Je třeba automatické členství či anonymní účty
Zatím poslední výstřely Věcí veřejných (VV), pokud jde o konstrukci druhého důchodového pilíře, odezněly. A tak má smysl si říct něco k tomu, jak by měl vypadat v ideálním případě, čemuž se česká politika s vysokou pravděpodobností vyhne obloukem.
Bezpočet studií z velmi odlišných zemí říká jedno: že lidé mají tendenci odkládat rozhodnutí o tvorbě úspor do budoucnosti. Do doby, kdy je na vytvoření dostatečného finančního polštáře pro stáří buď velmi pozdě, anebo již příliš pozdě. Fascinující je zjištění, že tak lidé mnohdy činí i v situaci, kdy vědí, jaké to bude pro ně mít důsledky. Víme, že bychom měli šetřit, ale nešetříme, zní častá odpověď. Samotné finanční vzdělávání je sice potřebné, ale ani dobrá informovanost a dostatek podkladů pro rozhodování zdaleka nejsou schopny tuto tendenci zvrátit.
Kolektivní paměť národa
Behaviorální ekonomie, která zkoumá, proč tomu tak je, a silně se opírá o další vědní obory, mimo jiné o psychologii a výzkum lidského mozku, hovoří o různých typech kognitivních zkreslení, jež ovlivňují chování lidí ve vztahu k rozhodování o jejich financích. Pro debatu o penzijní reformě je pár jejích poznatků opravdu důležitých. Namátkou: odkládání rozhodnutí, averze ke ztrátě, preference statu quo nebo nadměrná informační zátěž. Při navrhování základních stavebních kamenů druhého pilíře by bylo dobré na kognitivní zkreslení pamatovat. A taky na moderní dějiny finančního sektoru České republiky, které kognitivní zkreslení silně ovlivňují. Je na co vzpomínat a negativní zkušenosti jsou v „kolektivní paměti“ národa pevně zakotveny.
Česká ekonomická historie nabízí pro příznivce behaviorální ekonomie fantastický substrát. Vezměte si jen odkládání rozhodnutí (prokrastinace) a s ním spojené hyperbolické diskontování, kdy mnoho lidí rozhoduje o financích tak, že krátkodobě uplatňuje mnohem vyšší diskontní sazbu. Aby se k nějakému rozhodnutí rozhoupali, mnohdy potřebují vidinu rychlého a vysokého zisku. Není známo, zda Viktor Kožený něco o kognitivních zkresleních věděl, ale odkládání rozhodnutí využil ke svému obohacení virtuózně. Nebyla to intenzivní vládní propaganda a přesvědčování privatizačních otců, ale Koženým (a jeho dobrovolnými i nedobrovolnými následovníky, začasté z kamenných bankovních domů) nabízená vidina desetinásobku. To vytvořilo z prokrastinujících skeptiků masy příznivců kuponové privatizace, a to navzdory tomu, že Koženého nabídku svého času málokterý seriózní ekonom hodnotil jako důvěryhodnou. Obdobně v Česku zafungovala nabídka vládních subvencí, ať již ke stavebnímu spoření nebo dobrovolnému penzijnímu připojištění (třetímu pilíři). Pomohla překonat prokrastinaci. Za cenu velkých fiskálních výdajů začal národ do těchto spořicích instrumentů peníze vkládat, aniž by se celková míra úspor domácností zvýšila.
Opatrní Češi
Další kognitivní zkreslení, tedy averzi ke ztrátě, známe v Česku také dobře. Zjevné masové okrádání drobných akcionářů z kuponové privatizace se promítlo do nedůvěry k investicím do akcií, která přetrvává dlouho poté, co byl trh vyčištěn a regulace a dohled v zásadě funguje bez problémů. Předchozí negativní zkušenost tak posílila vždy a všude v lidské psychice existující averzi ke ztrátě. Češi jako drobní investoři jsou mnohem opatrnější při investicích do akcií nebo akciových fondů než třeba Poláci, kteří neměli srovnatelnou negativní předchozí zkušenost. Obdobně bude averze ke ztrátě vyvolávat extrémní nepopularitu odebírání jednou přiznaných daňových výhod a subvencí. Ať již u stavebního spoření nebo snížení odečitatelnosti úroků z hypoték, přestože v racionální rovině fiskální konsolidace je význam takových kroků jasný a obhajitelný. Preference statu quo je v českém finančním sektoru také prokazatelně velmi silná. V opačném případě by musela být mnohem vyšší migrace k finančním domům, které nabízejí významně nižší poplatky. Čímž se za krátkou dobu zaplatí i transakční náklady spojené se změnou banky vedoucí účty. K radosti silných, historicky zavedených bankovních institucí je finanční konzervatismus obyvatel v Česku legendární. Jinak řečeno: preference statu quo je hodně výrazná.
