Předlužené země by měly zkrachovat. Jen tak se voliči v těchto státech poučí ze svých chyb
Dluhová krize Západu se prohlubuje a bude ještě hůře. Veřejné dluhy, které státy Západu nashromáždily za posledních zhruba dvacet až třicet let, přesáhly všechny myslitelné meze. I Keynesovi dnes musejí vstávat vlasy hrůzou na hlavě. Dnešní dluhy západních států přesahují v absolutních i relativních číslech dluhy vzniklé první i druhou světovou válkou. Tyto gigantické veřejné dluhy přitom byly nashromážděny v době relativního klidu a prosperity. Naprosto dominantní roli v jejich akumulaci přitom má v rámci Západu a především v rámci Evropské unie politika budování takzvaného státu blahobytu. Ve Spojených státech se tato politika uplatňovala o něco méně, ale o to více se na dluh vedly války v Iráku a v Afghánistánu. Zde je jádro dnešních problémů. Západní společnosti si zkrátka žily dvacet let nad poměry. Někdo více (Řecko, Irsko, Portugalsko, Japonsko) a někdo méně (Česko, Estonsko, Finsko), ale všechny tyto státy spotřebovávaly více, než činily jejich příjmy a tyto nadměrné výdaje byly financovány vydáváním dluhopisů na finančním trhu. Nyní nastává čas začít dluhy splácet. Zachránit se dalšími dluhy už není možné. Půjčovat si dále je drahé a samo splácení již nashromážděných dluhů a úroků z nich je nad síly mnoha států – příkladem budiž Maďarsko, Lotyšsko, Island, Řecko, Portugalsko, Irsko a další ještě nejspíše přibudou – viz současná situace v Itálii a ve Španělsku.
Krachem k poučení
Problém eurozóny spočívá v tom, že se snaží vyřešit veřejné dluhy vzniklé na národní úrovni jejich přenesením na úroveň evropskou. Je otázkou, proč to EU (eurozóna) činí, když za tyto dluhy nenese žádnou odpovědnost. Evropská unie byla vždy koncipována jako unie hospodařící s vyrovnaným evropským rozpočtem a ctící princip, že za národní dluhy si každý stát ručí sám a od partnerů z EU nemá nic čekat. Takto je to dokonce napsáno v Lisabonské smlouvě. Realita je ale úplně jiná. Proč tomu tak je a proč se nad tím nikdo nepozastavuje, je nejzáhadnější otázkou dnešní doby.
Současná dluhová krize je na úrovni stávající eurozóny neřešitelná. Dluhová krize musí být vyřešena na té úrovni, kde vznikla, tedy na úrovni států. Ty, které jsou předlužené a neochotné se reformovat, musejí zkrachovat. Jen tak se voliči v těchto státech poučí ze svých chyb. Ano, čtete dobře. Nejen politici, ale také voliči dělají chyby. A ta jejich spočívá v tom, že hlasovali pro politiky, kteří rozhazovali více, než si jejich hospodářství mohla dovolit. Bez tohoto poznání a bez ochoty žít za tolik, kolik si vydělám, se žádný stát z dluhové krize nedostane a žádný evropský fond nebude nikdy dost velký na to, aby tomu zabránil.
Na dobré cestě
Pro nás Čechy je důležité to, že máme vlastní měnu českou korunu a že je to měna důvěryhodná a dobře spravovaná. Důležité je i to, že náš veřejný dluh je poměrně malý, asi 40 procent HDP oproti 85 procentům v eurozóně. Tento dluh je naším dluhem, který se má řešit a také splácet na národní úrovni. Nemusíme zachraňovat Řecko a ani další státy eurozóny. Stačí, že se podílíme na záchranách krachujících států v rámci Mezinárodního měnového fondu. Jsme ale odpovědní za své vlastní dluhy a musíme této odpovědnosti dostát. Proto je nutné zastavit další zadlužování a postupně začít opět hospodařit s vyrovnanými rozpočty. Čím dříve toho dosáhneme, tím menší celkový dluh budeme muset splácet. Zvyšující se rating České republiky a důvěra finančních trhů v korunu ukazují, že jsme na dobré cestě. Cesta k vyrovnanému rozpočtu bude ale i tak trvat u nás nejméně pět let a splacení stávajícího českého dluhu potrvá ještě nejméně dvacet let.
Odstavit zelené šílenství
Prioritou politiky v Evropě i na celém Západě se musí stát obnova hospodářského růstu. Bez něj se z dluhů dostat nemůžeme. Německá kancléřka Angela Merkelová řekla, že cesta z dluhové krize Evropské unie potrvá nejméně deset let. Mám obavu, že může mít pravdu. Určitá naděje na rychlejší cestu ale určitě existuje. Její podstatou je radikální přehodnocení celé škály současných evropských i národních politik včetně některých takzvaných posvátných krav. První z nich je boj s globálním oteplováním, který zásadním způsobem ničí evropskou konkurenceschopnost. Celá tato politika musí být opuštěna stejně jako nesmyslné dotování takzvaných obnovitelných zdrojů energie. Pokud se zbavíme tohoto zeleného šílenství, tak se Evropa bude moci vrátit k hospodářskému růstu na úrovni pět až šest procent, který jsme zde měli naposledy v sedmdesátých letech. S takovým růstem se budeme moci s veřejnými dluhy v dohledné době vypořádat. Pokud tak neučiníme, čeká nás stagnace. Ta by v kombinaci s existujícími dluhy a s prudce stárnoucí západní populací nemohla vést nikam jinam než k úplnému bankrotu celé západní civilizace.
