Zemřít zrovna teď muselo být pro Zdeňka Altnera kruté. Léta čekal na to, až srazí ČSSD na kolena, a místo toho přišla smrt i
Za starých dobrých časů se novinář mohl do advokátní kanceláře Zdeňka Altnera (3. října 1947 - 7. listopadu 2016) objednat. Ze všeho nejdřív musel položit mobil na puštěnou mikrovlnku - to aby „uši“ neposlouchaly - teprve pak dostal audienci. O tom, kolik milionů a miliard mu sociální demokracie dluží, mluvil Altner většinou potichu, sotva ho bylo slyšet. Hrál si s brýlemi a těkal pohledem.
Byly ale chvíle, kdy brýle položil, divoce zašermoval rukama a skoro (šeptem) křičel: to když vyprávěl, jak své miliardy ze sociálních demokratů přece jen dostane.
Kterej debil…
Začátky byly skromné. Před listopadem 1989 byl Altner právníkem Československé vědeckotechnické společnosti, pak ale restituoval a začal podnikat. Měl kozí farmu a vyráběl sýry, ale pochopitelně ho živila hlavně advokacie a konkurzní správcovství. Už tehdy mohli sociální demokraté poznat, s kým si začínají. Altner coby konkurzní správce zkrachovalého socialistického podniku OSAN (Odbyt strojů a nářadí) rozdal 33 tisíc žalob a neváhal se soudit kvůli 73 korunám. Náklady na zastupování před soudy se vyšplhaly na 100 milionů a policie kvůli tomu Altnera dokonce chvíli - ovšem se závěrem, že jen naplňoval literu zákona - stíhala.
V květnu 1997 dostal osudovou nabídku zastupovat sociální demokracii ve sporu o Lidový dům a podepsal s tehdejším předsedou ČSSD Milošem Zemanem mandátní smlouvu - dokument, který dostane Altnera do historických knih.
Zeman později vzpomínal, že „byl jediným právníkem, který nás byl ochoten zastupovat prakticky bez nároku na honorář“.
Smlouva měla ovšem háček - v případě úspěchu chtěl Altner deset procent z ceny Lidového domu. Když straně o tři roky později její sídlo vysoudil, předložil Zemanovi fakturu na 145 milionů korun a dnešní prezident se dle svědků zmohl jen na sebekritické: „Kterej debil to podepsal?“
Místo 145 milionů dostal Altner jen 17 a zbytek mu vládní strana prostě nezaplatila.
Čekání bez konce
Mandátní smlouva měla ovšem víc háčků.
Například ten, že za každý den prodlení měla strana platit smluvní pokutu ve výši 0,3 procenta (skoro 110 procent ročně). Altner se do věci zakousl se stejnou maniakální umanutostí jako do žalob o třiasedmdesát korun. Rozdával žaloby, podával návrhy na exekuci, pořádal tiskové konference - a čekal. Hodně dlouho čekal.
Soudy se totiž nechutně vlekly, v čemž Altner viděl - dost možná oprávněně -dlouhou ruku ČSSD.
Altner mezitím ztratil „drive“, utápěl se v detailech a velikášských plánech a novináři se o něj přestali zajímat. Osobně se stával čím dál paranoidnějším a mluvila z něj sveřepá posedlost lidí, kteří jsou v právu, ale léta se o něco marně soudí.
K cíli zatím - nepochopitelně až letos na jaře - dospěla jedna z „menších“ žalob a soud Altnerovi přiznal díky zmíněné smluvní pokutě 337 milionů korun. ČSSD ovšem darebácky nezaplatila a vymohla si odklad u Nejvyššího soudu.
Zemřít zrovna teď bylo kruté - představte si rozkulačeného sedláka, který 40 let čeká a pak umře pár týdnů před listopadem 1989. V Lidovém domě si teď jistě oddychli. Jenže spor běží dál a navíc, jestli na světě existuje nějaká vyšší spravedlnost, bude „socany“ duch starého advokáta strašit, dokud nezaplatí. •
O autorovi| Václav Drchal, drchal@mf.cz
