DRUHÝ NEJHORŠÍ ROK

Hospodářské oživení v zemích našich obchodních partnerů sice českému průmyslu ve druhé polovině roku 1999 hodně pomohlo, nemohlo však zabránit meziročnímu propadu produkce o více než tři procenta. To je po roce 1993 druhý nejhorší výsledek v historii České republiky.

Poté, co se v úvodních třech čtvrtletích pokles průmyslové výroby postupně zmenšoval, došlo v závěru roku k poměrně značnému růstu. To se přirozeně příznivě promítlo i ve využití výrobních kapacit. Jakkoli nemá význam výsledky průmyslové výroby v několika posledních měsících přeceňovat, je nasnadě, že pozitivně ovlivní vývoj hrubého domácího produktu ve čtvrtém čtvrtletí 1999.

Pozitivem loňského výsledku je také to, že se zvyšuje podíl odvětví s vyšší přidanou hodnotou. Zatímco průmyslová výroba se propadla, produktivita práce už tři měsíce po sobě ve všech základních průmyslových odvětvích výrazně roste a celoročně také skončila v plusu, byť ve srovnání s reálnými mzdami to bylo tempo pouze poloviční. V závislosti na výsledcích jednotlivých sektorů se současně zvyšují mzdové rozdíly mezi odvětvími.

Především zpracovatelé.

Hlavním tahounem průmyslové výroby byly loni některé sektory zpracovatelského průmyslu, například gumárenský a plastikářský průmysl, výroba elektrických a optických přístrojů. Obtížnou situací, hlavně kvůli levným, často nelegálním dovozům z Asie, naopak procházejí čeští výrobci obuvi. Ve srovnání s rokem 1998 nastal útlum i v energetickém průmyslu. Jeho meziroční pokles o více než tři procenta zasáhl i průmysl dobývání nerostných surovin. Výrazné snížení zájmu energetických společností o dodávky uhlí prohloubilo potíže některých uhelných společností, které jsou nuceny omezovat těžbu a propouštět zaměstnance. Tím se vyhrocuje sociální situace v regionech, které jsou už dlouhodobě nejvíce postiženy nezaměstnaností.

I když došlo v závěru roku 1999 ve většině odvětví k oživení, nebylo mnoho sektorů, které by dokázaly vyrobit více než v předcházejícím roce. Důležitá odvětví, jako je strojírenství nebo potravinářství, ztrácela. Například výroba dopravních prostředků vykázala za prosinec pětinový meziroční růst, ovšem za celý rok 1999 poklesla o šest procent.

Nízká rentabilita.

Od roku 1993 stále klesá provozní rentabilita podniků a ani loňský rok nenaznačil zlepšení. Návratnost peněz vložených do výroby je u mnoha firem pod úrovní postačující k dlouhodobému přežití. Pokud se bude pohybovat i v příštích letech na úrovni kolem pěti procent a nedokáže se dostat alespoň na osm až deset, mnohé firmy zkrachují. K tomu pravděpodobně napomůže i novela zákona o konkursu a vyrovnání. Zatímco dosud docházelo k bankrotům menších a středních podniků, nyní se zvyšuje pravděpodobnost, že to potká i průmyslové giganty.

Jednou z možností zvýšení výkonnosti a efektivnosti domácích průmyslových podniků jsou fúze. Tento trend je celosvětový a je nemožné, aby se České republice vyhnul. Vedle zvýšení konkurenceschopnosti našich firem je třeba počítat i s negativními dopady na zaměstnanost. Snižování nákladů v zájmu maximalizace zisků může přinést nepříjemné lokální sociální dopady. Bez tohoto kroku se ale naše hospodářství neobejde.

Tržby versus výroba.

Za pozitivní, ale zároveň i částečně varovné je možné označit lepší výsledky průmyslových tržeb než průmyslové výroby. Pozitivní je bezesporu to, že podniky rozprodávají zásoby a přestávají vyrábět na sklad. Za varovné je to ale možné označit v těch případech, kdy k tomu přistoupily ne proto, aby výrazně zlepšily toky finančních prostředků a zefektivnily výrobu, ale kvůli tomu, že nemají peníze na profinancování výrobků a musí si při získání nových zakázek vyžádat zálohu, aby vůbec mohly zahájit výrobu. To přirozeně výrazně snižuje jejich konkurenceschopnost a místo promyšlené restrukturalizace je to nutí řešit komplikovanou situaci pouhým propouštěním, aniž by měly vytvořeny dlouhodobější výrobní plány.

Nezanedbatelný vliv na růst průmyslové výroby má vstup zahraničního kapitálu do České republiky. Protože mnozí investoři našli, mimo jiné i díky investičním pobídkám a velmi nízkým cenám firem, cestu do České republiky, pozvolna roste podíl špičkových výrobků ve struktuře našeho vývozu. Problém je, že si některé zahraniční firmy rychle osvojily domácí praktiky a opožďují platby dodavatelům. Kvůli tomu se zhoršuje vývoj závazků po lhůtě splatnosti.

Klíčová role unie.

