Jde o kopie amerických strojů a stojí jen čtvrtinu. Číňané je chtějí vyrábět ve velkém skoro jako smartphony a prodat komukoli.
Kamera s vysokým rozlišením sleduje cíl. Dlouhé dny. Záznamy kamery se ukládají do paměti a lze je kdykoli zpětně vyvolat. Software identifikuje obličejové rysy a vyhledá konkrétní osobu při jakékoli situaci. I té, která nastala před týdny. Zaměřovač dokáže sledovaného najít i v davu, přestože obsluha zařízení vidí jen neidentifikovatelnou skrumáž. Jakmile cíl jednou zaměří, automat jej nepustí ze zřetele a dokáže jej zasáhnout naváděnou střelou. I kdyby ujížděl stokilometrovou rychlostí.
Takhle Američané beztrestně zabíjejí na dálku už od začátku století. A znepokojivé je, že do klubu pohodlných válečníků s joystickem brzy vstoupí i další státy.
Poprava na dálku
Útočné drony s digitální kamerou a těžkou municí dnes kromě USA provozují také Izrael, Čína, Británie, Turecko, Saúdská Arábie, Jemen, Pákistán, Írán, Irák, Jižní Afrika, Egypt, Alžírsko, Nigérie a Somálsko. Ve výzbroji je mají také Hamás a Hizballáh. Nejde vždy o výkonné stroje, ale poslední čínské modely Cai Hong (CH-4 a CH-5) a Wing Loong (zvaný též „pterodaktyl“) nápadně připomínají americké páteřní modely MQ-1B Predator a MQ-9 Reaper. A podobně jako ony dokážou s použitím čínských orbitálních družic udeřit kdekoli na světě. Od příštího roku se licenční výroba těchto strojů přesune též do Saúdské Arábie, která se chce stát novou dronovou velmocí na Blízkém východě.
Sérii mimosoudních poprav na dálku, které provádějí operátoři vzdálení tisíce kilometrů s joystickem v ruce, v listopadu 2002 zahájil úder predatoru na vůdce al-Káidy v Jemenu. Dnes na Blízkém východě operuje sedm tisíc takových strojů z USA, které už usmrtily přes šest tisíc osob a podnikají patnáct až dvacet úderů denně. Od loňska se k nim přidaly země, které z operování nepilotovaných bojových letounů (UCAV) dosud nikdo nepodezíral.
Irák pomocí CH-4 likviduje bojovníky takzvaného Islámského státu, Pákistán ostřeluje Tálibán na severu země ze strojů Burraq (kopie čínského CH-3), Nigerijci dělají totéž na severu v operacích proti Boko Haram. Saúdové posílají čínské drony proti Jemenu a šíítští Hútíové na ně odsud nasazují vlastní Quasef-1, což je zřejmě kopie íránského stroje Ababil-T. Ten bude zase nejspíše kopií amerického stroje RQ-11 Raven od americké firmy AeroVironment.
Keltský bůh bouře. Vrcholem britské techniky je prototyp „neviditelného“ a nadzvukového nepilotovaného dronu od BAE, který dostal jméno Taranis podle keltského boha bouře. Je dlouhý 12 metrů a má být schopen zasáhnout pozemní i vzdušné cíle.
V případě Jemenců a Íránců jde jen o malé komerční drony oblepené výbušninami, ale čínská produkce zřejmě brzy rozšíří hi-tech vzdušné války po celém světě. Poslední verze strojů CH-4 z čínského koncernu CAIG unese šest raket o celkové hmotnosti 350 kilogramů (prototyp CH-5 prý až 900 kilogramů), létá ve výšce pět tisíc metrů a vydrží ve vzduchu desítky hodin. Ve všech parametrech sice pokulhává za predatorem a reaperem, ale zase je asi čtyřikrát levnější - stojí rovný milion dolarů. Za tuhle cenu se i ty nejchudší armády dokážou vyzbrojit tisíci dronů. Brzy budou létat bzučící stroje ozbrojené raketami skoro všude.
Jde o datový okruh, hlupáku
Za současným rozšířením dronových válek stojí konstruktér původem z Izraele jménem Abe Karem, jenž svůj první dron nasadil již v jomkipurské válce roku 1973. Kdyby se dějiny vyvíjely jinak, armáda amerických mladíků s joysticky mohla rozsévat smrt po světě již v polovině 80. let, protože Karemův prototyp Amber z té doby se dokázal ve výšce devět kilometrů udržet celých 24 hodin; globální poziční systém (GPS) již měla Amerika v té době k dispozici.
