Přívrženci zakladatele Panhelénského socialistického hnutí (PASOK) řadu let po úmrtí svého vůdce Andrease Papandrea na stranických shromážděních volávali: „Andrea, zis! Esi mas odigis!“ (Andreasi, ty stále žiješ. Vedeš nás.) A to i tehdy, když se šéfování strany ujal jeho syn Jorgos, v němž viděli především pokračovatele otcova díla. Nemohli se mýlit více.
Možná jsou to stále titíž lidé, kdo nyní křičí na aténském náměstí Syntagma, že socialistická vláda vedená Jorgosem jsou „zloději, zrádci a lháři“.
V podivně ironickém šklebu řecké historie se zobrazuje jakási dynastická odplata: výměnou za mezinárodní finanční pomoc připadl právě Jorgu Papandreovi nezáviděníhodný úkol demontovat mnohé pilíře svérázné hospodářské politiky svého otce, trojnásobného řeckého premiéra Adrease Papandrea. Ten, ač na Harvardu vzdělaný ekonom (mimo jiné léta šéfoval katedře ekonomie na kalifornské Berkley), dokázal svojí populistickou politikou zavést zemi na dráhu, z níž dnes většina dnešních ekonomů nevidí jiné východisko než řízený či neřízený bankrot. Jeho synovi (po matce polovičnímu Američanovi) nelze upřít, že se nevzdává a snaží se Řecko dovést k fiskální zodpovědnosti. Ta k velké řecké škodě nebyla vlastní nejen jeho otci, ale ani jeho následovníkům, ať již z řad socialistů či pravice, od níž Jorgos převzal žezlo po volbách v říjnu 2009.
Mezinárodní finanční pitva
S nožem na krku od mezinárodní věřitelské komunity, která další uvolňování finanční pomoci podmínila novým, ještě tvrdším programem, jej Papandreu junior dokázal protlačit minulou středu parlamentem. Premiér prohlásil, že Evropa dala důvěru nikoli „starému, ale novému Řecku“. Kdo ví, co by mu na to řekl jeho táta.
Výdajové škrty by do roku 2015 měly přinést celkové úspory v rozsahu 78 miliard eur. Součástí programu je i zvyšování daní a privatizace státních majetkových účastí a nemovitého majetku. Přestože na papíře vypadá program působivě, a nepochybně bude odměněn uvolněním další tranše ve výši dvanácti miliard eur, která umožní přefinancovat splatné dluhopisy, je zároveň jasné, že Řecko nebude ještě řadu let schopné vrátit se za alespoň trochu přijatelných podmínek na trhy. A že je tedy odkázáno na další mezinárodní finanční pomoc eurozóny a Mezinárodního měnového fondu, odhadovanou na zhruba 120 miliard eur nad rámec již loni v květnu přislíbených 110.
Řecko momentálně nedosahuje primárního rozpočtového přebytku, a vůbec tedy není schopno ušetřit si na alespoň částečnou obsluhu dluhu, který představuje 355 miliard eur a jenž vzhledem k pokračujícím rozpočtovým deficitům stále roste. O to zajímavější bude rozsah „dobrovolné“ participace komerčních subjektů na refinancování řeckého dluhu, který byl „ukuchtěn“ v Paříži a jemuž se pozitivní odezvy dostalo i v Německu.
„Dobrovolnost“ je přitom klíčovým slovem, neboť vynucená restrukturalizace by znamenala další zhoršení mezinárodního řeckého ratingu. Tvrdě by také narazila na odpor Evropské centrální banky (jejíž půjčky oproti zástavám cenných papírů snižují přímé fiskální náklady na záchranu nejen Řecka, ale i dalších zemí typu Portugalska, Irska nebo Španělska) a přinutila by komerční věřitele přiznat ztráty z držení řeckých obligací. Není divu, že právě francouzské a německé finanční instituce mají tendenci podlehnout tlaku a na měkkou restrukturalizaci přistoupit, neboť právě ony mají nejvíce peněz v sázce.
Záchrana podle Bradyho
Týdeník Euro již před časem popsal, jak by taková záchranná akce s účastí komerčních subjektů mohla vypadat, když zmiňoval vzor v podobě Bradyho plánu na snížení dlužní zátěže pro latinskoamerické země, připravený v roce 1989 tehdejším americkým ministrem financí Nicholasem Bradym. Tehdy a zřejmě také nyní v případě Řecka a možná i dalších zemí se restrukturalizace bude opírat o výměnu splatných „starých“ dluhopisů novými, s velmi dlouhou splatností (30 let) a nízkým úročením nebo za takzvané „zero coupon bonds“, které nejsou úročeny. Hlavním lákadlem motivujícím věřitele k účasti na Bradyho plánu bylo zajištění restrukturalizačních dluhopisů americkými vládními bondy se stejnou dobou splatnosti (30 let) a nulovým kuponem, které si koupily dlužnické země s využitím půjček od MMF nebo Světové banky a vlastních devizových rezerv držených na vázaném účtu v pobočce Fed v New Yorku. Dnešní plán pro Řecko by se nutně musel opírat o zajištění hodnoty dluhopisů například zárukou v podobě Evropského fondu finanční stability anebo připravovaného Evropského stabilizačního mechanismu, který má nejvyšší mezinárodní rating a je garantován všemi členy eurozóny.
