Velvyslance ČR v Německu Rudolfa Jindráka...
Celý podtitul: Velvyslance ČR v Německu Rudolfa Jindráka chtěla získat i služba, jež nastoupila po komunistické rozvědce
Případ českého velvyslance v Německu Rudolfa Jindráka ukazuje, jak snadno lze vydírat státního úředníka, nese-li břímě loajality k totalitnímu režimu. Týdeník EURO zveřejnil informaci (EURO 33/2010), že Jindrák v roce 1989 podepsal spolupráci s vojenskou rozvědkou – Zpravodajskou službou Generálního štábu. Ta si ho vytypovala, protože měl nastoupit na konzulární oddělení českého velvyslanectví v tehdejším „kapitalistickém“ Německu.
Běžný pohovor? Rudolf Jindrák upozornil, že již v devadesátých letech o svých kontaktech informoval nadřízené. „Následně jsem byl Národním bezpečnostním úřadem třikrát prověřen na stupeň přísně tajné,“ řekl. A tvrdí: „S žádnou rozvědnou službou jsem však fakticky nikdy nespolupracoval.“ „Tlačili na mne, že nebudu mít žádný kariérní postup, že mě zničí. Nebyl jsem absolventem moskevské školy (MGIMO – pozn. red.) jako jiní. Byl jsem mimochodem šest měsíců zařazen do spisovny na konzulárním odboru. Neměl jsem šanci se někam dostat. Netušil jsem, že jsem závazek v této podobě podepsal. Až poté, co jsem teď viděl spis, mi došlo, oč tehdy šlo. Metody těchto lidí byly odporné.“ hájí se dnes Jindrák. A dodává: „Bylo mi tehdy 24 let. A bylo mi řečeno, že pohovor s představiteli bezpečnostních složek je běžnou součástí výjezdů všech pracovníků. Bylo to mnohem složitější, než jak to vypadá ze spisu.“
Nepotvrdil ani nevyvrátil Týdeník EURO se snažil k případu Jindrák zjistit všechny skutečnosti a odhalil, že se ho po roce 1989 pokusila vojenská tajná služba získat jako spolupracovníka podruhé. Mělo se to stát v roce 1995. Informaci o tomto pokusu týdeník EURO získal ze dvou zdrojů, jež nechtěly být jmenovány. V tomto roce Jindrák působil jako generální konzul v Mnichově a poté jako ředitel 1. teritoriálního odboru ministerstva zahraničních věcí. Na starost měl vztahy s Lichtenštejnskem, Maďarskem, Spolkovou republikou Německo, Polskem, Rakouskem, Slovenskem, Slovinskem a Švýcarskem. Hlavním argumentem vojenských špionů, kteří měli tehdy Jindráka přesvědčovat, aby předával informace armádní agentuře, byl jeho svazek s krycím jménem Danada, jejž na něho vedla Zpravodajská služba Generálního štábu. „K tomu se nemohu vyjadřovat, protože jsem vázán závazkem mlčenlivostí. Nerad bych o tom mluvil,“ zareagoval Jindrák. Na otázku, zda může informace týdeníku EURO aspoň potvrdit nebo vyvrátit, prohlásil: „Neříkám tak ani tak.“
Roztrhaný dokument Týdeník EURO proto požádal Vojenské zpravodajství, aby se k tomuto závažnému zjištění vyjádřilo, pokud možno co nejotevřeněji. Tajná služba to však odmítla. Z armádní služby nicméně pronikla neoficiální informace, že o kontaktu s Jindrákem z roku 1995 neexistuje oficiální záznam. V Jindrákově spisu zaráží, že je jeho takzvaný vázací akt – Zavazuji se spolupracovat s československou zpravodajskou službou a odpovědně plnit úkoly, které mně budou uloženy – roztrhaný a znovu slepený. To se mělo dle získaných poznatků uskutečnit při druhém pokusu o navázání spolupráce. Při schůzce v roce 1995 měl totiž důstojník před Jindrákem na důkaz vstřícnosti dokument