Čína bez většího humbuku rozšiřuje sféry vlivu a vytěžuje i mezinárodní možnosti Ruska
Návštěvu čínského prezidenta Chu Ťin-tchaa v Moskvě završil podpis vskutku epochální dohody. S ruským protějškem Dmitrijem Medveděvem podepsali smlouvu o dodávkách tří set milionů tun ropy během příštích dvaceti let v celkové částce sto miliard dolarů. Tuna ropy je 5,7 barelu. To znamená, že Rusko bude dvacet let dodávat Číně ropu v ceně zhruba 57 dolarů za barel. Prezident Medveděv zcela trefně nazval dohodou „obchodem století“ a jako by mimochodem navrhl zrušit dolar coby světovou rezervní měnu. Čínský host poté srdečně poděkoval za pomoc při odstraňování následků zemětřesení v provincii S’-čchuan. O osudu dolaru taktně pomlčel. Možná proto, že opatrní Číňané stanovili částku ve smlouvě právě v americké měně.
První ruský vicepremiér Igor Sečin označil 57 dolarů za barel ropy za „spravedlivou“ cenu. Nyní tedy víme, že spravedlivá je ta cena, za niž Rusko prodává Číně ropu. Aby však ropa mohla být dopravena do ta-čchingského terminálu, musí být nejprve vybudován ropovod z východní Sibiře k Tichému oceánu. To chtěl svého času učinit Michail Chodorkovskij a rozpočet na něj odhadoval na zhruba čtyři miliardy dolarů. V březnu 2008 se však Moskva veřejně pochlubila, že zvládne náročný projekt za „pouhých“ 29 miliard dolarů. Za tuto částku se však doprava ropy vyplatí jen při ceně přes 80 dolarů za barel. Připomeňme, že Rusové nenabídli Číňanům cenu tržní, ale „spravedlivou“ – 57 dolarů. Prodává-li stát něco, co se mu nevyplácí, nemůže to být ani náhoda, ani vyšší geopolitický zájem. Musí za tím být úmysl spáchat čin, za nějž je v Číně nejvyšší trest – veřejná poprava.
Mnoho ruských expertů si myslí, že po takovém „obchodu století“ je ztráta Dálného východu nevyhnutelná. Pokud kvůli ničemu jinému, pak proto, že na levém břehu řeky Amur chátrají napůl zborcené ubikace v Blagověščensku a přímo naproti nim – na pravém břehu – se tyčí mrakodrapy čínského města Chej-che. Zatímco Kreml ožebračuje Dálný východ zákazem vývozu kulatiny i dovozu aut zahraničních značek, Peking pokládá obohacování svých podnikatelů za prvořadý státní úkol. Moskevští oficiální představitelé rádi rozumují o výhodách multipolárního světa. Svět 21. století k němu nepochybně spěje. A mnoho velkých hrozeb bude důsledkem toho, že jeden z jeho příštích mocných pólů bude bezprostředně sousedit se surovinově bohatým, leč naprosto vylidněným ruským Dálným východem.
Rusko-čínská aliance však není pouhým spojením silnějšího se slabším. Je to spojenectví toho, kdo ví, co chce, s tím, kdo to vůbec neví. Pompézní moskevské setkání poznamenaly nové nápadné tóny – čínské straně se stále obtížněji daří zastírat pocit nadřazenosti a ruské zase méněcennosti. Dmitrij Medvěděv sice souhlasně pokyvoval hlavou, když Chu Ťin-tchao důrazně žádal naprostou otevřenost vnitřních trhů pro dovoz čínského zboží, ale v duši musel zakoušet úzkost odsouzence. Zatímco vývoz Ruska tvoří pouze suroviny, nekvalitní čínské spotřební zboží zahltilo ruský trh. Peking však není Minsk a omezovat dovoz na základě pohrůžek je riskantní. Čína nátlaku nerozumí a používat jiné prostředky se ruská zahraniční politika za exprezidenta Vladimira Putina odnaučila. Čína je jediná země, které Moskva stále poníženě ustupuje. Když Medveděv mluvil o amurských ostrovech, které byly loni slavnostně postoupeny Číně, vyjádřil naději, že tím je územní spor definitivně vyřešen. „Definitivně“ však odhaluje strach Kremlu z dalších požadavků Pekingu.
U příležitosti návštěvy Chu Ťin-tchaa uspořádali hostitelé oslavy k 60. výročí navázání diplomatických vztahů Sovětského svazu a Čínské lidové republiky. Ve skutečnosti však toto výročí připadá až na září. Předčasné oslavy prozrazují snahu zavděčit se obávanému hostovi. Něco takového bylo v roce 1949 nepředstavitelné. Tehdy byla Čína ochotná podlézat svému „staršímu bratrovi“. Po 60 letech je to naopak a Moskva nemůže jako rovný s rovným mluvit s mocností, jejíž ekonomika je 2,5krát větší než ruská – a dle parity kupní síly 3,5krát. Když se lídři obou států v Moskvě nahlas zamýšleli nad společným podílem na překonání světové krize, ani chvíli nezapomínali, že jeden z nich zastupuje velmoc, v níž HDP i v těžkém roce 2009 vzrostl o šest, zatímco druhý zemi, ve které poklesl o deset procent. A že žádný ze dvou „bratrů“ nevěří v rovnoprávné partnerství, protože jeden z nich bude postupně posilovat dominantní postavení. Nelze pochybovat o tom, který z nich to bude.
Ruské vedení je impulzivní, nevyzpytatelné a vždy se řídí dle taktiky pro danou chvíli. To čínské je racionální a promýšlí tahy na několik desítek let dopředu. Rusko vynakládá zbytky svého zahraničněpolitického vlivu na okázalou rivalitu s USA. Čína bez většího humbuku rozšiřuje sféry vlastního vlivu, nežvaní, ale koná, a vytěžuje v případě nutnosti i mezinárodní možnosti Ruska, jehož názor vždy poslušně kopíruje čínský.