Slabé vyhlídky
Předpokládejme, že všechno klapne podle plánu, věřitelé dají Řecku další miliardy, banky a pojišťovny poslušně vymění své pohledávky za restrukturalizační bondy pěkně podle Bradyho, ratingové agentury budou mít jedno oko skleněné, druhé pevně zavřené a do řeckých ulic se nakonec vrátí cosi na způsob klidu v podobě smíření s novým osudem. Ani tehdy, když se všechno tohle podaří, není nikde zaručeno, že se Řecko nakonec znovu postaví na nohy.
Jsou země, které dokázaly přežít tvrdší fiskální konsolidaci než tu, kterou má před sebou Řecko. Jenže žádná z nich přitom nebyla zatížena tak závratným dluhem v poměru k HDP a zároveň tak špatně „nastavena“ na to, aby se dokázala probojovat k růstu.
Řecká ekonomika v podstatě nemá žádný exportní průmysl, který by stál za řeč, což se promítá i do statistik zahraničního obchodu. Loni Řecko vyvezlo zboží za nějakých 16 miliard eur oproti českým 100 miliardám. A řecký schodek obchodní bilance byl zhruba dvakrát vyšší než celý řecký vývoz, přičemž jde o větší ekonomiku, než je česká, s asi o milion větším počtem obyvatel.
Tím značně klesají šance, že by prostřednictvím vnitřní devalvace, tedy snížením cenové a mzdové hladiny, mohlo dojít k výraznému oživení taženému exportem. Takové oživení je přitom zároveň tou nejdůležitější podmínkou, aby Řecko bylo schopno splácet dluhy v plné výši, byť podle benevolentního splátkového kalendáře a s mírným úrokem. Neboť logika vnitřní devalvace a úsporných balíčků je neúprosná: ekonomický růst bude pod velkým tlakem díky mizerné spotřebitelské poptávce a silně potlačené vládní spotřebě. Že by se z Řecka stal investiční ráj, který požene růst dopředu masivním přílivem přímých zahraničních investic spuštěným výprodejem státního majetku, v to asi nedoufají ani největší helénofilové. Nebude-li investic do exportních kapacit, nelze doufat ani v podstatné zvýšení exportního výkonu tak, aby dokázal přivést Řecko k růstu a uměl absorbovat zaměstnance z přebujelého a neproduktivního státního sektoru a veřejné správy.
Až pomine odhodlání…
Z hlediska politické ekonomie je setrvání Řecka v eurozóně právě díky malé váze exportních odvětví (s výjimkou turistiky, kterou stávky dokonale odrazují) neuvěřitelně nákladný proces. A to jak pro Řeky, tak pro jejich financiéry, kteří musejí přesvědčovat svoje obyvatelstvo, že držení Řecka nad vodou je pro ně výhodné. Sebekurážnější vládu jednou přestane bavit pouštět národu setrvale žilou a dívat se na samá špatná čísla, která ne a ne ukazovat světlo na konci tunelu.
Objektivně řečeno jsou šance, že by Řecko mohlo bez odpisu podstatné části jistiny dluhu někdy vyrůst ze svých dnešních potíží, velmi chatrné. Jednou odhodlání pomine a pak bude nutné buď pustit žilou věřitelům pořádně, anebo vystoupit s eurozóny. To druhé sice bude znamenat okamžité omezení konvertibility drachmy a její prudkou devalvaci, rozpad bankovního sektoru v Řecku a fakticky i nutnost vyjednat pro Řecko nějaký zvláštní status v rámci Evropské unie, ale reálné mzdy vyjádřené v eurech tak bez velkého dohadování srazíte přes noc. To může být jednou docela atraktivní východisko z jinak bezvýchodné situace. V podstatě se přes všechna horečná jednání jen hraje o čas: aby si veřitelské banky v unii mohly vytvořit dostatečné rezervy, aby se ostatní země dokázaly zkonsolidovat a v očích trhů účinně odpoutat od řeckého precedentu a aby unie zkusila najít adekvátní odpověď na absenci fiskálního centra.
Vždy je možné žádat o slitování, které ostatně začíná řeckým „Kyrie eleison“ .
