Stát zrecykluje haldy po těžbě smolince. Přestože tvoří menší vrchovinu, tyhle kopce jména nemají. Říká se jim jen podle čísel šachet, u nichž jako odvaly při dobývání uranu vznikaly. A příbramští „uraňáci“, tedy bývalí zaměstnanci dolů, nejlíp vědí, kam zamířit, když mluví o jedenáctce, patnáctce či šestnáctce.
„Jsou tam sice cedulky se zákazem vstupu, ale takové výhledy do všech stran nemáte ani ze Svaté Hory,“ usmívá se starší muž. Že rozhodně není jediným, kdo upřednostňuje haldu před známým poutním místem, potvrzují vyšlapané stezky, které na desítky metrů vysoké kopce vedou.
Už během několika let by ovšem z Příbramska vrcholky z tmavého štěrku opletené náletovými břízkami měly zmizet. Po dlouhých diskusích přišel státní podnik Diamo s návrhem, jak odvaly vytěžit a krajinu vrátit do původního stavu.
Nepůjde ale o nic jednoduchého. Staré haldy obsahují i radioaktivní rudy, jsou prašné a celkem je v nich uloženo 45 milionů tun hlušiny včetně 700 tun uranové rudy. Okraj středních Čech se tak opět promění v industriální region. „O pomoc s likvidací nás požádaly obce, které nesouhlasí se záměrem odtěžování hald privátními společnostmi. Vypracovali jsme čtyři varianty likvidace odvalů jako starých ekologických zátěží,“ vysvětluje Gabriela Úradníková z Diama.
Osm kilometrů lanovky
A největší zastání mezi odborníky i lidmi z okolí Příbrami má scénář, podle něhož se postupně jedenáct hald přesune na jeden velký „superodval“ u Bytízu. „Tuhle variantu jsme posoudili jako finančně i časově nejvýhodnější,“ upřesňuje Úradníková. Konkrétně to znamená, že jen přesun hlušiny z jednotlivých hald by měl při nepřetržitém provozu trvat osm let. Reálnější je ale nyní horizont 21 let, což předpokládá, že by se pracovalo osm hodin každý všední den.
Přečtěte si o těžbě na mořském dně:
Zlatá horečka zachvátila dna oceánů. Bojuje se o vzácné kovy
I když se v některých vizích mluvilo o nákladní dopravě, kameny, ruda a další hlušina z odvalu se budou s největší pravděpodobností převážet na pásových dopravnících. Technici nejdřív postaví pět kilometrů dlouhý pás z jižní strany. Po vytěžení dostupných odvalů se přesune severněji. Propočty počítají s délkou tří kilometrů. A Diamo už má i předběžný rozpočet. Likvidace by si měla vyžádat přibližně 2,5 miliardy korun. Peníze půjdou z kasy ministerstva průmyslu.
Ovšem přesunem tisícovek tun materiálu to zdaleka nekončí. Až vznikne superodval, na řadu se dostane mnohem náročnější a především zdlouhavější práce. Na speciální třídicí lince se z hlušiny postupně oddělí radioaktivní ruda a štěrk různé velikosti, který pak poslouží ve stavebnictví. A tahle fáze likvidace zabere několik desítek let.
Výstřel ze vzduchového děla
Jenže aby Diamo mohlo očistný proces vůbec rozjet, potřebuje provozovat třídičku. A tu zatím nemá. Jedinou reálnou možností je proto odkoupení zařízení od společnosti Ecoinvest Příbram. Podle informací týdeníku Euro už oba podniky vyjednávají.
Ecoinvest čistí hlušinu pod „šestnáctkou“ již několik let. „Ročně jsme tu schopni upravit 300 tisíc tun štěrku, prodáme zhruba polovinu,“ přibližuje Josef Šmejkal, jednatel firmy. Zatímco počítá, stoupáme po železném žebříku ke gumovému pásu, kudy „teče“ proud mazlavého načervenalého bahýnka. Slova zanikají v rámusu strojů, co chvíli zpod plechových krytů vyštěknou i ostré rány. „To jsou vzduchová děla,“ gestikuluje Šmejkal.
Aby se od kamenů nejrůznějších velikostí oddělil radioaktivní smolinec, sleduje celou linku 32 detektorů. Pokud zachytí záření, vzduchové dělo označenou hroudu „vyfoukne“ z pásu k ostatním radioaktivním kouskům.
Na konci systému několika dopravníků a třídicích zařízení jsou pak hromady čistého stavebního štěrku. Napravo ten nejjemnější, pár desítek metrů vedle zase hrubší. A gumové pásy neustále přisypávají další kilogramy.
I když se v téhle bytízské lokalitě čistí zbytky po těžbě uranu dlouhá léta, Vývojový závod uranového průmyslu tu tak sofistikovanou technologii neměl k dispozici. Z linky padalo velké množství nevyužité hlušiny.
Josef Šmejkal, který spolu s několika dalšími investory závod zprivatizoval, dal dohromady tým expertů. Sestavili spolu unikátní soustrojí za 105 milionů korun. I díky padesátiprocentní dotaci od státu se rozjelo u Příbrami v roce 2011. A teď má o něj zájem Diamo. I proto ve svých projektech plánuje, že obří centrální odval by měl vzniknout přímo v areálu Ecoinvestu.