Jenže Pentagon projekt zařízl kvůli nízkolétajícímu pioneeru s krátkou výdrží, takže poptávka se objevila znovu až během války v Bosně. Predator první generace se satelitní navigací, optickou kamerou s vysokým rozlišením a infračerveným snímáním byl na světě, ač zatím jen monitoroval bosenskosrbské jednotky ze vzduchu.
Zásadní změnu znamenalo umístění protitankové střely Hellfire na predator v roce 2001 a prodej Karemovy firmy Leading Systems do rukou koncernu General Atomics, která je dnes díky neutuchající poptávce Pentagonu jedním z největších výrobců UCAV na světě. Za ní v prodejích následují společnosti Northrop Grumman, Textron a Boeing. Predátory se od té doby účastnily všech konfliktů od Afghánistánu přes Irák, Libyi až po boj proti ISIS.
Řídící letové středisko. Z letového centra Patuxent River v Marylandu řídí americké námořnictvo bezpilotní stroje Northrop Grunman X-47-B, které mají dolet 3900 kilometrů, výdrž šest hodin a unesou dvě tuny munice.
Drony jsou obecně považovány za zázrak techniky, ovšem nutno říci, že v samotných létajících strojích není prakticky žádná technologie, která by nepocházela už z minulého století. Drony používají k pohonu vrtule, létají rychlostí kolem sta kilometrů za hodinu a vydávají charakteristický „bzučivý“ zvuk (to drone = bzučet), který děsí obyvatele ohrožených oblastí a udržuje je na pokraji nervového zhroucení.
James Poss, jeden z vývojářů predátoru, při vysvětlování tajemství létajících zabijáků používá s oblibou slogan: „Jde o datový okruh, hlupáku!“ Bez napojení na systém globálních družic, bez výkonných počítačových procesorů, bez mnohadenního sledování cílů, dodatečných informací tajných služeb ze signálních odposlechů jsou to pouhé - slovy Jamese Posse - „očníbulvy odpojené od mozku“.
Právě domácí základna dělá z UCAV nebezpečnou zbraň. Útočný dron dokáže být přesně tak dobrý, jak dobré je technické zázemí, jež ho řídí.
Neviditelný goliáš
Jedinou další velmocí, která může udeřit kdekoli na světě, je díky svým globálním družicím Čína a prostřednictvím amerických družic též Izrael, který provozuje vlastní stroj IAI Heron a jeho program je víceméně tajný. Za uvedenými zeměmi překvapivě zaostává Rusko, které je schopno operovat pouze v blízkém zahraničí (v podstatě jen provádí pozorovací mise na Ukrajině) a teprve vyvíjí obranu proti „swarm útokům“ (úder třiceti a více dronů najednou). Všechny další jmenované země prostě jen podnikají jednorázové akce řízené z pozemního centra, které je vzdáleno maximálně několik set kilometrů a má jen velmi omezené informace o pohybech protivníka.
Z hlediska mezinárodního práva je pochybné, zda se vůbec o skutečnou válku jedná a zda Američané na šesti tisícovkách svých obětí prostě jen nevykonali mimosoudní popravu.
Letecké základny jako Creech v Nevadě, Beal v Kalifornii nebo Hancock u Niagarských vodopádů, jež tak trochu připomínají středisko NASA v Houstonu (před obřími monitory se tísní letečtí operátoři společně s analytiky), čelí právě opačnému problému. Operovat drony a likvidovat nepřátele je pro Američany tak nestoudně jednoduché, že je dnes problém sehnat personál, který by byl ochoten osm hodin denně držet v ruce joystick, sledovat monitor, sporadicky mačkat spínač a dlouhé minuty v nejvyšším rozlišení koukat na masakr, který svým zásahem z místa vzdáleného 15 tisíc kilometrů vyvolal.
Nejprve od této práce začali odcházet kvalifikovaní piloti, takže aby naplnil stavy, Pentagon začal zaměstnávat mladé lidi po střední škole, kteří jsou obzvláště zdatní v hraní počítačových her. Avšak i oni po krátké době opouštěli práci a vyhledávali odbornou pomoc. „Cítím se bezcenný,“svěřovali se psychologům, „nezasloužím si být naživu, když posílám lidi hromadně na smrt.“ Pentagon se je pokoušel motivovat medailemi za zásluhy, ale narazil přitom na ostré protesty veteránů, kteří prošli skutečnými boji. Odpadlíci nakonec spustili kampaň zvanou Odmítni létat, a dokonce vystoupili před OSN, kde se doznali z porušování mezinárodního práva. Výsledkem je, že řídící základny mají permanentní podstav.