Jednoznačně nejdůležitější příčinou zlepšení výsledků průmyslové sféry je vývoj v západní Evropě. Bez hospodářského růstu v zemích Evropské unie by český průmysl a celá ekonomika zůstaly ještě dlouho v krizi. Proto je i z hlediska české ekonomiky důležité, jakým způsobem se vyvíjejí tamní ekonomické ukazatele. Pokud bude Evropská centrální banka nucena kvůli růstu inflace a peněžní zásoby zvýšit úrokové sazby z nynější hodnoty 3,25 až ke čtyřem procentům, projeví se to pravděpodobně na zpomalení hospodářského růstu nejen v zemích Evropské měnové unie, ale i u nás.

Stát bez vlivu.

V současné době je vliv vlády na ozdravování průmyslu zanedbatelný. Revitalizace se rozbíhala příliš pomalu a její pozitivní dopad, bude-li nějaký, se projeví až letos. Nevýznamně ovlivňuje stav průmyslu i Česká národní banka. Přestože dokázala snížit úrokové sazby pod úroveň USA či Velké Británie, je to z pohledu podniků dobré pouze v tom případě, kdy už nějaký úvěr mají a díky nízkým sazbám se jim snižují úrokové platby. Pro většinu firem je ale téměř nemožné získat nový úvěr, takže sazby je nezajímají.

Kurs koruny naproti tomu zajímá všechny firmy obchodující se zahraničím. Centrální banka má sice teoreticky několik možností jak jej ovlivnit, ale v praxi je účinná pouze přímá devizová intervence. A to ještě jen několik dnů. Pokud by centrální banka chtěla pomoci našim vývozcům, musela by dosáhnout dlouhodobého znehodnocení koruny, což je v době, kdy do republiky proudí obrovské objemy zahraničního kapitálu, zcela neproveditelné. Chce-li stát pro výrobce něco udělat, měl by za prvé zlepšit legislativu, za druhé snížit daně z příjmů právnických osob. To jsou ovšem úkoly dlouhodobé a politicky komplikované, ten druhý je pak přímo v rozporu s vládními představami. Státu se sice nedá upřít zájem o situaci menších firem, o čemž svědčí řada programů jejich podpory, nicméně není reálné, že by se touto cestou dosáhlo výraznějšího ekonomického růstu.

Jak dlouho?

Druhým výrazným vlivem - po dominujícím zahraničním odbytu - který působil na výrazný růst průmyslové výroby v posledních měsících loňského roku, byla zvýšená poptávka obyvatel. Význam tohoto faktoru se však bude v souvislosti s očekávaným zmírněním mzdového růstu snižovat, a tuzemské průmyslové podniky tak letos budou odkázány hlavně na poptávku v zahraničí. To nastoluje otázku, jak dlouho se lze hlavně ve vyspělých zemích prosazovat cenou. Jiné konkurenční výhody totiž velká část české průmyslové základny nemá a neexistují signály, že by se stav v dohledné době kvalitativně změnil.

Naopak, v budoucnu se zákonitě musí nepříznivě projevit zanedbání výzkumu a vývoje, které způsobí české ekonomice hodně problémů. Určitou nadějí je růst počtu firem se zahraniční účastí, jejichž vedení přistupuje k tomuto problému mnohem citlivěji. Nicméně je třeba mít na zřeteli, že velké nadnárodní firmy sice u nás investují do vyspělých výrobních technologií, ale samotný výzkum a vývoj probíhá vesměs mimo území České republiky.

Stará písnička.

Vezmeme-li si k ruce několik let staré novinové články, zjistíme, že o nutnosti provést citelné změny ve fungování podniků už tehdy nikdo nepochyboval. Stejně jako o vytvoření slušného právního prostředí. Roky ale běží a nebýt hospodářského propadu v minulých dvou letech, asi by se vedení některých podniků neodhodlalo ke změnám dodnes. A proč také? Pokud je dostatečná poptávka, prodá se skoro všechno.

Nyní ale už zbývá jediná možnost, a sice využít skutečnosti, že Česká republika i okolní státy jsou hospodářsky na vzestupu a sociální dopady, zejména narůstající nezaměstnanost, lze eliminovat snáze než v období krize. Je přirozeně snadné pobízet ke změnám, pokud se člověka osobně přímo netýkají. Zákonitě zcela jinak vidí situaci ten, kterému hrozí propuštění, a jinak ten, kdo se má postarat o vytvoření nových pracovních míst. Nicméně nezbývá než zvážit, zda je lepší včas provést změny, byť za cenu propouštění, nebo rozhodnutí oddalovat s nevyhnutelným fatálním důsledkem. Jak to může skončit, vidíme dnes na rostoucím počtu velkých podniků nahlížejících do propasti.

Ačkoliv průmysl a celé hospodářství mají prozatím to nejhorší - z hlediska výkonnosti - za sebou, nic krásného nás letos nečeká. Počet nových pracovních míst v zahraničních firmách na zelené louce není tak velký, aby dokázal pohltit zaměstnance propouštěné z firem, kde reorganizace teprve probíhá. Šanci na výrazné zlepšení mají v letošním roce hlavně sektory, které mají dostatečnou exportní výkonnost, a těch není mnoho. Přestože zlepšení průmyslové výroby je podle čísel nepřehlédnutelné, mnoho zaměstnanců bude mít kvůli propouštění a nevyplácení mezd letos zcela jiný dojem.