Nepoučená vláda
Češi zkrátka mají takovou mentalitu, objektivní historickou zkušenost a obtížně definovatelnou, ale přítomnou „kolektivní paměť“, která kognitivní zkreslení při finančním rozhodování výrazně zesiluje. Je proto překvapivé, že vláda svými rozhodnutími o konstrukci druhého pilíře k těmto faktorům ani trochu nepřihlíží. Jakoby jiné faktory přebíjely znalost toho, jak se v Česku o financích uvažuje.
Vezměme si to popořadě.
Češi budou extrémně obezřetní při rozhodování o tom, zda se mají zapojit do dobrovolného druhého pilíře. Zejména v situaci, kdy jim budou při existujících a zdokumentovaných kognitivních zkresleních připomínány negativní zkušenosti z minulosti. Jedinou jistotou druhého pilíře penzijní reformy je, že se o jeho kritiku opozice postará a chytlavý slogan „tunel století“ hned tak neopustí.
Pokud již koaliční konsensus nestačil na zavedení druhého pilíře jako povinného, bylo stále ještě možné vzít v potaz „prokrastinaci“ a obrátit gard. Místo aktivního souhlasu s účastí v druhém pilíři bylo klidně možné požadovat aktivní nesouhlas. A dát tak příslušným ročníkům přiměřenou lhůtu, aby státu sdělily, že v druhém pilíři nebudou, protože si to výslovně nepřejí. Stejně tak to udělali na Novém Zélandu v rámci programu KiwiSaver od roku 2007, stejně tak budou postupovat ve Velké Británii v příštím roce. Vědí proč. Rozdíl v participaci mezi aktivním chtěním a aktivním nechtěním je obrovský, na Novém Zélandu byl pětinásobný. Přitom legitimita dobrovolného druhého pilíře, který čelí kritice, je v podstatě dána vysokou mírou participace.
Obdobně bylo možné čelit argumentům o „mejdanu pro finanční instituce“ tím, že by se zavedl ve Švédsku velmi dobře fungující „blind trust“, tedy systém, kdy správci fondů nevědí, kdo u nich spoří. Když nevíte, do koho máte investovat, neinvestujete přinejmenším do akvizice klientů prostřednictvím finančních poradců a zprostředkovatelů, což je extrémně drahý a pro klienta otravný distribuční kanál. O to se celý systém zlevní, a zdůrazňuji předem, že samotné regulování poplatků v druhém pilíři, jako to teď chce ministerstvo financí, neřeší problém. Pokud budou nastaveny nízko, asi stoupnou jinde, třeba u neregulovaných poplatků.
