Představitelé západních zemí nepřestávají chápat rytmus recesí a oživení jako v zásadě přirozený „koloběh života“, jako věčné odchylky a návraty do rovnovážného stavu. Konjunktura pak musí přijít stejně jistě, jako po noci přichází den.
Foto: Wikipedia.org
A krize není jen nepříjemná, nýbrž i očistná. Je šancí, jež klestí cestu investorům, kteří v těžké hodině světové ekonomiky prokázali odolnost. Nezaměstnaní se zde jeví jako souhrnná statistika anebo ryze osobní patálie. Hlad vlky z lesů nežene.
Někdy proto zapomínáme na blesk z čistého nebe, na písek hozený do promazaného mechanismu zvenčí. Něčím takovým je bezpochyby revoluce v Tunisku, která minulý týden svrhla tamní zkorumpovanou vládnoucí kliku a poukázala na vážné politické dopady „pouhé“ ekonomické krize v relativně vyspělé zemi afrického Maghrebu. Sice na hospodářské periferii světa, ale přece jen také v „naší“ oblíbené turistické destinaci a „těsně vedle“ Itálie.
Nešlo vůbec o revoltu zfanatizovaných islamistů, která by vyhřezla na ulici po kázání v rozpálené mešitě, jak se v podstatě snaží tvrdit odstavený diktátor Ben Ali. Na jejím počátku – 17. prosince – se veřejně upálil nezaměstnaný mladý inženýr Sidi Bouzid právě jen proto, že byl nezaměstnaný. A na jejím konci stáli obyčejní lidé v ulicích (několik desítek mrtvých), kteří nevzývali Proroka, nýbrž – řekli to novinářům – „chléb, důstojnost a svobodu“.
Jako frankofonní oblast má Tunisko ekonomicky, politicky i kulturně nejblíž k Francii. Pařížská elita moci a vlivu se velmi zapletla s Ben Aliho režimem, a tak v gratulacích tuniskému lidu předstihl Nicolase Sarkozyho jeho předchůdce v úřadě, penzista Jacques Chirac. Ale Sarkozy, který letos předsedá zemím G 20, právě dnes – 24. ledna – přednese v Paříži návrh „akčního plánu“ na regulaci byznysu investičních fondů s potravinami. A dobře ví proč.
Už je to (zase) tady
Ze světových zemědělských trhů znovu totiž vystrčila růžky hrozba hladu. Slepota k tomuto problému trvala dva roky. Od počátku roku 2008 se Egypt, Maroko, Indonésie, Filipíny, Haiti, Nigérie, Mozambik a Burkina Faso ponořily do rozsáhlých nepokojů. Pak ale přišly dva mimořádně úrodné roky (2008-9) a umožnily na tyto rozhořčené vzpoury zapomenout. Nezájem představitelů G 8 o potravinovou otázku se prokázal na listopadové konferenci FAO (Organizace OSN pro výživu a zemědělství). Delegáti nenalezli žádné řešení, které by mohlo novým hladovým nepokojům zabránit.
A tak pozorovatelé jeden po druhém hlásí nový „potravinový masakr“. Zvláštní zpravodaj OSN pro právo na výživu Olivier de Schutter konstatoval: „Jsme zpět v bodě nula, tedy v roce 2008, a s populací, která se nemůže patřičně najíst.“ Pšenice, kukuřice, káva, cukr, palmový olej… zkrátka většina zemědělských komodit prochází cenovým šokem. Cena pšenice se od konce června více než zdvojnásobila a blíží se svému historickému maximu: 300 eur za tunu. Toto zvýšení pak akcelerovalo během loňského léta, kdy operátoři na trzích zemědělských komodit v Chicagu a Londýně v obavách z nedostatku určitých produktů začali nakupovat do zásoby.
Ve skutečnosti šlo také o sázku na předpoklad dalšího růstu cen zemědělských plodin. Tento předpoklad se bohatě naplnil. Došlo k prudkému nárůstu cen pšenice po masivních letních požárech v Rusku a po embargu, které Moskva uvalila na vývoz obilí. Ruské zásoby poklesly ze 61,7 milionů tun v roce 2009 na loňských 42 milionů. Podobně byl postižen Kazachstán, kde požáry snížily zásoby pšenice ze 17 na 13 milionů tun. Anebo Ukrajina, která v roce 2009 sklidila 21 milionů tun, zatímco loni v létě jen 17 milionů.
Důsledek? Měsíční index FAO, který zaznamenává pohyb cen v koši různých potravinářských produktů – včetně obilovin, olejnatých semen, mléčných výrobků, masa a cukru – činí teď 214,7 bodů proti 163 loni v březnu, a překonal tak předchozí rekord z června 2008. V nadcházejících měsících může být ještě vyšší, protože klimatické pohromy se mezitím přesunuly na jižní polokouli.
V Argentině, která je jedním z největších producentů pšenice, udeřilo sucho. Povodně v Austrálii, zvláště v Qeenslandu, zvýšily ceny automaticky. Všechny podmínky pro další potravinovou krizi jsou tedy dnes znovu naplněny. Tím víc, že od roku 1990 neustále stoupá počet zemí závislých na dovozu zemědělských komodit. Také do 40 nejméně rozvinutých států vzrostly za posledních 20 let dovozy potravinářských komodit šestinásobně.
Celkové světové zásoby obilovin činí 427 milionů tun oproti 490 v roce 2010. Tento pokles je také způsoben přesměrováním nemalé části různých plodin na výrobu biopaliv. Ve Spojených státech jde téměř jedna třetina úrody kukuřice na zpracování bioethanolu. Rovněž v Brazílii je příslušně transformovaná cukrová třtina čím dál více používána jako doplněk pohonných hmot pro automobily. Jen za poslední tři roky vzrostl podíl orné půdy vyhrazené pěstování surovin pro biopaliva
o 2 procenta (na nynějších 6 procent).
Tunisko je blízko
V těchto souvislostech – za klesající nabídky – celkem přirozeně roste poptávka; investoři se spoléhají na stále větší růst cen, jednají podle toho, a sami o sobě tak přispívají k dalším „cenovým injekcím“. Hraje jim do karet, že Číňané začali konzumovat více masa, což vyžaduje mnohem větší objem importu obilí a sóji do krmiva hospodářských zvířat a drůbeže. Jeden Číňan nyní spotřebuje 50 kilo masa ročně oproti 20 kilogramům v roce 1986, celých sedm let po spuštění Tengových tržních reforem. Rostoucí cena ropy – da
lší oblíbené komodity pro spekulace – zvyšuje pak náklady na dopravu a promítá se do konečné ceny výrobků. Jenom za loňský rok vzrostly ceny potravin v Číně o 20 procent! Co se stane s ekonomickou páteří světa, až i oni budou chtít nepředražený hamburger, lidskou důstojnost a prachobyčejnou svobodu?
Takto nastavené tržní prostředí se kombinuje se spekulacemi, které se od roku 2000 nepřestávají stupňovat. Na trhy zemědělských komodit v Chicagu a Londýně navíc znovu vstoupili takzvaní institucionální investoři. Jde o velké penzijní fondy a investiční banky, které shledaly, že mohou svá impozantní aktiva vložit do pšenice, masa, oleje, cukru či rýže a stát se cenovými lídry světa. A formovat trhy k obrazu svému.
Názory na řešení se samozřejmě různí. Za zády Nicolase Sarkozyho, ještě napjatého nebezpečnou podzimní revoltou Francouzů, kteří proti jeho penzijní reformě přistoupili i k blokádám rafinerií, seskupili se spíše regulátoři. Mají strach z nebezpečné revolty světové, kterou potravinový masakr podle nich přibližuje. Uvažují takto: Globální finančníky je třeba znovu „umravnit“, protože ceny rostou hlavně jejich přičiněním, jejich spekulacemi pro spekulace, za které si znovu rozdávají gigantické bonusy. Jestliže jeden jediný britský fond hodí miliardu eur na trh s kakaem nebo fazolemi, výsledkem v chudších zemích je humanitární katastrofa. A celá polovina všech finančních transakcí je právě tohoto druhu.
Anglosaští makléři a jejich ekonomové ale trvají na svém: „Ne, investoři nejsou viníky rostoucích cen. Ano, spekulace jsou nezbytné, zejména pro lepší ochranu před riziky.“ Druhý potravinový masakr tedy už nějak doběhne. Revolty či revoluce zřejmě nepředstavují žádná rizika (určitě je uhasí další dva tři roky výjimečných úrod). A masakr třetí je daleko – jako z Tunisu do Říma, Paříže či Prahy.
