Kde jsou ty časy, kdy jsme se těšili na to, jaké to jednou bude v důchodu, až nebudeme chodit do práce, budeme cestovat, krmit labutě, užívat si peněz a vnoučat.
Foto: Profimedia.cz
Naše vláda nám sny o naší budoucnosti naprosto nekompromisně zrušila. Do důchodu půjdeme až v 71 letech. Tak nevím, zda se usmívat a těšit, nebo začít plakat.
Na geniální a extra vypečené nápady je naše vláda stavěná. Je jasné, že ten, kdo s tímto návrhem přišel, musí mít hodně zvrhlé představy a bezesporu i dost divoké sny. Možná některý z politiků tajně za Sněmovnou pokuřuje joint, protože jinak si ani nelze tuhle tragikomickou situaci vysvětlit.
Tragédií je, že se vůbec takový návrh dostal do politických rukou, a komedie nastává ve chvíli, kdy si zkouším takovou budoucnost představit. Sedmdesátiletí řidiči kamionů, tramvají či piloti letadel, kteří se na stará kolena bojí výšek. Staříci s dioptriemi jako dna od lahví, kterak sedí v bance za přepážkou a pětkrát se ptají na to samé, protože je sužuje těžká skleróza. Jasně vidím nedoslýchavou důchodkyni na infolince, od které chci poradit se změnou nastavení nejnovějšího komunikátoru.
Naproti tomu očekávám úřady práce přeplněné mladými lidmi, kteří touží pracovat. Tak se po škole zapíší na čekací listinu a přes internet sledují, kdy se konečně po některém totálně vyčerpaném staříkovi uvolní místo. Humor mě přechází ve chvíli, když si uvědomím, že do kategorie těch, kteří půjdou do důchodu těsně před smrtelnou postelí, spadám také. Mám tedy jediné přání - důchodu se nedožít a od teď si užívat, co to půjde.