V ataku fíglů
Ani automatické členství, ani anonymní účty však neřeší všechny potíže. Stále je dobré mít na vědomí fakt, že lidé se velmi neradi rozhodují o složitých finančních otázkách, zejména když jsou nabídkami zahlceni a tyto jsou úmyslně konstruovány jako nepřehledné. Mnoho lidí je z rozhodování o zabezpečení na stáří v ataku marketingových fíglů zmateno a znervózněno. To vyústí nejen v chybná rozhodnutí, ale může to skončit také „velkým odmítnutím“. Se znalostí kognitivních zkreslení ekonomové dumající o penzijních reformách, nejsou-li motivováni finančně k opaku, dospívají k „defaultním“ řešením, tedy k jakémusi autopilotu či „samospádu“. Kdo se nechce rozhodnout, bude za něj rozhodnuto. „Spadne“ do defaultního řešení. A jsme u státního fondu. Ve Švédsku se občané nemuseli aktivně rozhodnout, a defaultní státní fond byl naprosto dominantní volbou. Ta drtivá převaha mimochodem vysvětluje velmi vlažný postoj českého finančního sektoru ke státnímu fondu. Mnohem relevantnější argument odpůrců defaultního státního fondu je, že Švédsko je jedna z nejméně zkorumpovaných zemí na světě a že v Česku by se stal státní fond „démonem politické manipulace a kažení trhu“. I tady existují elegantní řešení. Spravování fondu by mělo být nepochybně svěřeno nezávislé instituci, nebo alespoň by jí měla být svěřena kompetence nominovat nezávislé správce. V Norsku, opět velmi čisté zemi, svěřili správu jednoho z největších fondů na světě centrální bance. V jiné, pro změnu „velmi nečisté“ zemi se spolehli na jedinou důvěryhodnou, nezpolitizovanou instituci – opět centrální banku – aby alespoň nominovala správce. Česká národní banka je asi jediná instituce v Česku, na kterou se dá vsadit, že tento úkol, profesionální a nezávislou správu defaultního státního fondu, zvládne. Česká vláda a Parlament by měly být od tohoto úkolu osvobozeny. Svoji kompetenci dostatečně potvrdí tím, že zdrženlivě seznají v této oblasti, stejně jako v měnové politice, vlastní nesvéprávnost.
Jak na státní fond
Zbývá poslední věc, která má opět co dělat s kognitivními zkresleními. Jak má být zkonstruován státní fond? Mají lidé volit svůj vlastní investiční profil, kam se mají jejich peníze investovat? Pokud chceme mít jednoduché, kaskádovité řešení, musíme opět dospět k defaultnímu modelu. Státní fond by v každém případě měl být konstruován jako široce diverzifikovaný pasivně investovaný globální fond životního cyklu. To by mu zajistilo extrémně nízké poplatky, hluboko pod pár desetin procenta. Tahle konstrukce zhruba odpovídá současnému poznání, jak jít na druhý pilíř, zejména, je-li dobrovolný.
Mladí účastníci „státního fondu“ by měli mít celé portfolio ve světových akciových indexech. A v závislosti na věku by se jejich investiční portfolio přiklánělo přes globální směs akcií a bondů až k hotovosti nebo hotovosti blízkým instrumentům k datu výplaty a blíž ke koruně. „Státní“ fond by neměl být garantován státem. I velmi diverzifikované globální akciové portfolio má své slabší chvilky, jež mohou trvat léta, ale v dlouhém horizontu se vyplácí. Už jenom z hlediska lepší demografie a dnes velmi rychlého přejímání technologických poznatků (a tedy vzestupu produktivity) má smysl mít akcie rozvojových zemí.
Nic proti státním obligacím České republiky, ale to opravdu není dobrá investiční strategie pro budoucí české penzisty – v optimistickém scénáři plné důvěry ve stát hovoříme o velmi nízkém reálném zhodnocení úspor. Mimochodem, globální portfolio odstraňuje český konflikt zájmů způsobený silnou nadváhou vládních cenných papírů emitovaných státem. Ten by měl být alespoň natolik rozumný, že v českém státním fondu na sebe nebude občany vázat. Levné úroky si má zajistit důvěrou trhu ve svou udržitelnou fiskální pozici, nikoli investičním otroctvím svých budoucích penzistů.
Každý z poskytovatelů služby pro klienty druhého pilíře by měl mít stejnou šanci, a státní garance jenom státního fondu je z hlediska hospodářské soutěže zcela nepřípustná. Jednou za rok by měl mít každý účastník druhého pilíře možnost vystoupit a volně se svými anonymními penězi a jejich dosavadním zhodnocením migrovat. Mezi soukromým fondem a státním a naopak. Vystoupit zcela však pochopitelně není možné. To pak druhý pilíř ztrácí smysl.
Jediné, co pro druhý pilíř dává smysl, je tato kombinace: automatické členství, anonymní účty a státní globální pasivní defaultní negarantovaný fond životního cyklu administrovaný ČNB, nebo se správcem nominovaným ČNB. Asi se to nestane. Škoda, nikoli automobilová, ale velká.