s jeho podpisem roztrhat, aby tento kompromitující materiál ze spisu zmizel. Když však Jindrák nabídku odmítl, důstojník roztrhaný vázací akt slepil a vložil nazpět do svazku Zpravodajské služby Generálního štábu. Týdeník EURO proto podruhé oslovil Rudolfa Jindráka a zeptal se ho na schůzku s příslušníkem vojenské špionáže a na roztrhání dokumentu, jenž potvrzoval jeho závazek ke spolupráci s totalitní vojenskou rozvědkou. „Opravdu k tomu nemohu nic říct, nezlobte se,“ dodal diplomat. Jak je možné, že dle neoficiálního vzkazu z Vojenského zpravodajství o druhém pokusu získat exponovaného diplomata neexistuje žádný oficiální záznam? Tato služba se po roce 1989 jako jediná vyhnula rozsáhlým personálním čistkám a pracovalo v ní mnoho důstojníků, kteří už před rokem 1989 sloužili mimo jiné i ve Zpravodajské službě Generálního štábu. Právě tito lidé si mohli diplomata Jindráka znovu vytypovat jako vhodný objekt ke spolupráci. Například ve stejném roce (1995 – pozn. red.) nastupuje vojenský agent Karel Srba (krycí jméno Salima) na post šéfa finančního odboru ministerstva zdravotnictví.
Vhodný kandidát Dle zjištění týdeníku EURO byl o pokusu armádní rozvědky informován Národní bezpečnostní úřad (NBÚ). Navzdory tomu dal Jindrákovi už třetí bezpečnostní prověrku. „Úřad není oprávněn sdělovat informace získané v rámci bezpečnostního řízení o konkrétním člověku jiné osobě nebo subjektu než jeho účastníkovi. Národní bezpečnostní úřad by tím porušoval zákon,“ zareagoval na otázky o velvyslanci v Německu Jindrákovi šéf kanceláře ředitele NBÚ Lubomír Prchal. Jaká jsou tedy současná kritéria pro získávání spolupracovníků tajných služeb? Vytypovaný člověk musí mít minimálně osmnáct let. Dle bývalého šéfa Vojenského zpravodajství Andora Šándora musí mít přístup k informacím, nebo k těm, kdo je mají. Důvody spolupráce jsou dle Šándora většinou materiální. „Mohou být i jiné včetně přiměřeného sklonu k dobrodružství. Ideový motiv se už příliš neobjevuje. Motiv například kompromitace či nátlaku je možný, ale nelze na něm budovat dlouhodobou spolupráci,“ vysvětluje Šándor. Všechny tyto předpoklady Rudolf Jindrák pro vojáky splňuje. Už v roce 1995 působil na významném postu na ministerstvu zahraničních věcí. Pak následovala další kariéra – vrchní ředitel sekce právní a konzulární, velvyslanec v Maďarsku, náměstek ministra, velvyslanec v Rakousku. Nyní působí jako velvyslanec ve Spolkové republice Německo. Dle prvního náměstka ministra zahraničních věcí ČR Jiřího Schneidra má však Jindrák důvěru svých nadřízených. „Rudolf Jindrák byl opakovaně prověřen na příslušnou úroveň pro styk s utajovanými skutečnostmi a choval se dle mne odpovědně. Informoval otevřeně své nadřízené, kteří postupovali v souladu se zákonem,“ dodal Schneider.
Box: Komentář
Všechny informace a zjištění vycházející z archivů totalitních tajných služeb je nutné posuzovat citlivě. Podobné materiály, které lze využít jako kompromitující, totiž existují i na další státní úředníky. Do archivů předlistopadových agentur měly přístup i „spřátelené“ sovětské tajné služby, a proto není vyloučeno, že například ruská rozvědka GRU kopie podobných archiválií vlastní. A její příslušníci určitě vědí, jak, kdy a na koho je použít.
