Firmy ani zákazníci neumějí využít ekologicky šetrných výrobků
Lidé si dosud pletou zelený bod na obalech výrobků se značkou ekologické kvality. Přitom zelených bodů je všude požehnaně, protože výrobcům se vyplácí delegovat povinnost zpětného odběru obalů na autorizovanou společnost a prostřednictvím zeleného bodu to zveřejnit. Volbu vhodného výrobku však tato značka zákazníkovi nijak neulehčí. To je naopak posláním značky ekologicky šetrného výrobku. Jenže ta se na rozdíl od zeleného bodu v záplavě různorodého zboží takřka ztrácí. Zná ji jen málokdo, přestože ministerstvo životního prostředí ji uděluje už deset let.
Neznalost se nevyplácí.
Nevědět o této značce se může vymstít i v domácnosti. Zejména u větší investice, jakou jsou na příklad kotle pro vytápění a ohřev teplé vody. U nich se ekologická šetrnost provozu přímo rovná šetrnosti v zákazníkově peněžence. Tím samozřejmě argumentují všechny reklamní materiály na domácí kotle, ale jen u ekologicky šetrných výrobků má na to zákazník státní garanci. Jejímu udělení předcházela řada nezávislých zkoušek a testů, které posuzovaly nejen šetrnost vůči životnímu prostředí, ale i užitné vlastnosti výrobků. Dlouhodobé přehlížení možnosti získat takovouto státní garanci by pro výrobce kotlů na plynná či kapalná paliva nebo biomasu mohlo být podnikatelskou sebevraždou. Proto jsou tyto tři kategorie mezi držiteli české ekoznačky nejmasivněji zastoupeny.
Zajímavé bude sledovat na českém trhu konkurenci dvou zahraničních gigantů v tomto oboru – firem Junkers a Buderus. První z nich připojila ke svému německému certifikátu Modrého anděla i české „éčko“ a nabídla našim uživatelům ekologicky vstřícnou tvář. Buderus naopak tvrdí, že už ke svému dokonalému jménu žádný další podpůrný prostředek nepotřebuje.
Zatímco u výrobců kotlů je kolem ekoznačky var, v Česku existují i zcela nedotčené oblasti výroby a spotřeby, v nichž zájem o ekoznačku ještě nebyl zaznamenán a pro něž ani nestálo za to vypsat patřičnou kategorii a stanovit kritéria pro propůjčení značky. To samozřejmě výrobce nijak nemotivuje, a tak se vakuum udržuje dál a dál.
Dosud byla stanovena kritéria pro třicítku výrobkových kategorií (k 7. červnu 2004 už 32 kategorií), v nichž získalo licenci užívat ekoznačku přes sedmdesát firem (74) pro tři stovky výrobků. Bylo k tomu zapotřebí přes 180 udělených licencí.
Kde vzít motivaci?
Pro nábytkáře jsou největší motivací veřejné zakázky, jak přiznal jednatel Josef Skála, jehož firma Alax se čerstvě přiřadila k držitelům licencí. Úřady mají totiž povinnost při výběru dodavatele dbát na ekologickou šetrnost, pro což není výmluvnější důkaz, než dekret ministra životního prostředí.
Alax už svým nábytkem vybavil desítky škol, nemocnic a úřadů, od okresních a krajských soudů, přes policejní prezidium či hygienické stanice, až po krajské pobočky České inspekce životního prostředí či úřadovny samotného ministerstva životního prostředí. Kritérium ekologické šetrnosti je v takových případech obzvlášť ceněné a kontrolované. Alax byl i výhradním dodavatelem nábytku pro pražský summit NATO a samozřejmě i pro desítky kanceláří soukromých firem.
„Na ekologii se při výběrových řízeních klade stále větší důraz. Přestože už třetím rokem splňujeme veškerá kritéria norem ISO, zažádali jsme také o licenci ekologicky šetrného výrobku. Vždyť ekologičtí už dlouhodobě jsme, proč to nedat víc najevo,“ říká Skála. Čerstvě certifikovaný nábytek má jen mizivé množství zdraví škodlivého formaldehydu a Skála vysvětluje proč: „Spolupracujeme jen s těmi dodavateli materiálu, kteří mají stejné atesty, jako máme my.“
Malá poptávka, malý efekt.