Z linky vycházejí dvě hlavní suroviny. Štěrk, který je prý natolik čistý, že slouží i ke stavbě domů a jeho prodej představuje pro Ecoinvest hlavní zdroj příjmů, a uranová ruda. Nákladní auta ji převážejí na Dolní Rožínku, kde z ní specialisté podniku Geam produkují takzvaný „žlutý koláč“. Jinými slovy koncentrovaný uran, který potom končí v palivových tyčích pro jaderné elektrárny Dukovany a Temelín. ČEZ takhle dokáže pokrýt zhruba třetinu své spotřeby jaderné energie.
A odborníci nečekají, že by na tomhle číslu něco změnila chystaná likvidace příbramských hald. I když zdejší ruda byla poměrně bohatá – z jedné tuny se dalo vytěžit až šest kilogramů čistého uranu –, v haldách jej podle propočtů mnoho není. „V jedné tuně odvalové rudy zůstává zhruba jen 13 gramů uranu,“ popisuje Šmejkal.
Což není nijak povzbudivé. I proto, že cena uranu není dlouhodobě nijak vysoká. Kilogram se prodává za 50 dolarů. Ve světě se prostě vyskytuje ve velkém množství a poptávka zůstává slabá.
Štěrk pro každý kraj
Podle dostupných informací chce Diamo očistu Příbramska rozjet v roce 2020. Kromě pořízení linky a domluvy s majiteli pozemků, přes něž povedou dlouhé dopravníky, je nejdůležitější zajistit stálý odběr vyrobeného štěrku. Pokud se bude hromadit pod pásy, práce se zpomalí a protáhne.
Avšak jak zmínil Šmejkal, Ecoinvest dnes kvůli silné konkurenci dokáže udat zhruba jen půlku roční produkce čistých kamenů. Proto se připravuje strategie, jak odvalový štěrk rychle zužitkovat. Podle zjištění týdeníku Euro je vizí několik. Jedna třeba navrhuje, aby kamínky z Bytízu povinně používaly stavební firmy při státních zakázkách. Další varianta zase počítá se vznikem štěrkové haldy v každém kraji republiky. Tvořily by součást strategických zásob a hejtmanství by je mohla využít například během povodní.
Štěrk a smolinec jsou sice nejviditelnější produkty třídicí linky, ale v odvalech se občas nacházejí i mnohem překvapivější věci. Jeden z třiceti zaměstnanců pracujících na soustrojí je vyhazuje hned na prvních metrech dopravníku.
Kusy stromů, hnijící trámy, prokopnuté hrnce, děravé přilby, rezavé části nářadí. Na haldy se zkrátka v minulosti vyhazovalo kdeco.
A že divokému skládkování není konec, o tom svědčí i pohled do takzvaného propadla. To je místo u Bytízu, kde se v zimě 1962 začala propadat šachta. Díra nejdřív pohltila baráky zdejšího lágru se dvěma vězni. A i když se průběžně zasypává, země dál požírá půdu z povrchu. Toho využívají lidé a do jámy i přes zákaz svážejí odpad včetně stavební sutě.
Nezapomínat na radioaktivitu
Likvidace starých hald a jejich třídění sice vypadá jako běžná práce se štěrkem a bahnem, ovšem dlužno připomenout, že téměř z každého místa sálá radioaktivní záření. Oblast proto nepřetržitě kontrolují experti Státního úřadu pro jadernou bezpečnost. A ani bez nich by se neobešla budoucí masivní likvidace odvalů.
„Hlavním zdrojem ozáření lidí je v této oblasti ozáření radonem a produkty jeho přeměny, které se z odvalů uvolňují. Situace je na každém odvalu jiná,“ popisuje Karla Petrová z úřadu pro jadernou bezpečnost. Ihned dodává, že úroveň ohrožení na Příbramsku je velmi nízká.
Během chystané očisty čeká životní prostředí ještě jeden zásah. Práce s hlušinou je velmi prašná. Diamo řeší, jak přesun tisíců tun udělat co nejekologičtější. Dopravníky zakryje, stejná opatření budou platit i na samotné třídicí lince.
Přestože v minulých měsících proběhlo několik zasedání starostů a obyvatel Příbramska, kde státní podnik vysvětloval a obhajoval likvidaci odvalů, někteří lidé zůstávají skeptičtí. A nebojí se jen prachu. Varují i před hlučností dlouhých dopravníků. „Nevím, proč se to musí dělat teď. Nechme to příštím generacím,“ radí jeden z řidičů, kteří si právě u Dubence kupují točenou zmrzlinu. O záměru pochybuje i Věslav Michalik, starosta Dolních Břežan. V haldách nevidí riziko a naopak tvrdí, že s jejich přesunem by zanikly i unikátní ekosystémy, které na výsypkách v uplynulých desetiletích vznikly. I těchto pár názorů ukazuje, že k finální likvidaci čeká Diamo ještě dlouhá cesta. A že ne všichni jeho návrhy přijímají.
V místě každé z jedenácti hald se bude těžit až jeden metr do země, vyčištěné pozemky přejdou do majetku přilehlých obcí. A bude jen na starostech, jestli z nich udělají stavební parcely, nebo přijdou s jiným nápadem. Už nyní je však jisté, že Příbramsko si v příštích letech projde radikální změnou viditelnou na první pohled. Známé pahorky zmizí a krajina se bude moct otevřít. A možná se tu ukáže, co s haldami na Ostravsku a Karvinsku.
Přečtěte si také:
