Když není po ruce vhodný kandidát, někdo navrhne Kennedyho. Dosaďte si jméno Sarkozy a tenhle Murphyho zákon bude platit i ve Francii
Francouzská pravice je připravena převzít kormidlo a vyhnout se propasti, do níž se nejstarobylejší socialistický řád v Evropě řítí. Jestli ta věta někomu nedává smysl, tak socialistickým řádem je tu míněna Francie a pravicí exprezident Nicolas Sarkozy. Ten je zároveň autorem výroku, jímž minulý víkend oslavil svůj návrat do vysoké politiky. Co se tu vlastně děje? Není tahle galská verze politického šaška a la Berlusconi bezpečně uložena na pohřebišti padlých vůdců? Trošku si zapřehánět Na první pohled se zdá, že Sarkozy trochu přeháněl. Po nedávných komunálních volbách je nové jen to, že pravicová Unie pro lidové hnutí (UMP), jejíhož vedení se ve stranickém hlasování na konci loňského roku tak elegantně ujal, nyní kontroluje asi dvě třetiny místních zastupitelstev. To je dozajista výrazný úspěch v lokálních volbách, ale něco podobného se přece ve světě děje pořád dokola. Voliči vystavují účty vládní straně a opozice se živí nadějí na sladkou pomstu.
Za jiných okolností by byl možná hlavní zprávou z těchto voleb úspěch Národní fronty (FN), která zvýšila počet svých zastupitelů z jednoho na 62. V celkovém počtu 4108 radničních křesel bude sice šest desítek ultrapravičáků pořád kapkou v moři, ale vůdkyně Marine Le Penová dnes vystupuje jako zcela přijatelný politik – takový normální předseda strany. A přesně tím se díky výsledku, podle něhož FN vyhrála asi v polovině departementů (UMP bude vládnout jen díky koalici s pravicovými a centristickými spojenci), také stala.
Proč tedy Nicolas Sarkozy volí tak dramatickou rétoriku a slovně už dobývá Elysejský palác, když se příští prezident volí až v roce 2017? Většina pozorovatelů soudí, že Sarkozy svůj návrat chystá už od drtivé porážky v roce 2012, jakkoli si to racionálně uvažující člověk tehdy neuměl představit. Ovšem dynamika vývoje, který z vítěze Françoise Hollanda během dvou let udělal nejméně populárního prezidenta v historii páté republiky, ponouká bývalého Hollandova rivala k překotným krokům. A krokem číslo jedna k naplnění šíleného scénáře je úspěch ve stranických primárkách, v nichž měl dosud největší šance jistý Alain Juppé.
Není to vtip. Tohle jméno z jiného století mělo skutečně figurovat jako hlavní lákadlo pro pravicové voliče voleb roku 2017. Za zmíněných okolností se možnost Sarkozyho návratu zdá snad přece jen o něco pochopitelnější. Největší delikvent Politický comeback není ve Francii (podobně jako třeba v Česku) nijak neobvyklou věcí. Juppé je sám důkazem, že politik tady nikdy docela neumírá. Tento neoblíbený premiér z časů Jacquesa Chiraca byl před deseti lety odsouzen za zpronevěru veřejných peněz k ročnímu zákazu politické činnosti. „Odkroutil“ si ho přednášením o státní správě v Montrealu a později se vrátil do politiky jako starosta Bordeaux. Jistý satirický časopis Juppého loni v září ověnčil humoristickou cenou za výrok: „V politice člověk nikdy nekončí. Podívejte se na mě.“
Juppé měl být skutečně hlavním favoritem primárek, dokud Sarkozy loni na podzim nevyužil skandálu s financováním UMP a nezačal objíždět stranické buňky po celé zemi, aby po americku burcoval voličstvo: „Kdo mi navrátí čest?“ „My! My! My!“ odpovídali voliči.
Zároveň nenápadně vypouštěl narážky, jimž jeho poradci říkali „Sarkozyho pohlednice“ – jednou se možná Nicolas bude muset vrátit – ne proto, že by si to přál, ale zavolá jej povinnost – celé je to jen o službě Francii. Těsně před loňskou volbou předsedy UMP oslovil dav s narážkou na osm korupčních kauz, do nichž je zapleten: „Jestli mě chtěli vážně zahnat do kouta, neměli na to jít tak nešikovně.“ Odpovědí bylo frenetické skandování: „Nicolas! Nicolas! Nicolas!“
Přišli pravicoví voliči kolektivně o rozum? Sociologové popisují zvláštní jev, jímž je až extrémní loajalita klasických voličů UMP (starší a bohatší živnostníci včetně důchodců) k tomuto muži, který u nich ztělesňuje autoritu. „Sarkozy má rád akci, v tom nemá ve Francii konkurenci. Roli tu hraje stará náčelnická kultura,“ říká Erwan Lestrohan z výzkumné agentury LH2. Loajalita k Sarkozymu má tradici – i v dobách, kdy jeho celostátní popularita klesla na 30 procent, měl mezi svými voliči osmdesátiprocentní podporu.
Opálený chlapík menšího vzrůstu, který se umí spravedlivě rozhorlit, ovšem šikanují jej vyšetřovací orgány země. Tahle charakteristika sedí jak na Silvia Berlusconiho, tak na Nicolase Sarkozyho. Druhý jmenovaný hraje přece jen jinou ligu, ovšem konspirační uvažování obou voličských táborů jsou podobná. Objevily se nové důkazy, že Sarkozyho kampaň v roce 2007 sponzoroval 50 miliony eur libyjský vůdce Kaddáfí? Exprezident je „pronásledován z politických důvodů“, usoudily podle průzkumů dvě třetiny voličstva UMP.
Něco podobného je dobrým základem na bohatý předvolební guláš, což syn maďarských přistěhovalců ví. „Jsem tu největší delikvent, nechte děti raději venku!“ rozesmívá své příznivce na shromážděních a posiluje si tím mučednickou auru. Ještě dramatičtější nádech Sarkozyho návratu dokážou vtisknout jeho nejbližší spolupracovníci. „Na světě existuje jeden bestseller. Jmenuje se Bible. V ní je zmíněna možnost zmrtvýchvstání,“ řekla ve francouzské televizi už v roce 2012 jeho ministryně školství Valérie Pécresseová.
Francie se patrně chystá na druhý příchod Mesiáše.
Pochod přes pískoviště Jenže takhle jednoduché to nebude. Ve Francii se ještě žádný prezident do úřadu nevrátil. Je pravda, že slavný návrat v roce 1958 zaznamenal válečný vůdce Charles de Gaulle, který založil pátou republiku a na vlně lidových sympatií doplul do Elysejského paláce. Jenže otec moderní Francie nebyl nikdy vyšetřován pro zpronevěru a také neprohrál žádné volby jako Sarkozy.
Každopádně od časů de Gaulla se období, během něhož je vůdce politicky nečinný, říká „traversée du désert“ čili přechod pouště. Prošel si jím mimo jiné Jacques Chirac, když v roce 1988 neuspěl proti Mitterrandovi a na sedm let se stáhl do ústraní. Od politiků se očekává, že se z pouště vrátí klidnější a moudřejší, ochotnější ke spolupráci s bývalými rivaly, prostě jako vyzrálí státníci.
„Abyste se mohli vrátit, musíte ale nejdříve zmizet. Váš comeback musí vypadat jako čerstvý start, nikoli jako obyčejná pomsta,“ říká historik Christian Delporte, autor knihy o politických návratech ve Francii.
Sarkozy byl mimo politiku pouhé dva roky, a navíc to vypadá, že se celou dobu stejně chystal na návrat. Francouzský týdeník Marianne jeho cestu pouští přirovnal k přechodu pískoviště. Kromě toho se nevrací jako spasitel země, nýbrž zachránce jedné konkrétní politické strany. Jeho návrat si vyžádali elektrifikovaní fanoušci, nikoli národ jako v případě de Gaulla. Voliči socialistů jsou prostě jen neteční.
Země se už dva roky nachází v permanentní krizi, jež mezitím nabyla pachuti věčnosti. Nezaměstnanost láme rekordy, hospodářství neroste, veřejný dluh stoupá. Popularita prezidenta Hollanda klesla na mrazivých 12 procent. Cestu ze zajetí hledá socialistická vláda Manuela Vallse pomocí liberalizačních reforem, tedy přesným opakem Hollandových předvolebních slibů. Vúdú kouzlo je tím pojištěno. Ovšem i UMP je dlouhodobě v krizi. Je zmítána skandály a nemá ponětí, kudy se v budoucnu ubírat. Analytici jsou toho mínění, že zoufalý stav je výsledkem Sarkozyho předchozí politiky, takže o to absurdněji působí, že právě Sarkozy by měl UMP z krize vyvést. Exprezident si je dobře vědom dojmu handicapu, který jeho zkrácený pobyt v poušti (či chcete-li na pískovišti) u veřejnosti vyvolává, takže se jej snaží kompenzovat navenek klidným a moudrým chováním.
„Poslechnu si každý názor, nebudu nikomu vnucovat ten svůj,“ odpovídá na otázky reportérů ohledně řešení vleklé krize. Ovšem ti, kteří mu otázky pokládají, chtějí slyšet právě jeho názor. Když už Sarkozy řekne přece jen něco jiného, než že se „Francie potápí a člověk nesmí zůstat stranou“, slíbí třeba zrušit zákon o sňatcích mezi lidmi stejného pohlaví nebo zkritizuje Schengenskou smlouvu. Je to v souladu s jeho začátky v roli starosty bohatého pařížského okrsku Neuilly-sur-Seine, který nekompromisně jedná s únosci, případně pozdějšího ministra vnitra vyzbrojujícího policisty na boj s extremismem.
Možná se domnívá, že budoucím hřištěm UMP nebude ani tak hospodářská politika, o niž by se přel se socialisty, nýbrž přistěhovalectví, v jehož potírání se bude předhánět s Národní frontou Le Penové. l
Sarkozy má rád akci, v tom nemá ve Francii konkurenci. Roli tu hraje stará náčelnická kultura.
O autorovi| Luboš Heger • heger@mf.cz
