: „Svých synů prach vlast, truchlíc, zemi vrací“, „Jich skutky, jásajíc, po věky lidstvu hlásá“. Nad tabulemi se jmény je pak napsáno motto celého Slavína, převzaté z textu Fischerovy věnovací listiny: „Ač zemřeli, ještě mluví“.