Ve většině evropských zemí nejvíce usilují o certifikované ekologické výrobky textilní producenti. V Česku ne. Ředitel Českého ekologického ústavu Erik Geuss to vysvětluje naším tržním prostředím: „Konkurence nekvalitního asijského textilu je tak velká, že naše textilky mají existenční starosti. Kdyby investovaly do nových ekologičtějších technologií, mohlo by je to položit. Změnit by to mohla jen poptávka po ekologičtějším textilním zboží, ale ta u nás bohužel není.“
Gauss tvrdí, že poznatek, který tak drsně vyvěrá v textilním průmyslu, platí i obecně: „Ekologicky šetrný výrobek bývá vyroben z lepších materiálů a vyžaduje lepší technologie. Pokud po něm dostatečně nevzroste poptávka, která by výrobu zlevnila, musí být výrobky s éčkem zákonitě dražší než ty ostatní. Výrobci si pak budou rozmýšlet, zda podat další přihlášku,“ vysvětluje Gauss. „Existuje ještě jedna ekonomická možnost, a to že zákazník bude vědomě kupovat dráž, aby šetřil životní prostředí. Ale tahle cesta v Česku ještě není obvyklá,“ dodává.
Geuss projevuje starost o rozšiřování vlivu výrobků s ekoznačkou mimo jiné proto, že Agentura pro označování ekologicky šetrných výrobků je samostatným organizačním útvarem jeho ústavu. Ta zařizuje veškerou agendu kolem přidělování ekoznaček a žádosti řádně doplněné potřebnými expertizami předkládá ke schválení. Ministr pak podepíše nebo nepodepíše certifikát, kterým uděluje právo užívat ekoznačku. Petr Saifríd z této agentury spatřuje velký problém v tom, že se na existenci ekologicky šetrných výrobků nepodařilo zainteresovat obchod. „Obchodník nemá nejmenší zájem upozorňovat zákazníky na vyšší kvalitu ekologicky šetrných výrobků. A tak prodavač i zákazník často chodí kolem ekoznačky, aniž ji vnímají. My s tím nemůžeme nic dělat. Celý program je – od výrobce až po odběratele – dobrovolný a musíme čekat, až se projeví zájem kupujících,“ říká.
Ani snahu vyhlásit, že státní úřady mohou nakupovat pouze ekologicky certifikované výrobky, nepovažuje ředitel Geuss za šťastnou. „Mohli bychom dostat po hlavě druhou stranou toho klacku. Ti, kteří by získali výhodu, by přestali myslet na nízkou cenu. A možná i na inovace, takže stát by nakupoval nemoderní věci dráž. Většímu šíření ekologicky šetrných výrobků může pomoci jen zvýšená poptávka spotřebitelů,“ tvrdí Geuss.
Ekologičnost z podstaty.
Pomůcky, které mají zachránit vodní tok před rozlitým olejem, nemohou být samy rizikové. Proto si firma O.G.N. opatřila ekologické certifikáty. Pod značkou Johan Enviro distribuuje netkané textilní sorbenty, které jsou schopné „vypít“ veškeré nečistoty, aniž nasáknou vodou. Další certifikovaný výrobek brání odtékání nežádoucích chemikálií od strojů. Sorbenty firmy O.G.N., které jsou schopny kvůli nečistotám zvětšit svou hmotnost až osmnáctkrát, jsou dalším přesvědčivým příkladem ekologicky šetrného výrobku.
Také rodinná firma Missiva, která způsobem síťového marketingu šíří nejrůznější přípravky denní potřeby, uvítala možnost certifikovat své výrobky. Jak jinak vzdálenému zákazníkovi zaručit, že nabízený prací prostředek je skutečně ekologický? Protože velcí distributoři ekoznačkou pohrdají, je to jediný certifikovaný prací prostředek v Česku. Vlastně celý prací program, v němž si na základě barevnosti, velikosti zašpinění a množství prádla namíchá prací lázeň z pěti komponent každý uživatel sám. „Sousedka naučí sousedku prát, a to tak, abychom z přírody brali jen to, co nezbytně potřebujeme. Pereme bez fosfátů a zeolitů. Šetříme při tom přírodu, zdraví, peníze i čas,“ vysvětluje svůj model spolumajitel firmy Miloslav Špelda.
Kromě peněz, kde je to tak i tak, by zbylé tři hodnoty měly šetřit úplně všechny ekologicky šetrné výrobky. To by je však museli čeští zákazníci znát. Zkušená sousedka nebývá vždy po ruce.