Drony v rukou teroristů. Tisková agentura Islámského státu Amaq se nedávno pochlubila neověřeným záběrem, jak jejich nepilotovaný letoun (neznámého původu) ničí irácký tank v bitvě o Mosul.
Situaci komplikuje skutečnost, že útoků je stále více, umírá při nich stále více civilistů (jen v březnu to byly na území ISIS asi tři stovky), konečné slovo při schvalování cílů má CIA a při tomto množství lze důvodně předpokládat, že teroristickou činnost na daných územích drony spíše podnítí, než aby ji eliminovaly. Paradoxní efekt válečnictví na dálku vedl Marka Bowdena, aby v reportáži pro měsíčník Atlantic napsal tuto hrůznou větu: „Nelze morálně ospravedlnit teroristické útoky proti civilistům. Ale lze docela dobře pochopit, proč k nim vlastně dochází. Slabí v tom spatřují jediný způsob, jak se bránit zvůli neviditelného goliáše.“
Nebe bude bzučet
Spojené státy na vývoz svých UCAV uplatňují přísné embargo a kromě Británie, Kanady a Španělska je dosud nikomu neprodávají. Odmítly dokonce i Jordánsko, které chtělo ze svého území bojovat proti ISIS. Ovšem jakmile Čína jednou vyzbrojí celý region, začne neviditelná smrt pršet všude. Nejhorší precedens, který USA světu darovaly, je chatrné zakotvení svých úderů v mezinárodním právu. Celá legitimita tkví ve vyhlášení „války proti teroru“, již zahájil před patnácti lety George Bush a která v očích amerického právního systému dělá z „cíleného zabíjení“ pololegální akt - cílem jsou přece „nepřátelští bojovníci“.
Z hlediska mezinárodního práva je ovšem pochybné, zda se vůbec o skutečnou válku jedná a zda Američané na šesti tisícovkách svých obětí prostě jen nevykonali mimosoudní popravu. Občanské hnutí, které bylo tak hlasité v případě týrání vězňů na Guantánamu, je vůči popravám ze vzduchu relativně lhostejné. Důvodem je nejspíše to, že smrt padá z nebe tisíce kilometrů daleko a vůbec vypadá zhruba jako neškodná videohra.
Číňané se chlubí vlastními predatory. Bezpilotní letadla nápadně připomínající americké predatory bývají k vidění na vojenských přehlídkách v Pekingu. Vyrábí je čínský koncern Chengdu (CAIG) a prodává do celého světa.
Čína si ovšem nedělá starosti ani s klientelou svých zbraňových systémů, takže její drony končí stejně tak v Barmě, Kazachstánu, Uzbekistánu jako v Egyptě, Alžírsku, Súdánu a Somálsku. V posledních pěti letech se prodej čínských zbraní do zahraničí zdvojnásobil, Peking překonal ve vývozu Francii a Německo a dnes v prodeji zaujímá třetí místo za Ruskem a Spojenými státy. Rozvojové země, které si až dosud mohly dovolit pouze výzbroj z druhé ruky, pocházející často z časů studené války, se patrně brzy dostanou k moderním zbrojním systémům včetně „neviditelných“ stíhaček J-31. Na globální rovnováhu to bude mít podobně rušivý vliv, jako když SSSR vyzbrojil arabské země a přispěl k intenzitě izraelsko-palestinského konfliktu v 60. a 70. letech.
Čína navíc vyvíjí zcela nový vojenský dron Sharp Sword, který má být nezachytitelný radary a má unést až dvě tuny munice. Do provozu má být uveden kolem roku 2020. Podle analytiků budou mít čínské zbraně ještě nějakou dobu pověst druhořadé výzbroje, ale s rostoucí poptávkou a klesající cenou brzy dobudou svět. Jestliže dnes nakupuje od Číny vojenské drony tucet zemí, v příští dekádě by to mohly být již desítky. Nebe bude bzučet ve všech konfliktních zónách světa.
Přečtěte si také:
České zbraně proti teroru. Francouzská speciální jednotka si objednala pušky Bren 2
Kalašnikov plánuje výrobu autonomních tanků
