K důležitým novinkám úpadkového zákona patří reorganizace
Pokud někomu půjčíte stokorunu, on ji nevrátí a následně vyhlásí bankrot, je jasné, že šance dna zpětné získání celého obnosu je minimální. Jediné, o co se můžete pokusit, je najít způsob, jak z té stovky dostat zpět co nejvíce. Bohužel, hledáte už jen druhé nejlepší řešení (to první bylo pochopitelně „nepůjčit“). Smyslem úpadkového práva je pomoci takové druhé nejlepší řešení nalézt. Různé úpadkové zákony se o to pokoušejí různě. Základem zpravidla bývá nucený rozprodej dlužníkova majetku, rozdělení výnosů věřitelům a nakonec likvidace dlužníka. Tedy konkurz. V takovém případě předpokládejme, že dostanete za svou stovku zpátky pětikorunu. Někdy se ale může stát, že dlužníkův majetek má větší hodnotu, když je udržen pohromadě, než když je po kusech rozprodán. Předpokládejme také, že pokud by se našel způsob, jak tuto vyšší hodnotu udržet a proměnit ve výnos pro věřitele, dostal byste za svou stovku zpátky korun deset. Není to stovka, ale ve vaší situaci je to druhé nejlepší řešení.
Jediné kritérium.
Úpadkové právo, které nabízí pouze konkurz, má omezené možnosti, jak hodnotu běžícího podniku udržet. Pokud umožňuje věřitelům za určitých podmínek změnit složení majetku, závazků a akcionářů zbankrotovaného dlužníka, mají věřitelé lepší šanci (nikoli ale jistotu) na vyšší výnos. V takových případech mluvíme o takzvané reorganizaci, nebo chcete-li restrukturalizaci.Věřitelé musejí však pečlivě vážit, kdy má pro ně smysl konkurz a kdy reorganizace. Pokud si představíme dlužníka, jehož jediným majetkem je dům na Vinohradech, je reorganizace zpravidla naprosto nesmyslným řešením. Samotný dům má zkrátka hodnotu stále stejnou, ať restrukturalizujeme a reorganizujeme, jak chceme. Nejlepším řešením je rychlý a účinný konkurz. Pokud ale v majetku dlužníka je domů více, jsou v nich například haly, kde taví, kuje, montuje nebo projektuje tisícovka různě kvalifikovaných lidí různá množství různě velkých a malých výrobků na základě různě vyspělých technologií, může dávat reorganizace smysl. Jediným kritériem volby mezi jednotlivými způsoby řešení úpadku (tedy mezi konkurzem a reorganizací) musí být čistý korunový výnos. Nikoliv tedy sentiment k výrobě, zaměstnancům nebo regionu. Návrh nového úpadkového zákona takovou možnost, myslím, dává.
Hlavně včas.
Proto, aby reorganizace dlužníka měla rozumnou šanci na úspěch, musí úpadkové právo stanovit pravidla, která v první řadě motivují jednotlivé účastníky, snižují transakční náklady a umožní vynucení vůle věřitelů. Předpokládejme, že z nějakého důvodu je optimálním řešením vždy dohoda. Dále předpokládejme, že je pokud si mohou strany vybrat, raději dohody uzavírají před než po vyhlášení bankrotu. Jakkoli to zní paradoxně, uvedeným kritériím nejlépe vyhovuje, pokud úpadkové právo motivuje jednotlivé účastníky, aby uzavírali dohody o reorganizaci ještě předtím, než bankrot technicky nastane. Dlužník pak může požádat soud o současné prohlášení bankrotu a schválení dohodnutého reorganizačního plánu. Úpadkové řízení se tím může významně zkrátit a pochopitelně zlevnit. I takovou možnost návrh nového úpadkového zákona dává.
Dobré nervy a dobří právníci.
Co když věřitelé i dlužník dávají reorganizaci přednost, ale přes veškerou snahu stran se nepodaří dohody o reorganizaci dosáhnout před prohlášením bankrotu? Pak zpravidla dlužník bude pověřen dojednáním reorganizačního plánu, významná část kontroly přejde z akcionářů na věřitelský výbor. Podaří-li se zajistit financování, dlužníkův podnik dál poběží a věřitelům poskytujícím čerstvé financování bude poskytnuta „superpriorita“. Mezitím se budou snažit věřitelé, dlužník a jeho akcionáři dohodnout na reorganizačním plánu. Motivace k dohodě u věřitelů je silná, protože pokud nebude nalezena, dojde buď ke konkurzu (všichni ztratí), nebo k vynucení dohody soudem (a ztratí nejméně ti co nesouhlasí). Akcionáři jsou motivováni zejména tím, že v reorganizaci mohou dostat zpět alespoň něco, na rozdíl od konkurzu. Pokud se nepodaří dohodnout podmínky reorganizačního plánu, soud ho může v krajním případě věřitelům, akcionářům a dlužníkovi vnutit. Vnucení plánu soudem je riziko pro všechny, protože nikdo si nemůže být dopředu jistý, zda soud přijme podmínky pro vnucení plánu (vždycky je prostě lepší se dohodnout). Z podmínek, za kterých může soud plán vnutit, zmíním tři: - Plán byl schválen alespoň určitou skupinou věřitelů. - Na základě plánu každý věřitel nebo akcionář dostává alespoň tolik, kolik by dostal v konkurzu. - Plán respektuje řekněme nadřazenost a podřízenost (jak se někdy říká senioritu a junioritu) pohledávek. Tedy zajištěné pohledávky se uspokojují před nezajištěnými, podřízené po nepodřízených a akcionáři nakonec. Celkově je schválení plánu věc složitá a vyžaduje dobré nervy a právníky, respektive dobré právníky a nervy. Po jeho schválení dlužník pokračuje dál v podnikání, zpravidla s nutně změněnou strukturou majetku (například neefektivní aktiva jsou prodána), závazků (část dluhů je odpuštěna, či jejich splatnost prodloužena) a zejména původní akcionáři byli odejiti a nahrazeni věřiteli.
Americký vzor.
Znalejší čtenář jistě také postřehl, že systém navržený v novém úpadkovém zákonu je silně inspirován kapitolou 11 federálního úpadkového zákona USA. Podobnou cestou se v Evropě mimo jiné vydaly i Francie a Německo. Reorganizace, ač po ní velká část odborné veřejnosti dlouho volala, však není samospasitelná. Základním způsobem řešení úpadku vždy zůstane konkurz. Pro mnoho situací se reorganizace prostě nehodí a vede k některým nežádoucím jevům. Není mi však znám jakýkoli lepší způsob, jak pro věřitele jak ochránit hodnotu podniku. Myslím, že zahrnout reorganizaci do nového úpadkového zákona byla optimální volba.
