Na Slovensku se pro kapitálové spoření na penzi rozhodly dvě třetiny pracujících
V okamžiku, kdy by se měla spustit česká penzijní reforma, budou mít naši východní sousedé již osmiletý náskok. Kabinet Mikuláše Dzurindy ji startoval v roce 2005. Zkušenosti tedy sice nejsou dlouholeté, nicméně barvité jsou dostatečně. Proto mohou v lecčems varovat a v jiných aspektech zase inspirovat.
Drahý nábor
Stejně jako u nás byl vstup do druhého pilíře penzijního systému nastaven jako dobrovolný. Jen lidé, kteří poprvé vstupují na trh práce, si museli povinně začít odvádět část svého sociálního pojištění do soukromých penzijních fondů. Na Slovensku se odvádí celkem 18 procent. Polovina zůstává ve státní sociální pojišťovně, druhou půlku mohou Slováci převádět do některé ze šesti důchodových správcovských pojišťoven (DSS). Každá z nich nabídla od počátku tři typy fondů s rozdílnou úrovní rizikovosti, a tedy i výnosnosti: konzervativní, vyvážený a růstový (naproti tomu v Maďarsku a Polsku mají občané k dispozici jen jeden typ fondu). Přitom byla zakotvena povinnost přestoupit při dosažení určitého věku do méně rizikového spoření. V růstovém mohli lidé zůstávat jen do 45 let a i z vyváženého se museli v 55 letech vydat do konzervativního. DSS mohly za správu vybírat ročně maximálně 0,86 procenta svěřených peněz, po třech letech se měl tento maximální limit snížit na 0,7 procenta. V náborové kampani, jež trvala rok a půl, DSS utratily spoustu peněz, dohromady kolem tří miliard slovenských korun. Zprostředkovatelé od nich dostávali za získání jednoho klienta až dvě stě eur. Například v Chorvatsku, kde byl ovšem vstup do druhého pilíře povinný, se zprostředkovatelská odměna pohybovala kolem 60 eur. Výsledky mohutné kampaně byly překvapivé: pro opt-out se rozhodlo 1,5 milionu Slováků, tedy 66 procent ekonomicky aktivní populace. Nejrizikovější fond si přitom vybraly tři pětiny z nich. „Normálně se pro tento typ fondů rozhodne maximálně pětina klientů. Takže na Slovensku si v těchto fondech spoří i lidé, kteří o investování nic nevědí a mají negativní vztah k riziku,“ upozornil předseda Asociace DSS Jozef Paška. Na počátku reformy byl po dobu jednoho roku vydán zákaz přestupu ke konkurenčnímu fondu, ale protože celá transformace trvala 18 měsíců, měli zprostředkovatelé půl roku na obchodování s klienty. Transakční náklady pak narostly ještě víc. Z druhé části kampaně profitovala hlavně společnost Aegon, jež ovšem za přestup jednoho klienta vyplácela až 300 eur. „Bouřlivá a nadměrečná kampaň vynesla DSS vysoké ztráty. Jak se ukázalo později, mnohem větší než změny, které prosadila vláda Roberta Fica,“ vysvětluje Paška.
Ficovy zásahy
Nově nastoupivšímu levicovému kabinetu totiž druhý pilíř vůbec nevoněl a dílčími úpravami se snažil obyvatelstvo přimět k návratu do průběžného systému. Fico zavedl dobrovolnost opt-outu i pro mladé, kteří zrovna vstoupili na trh práce, a volné vystupování z něj. Určil také maximální limit na marketingové náklady DSS a hranici odměny pro zprostředkovatele omezil na 40 eur. I když je zajímavější získat klienta, který již něco naspořil, touto regulací se podstatně omezil nátlak na přestupy klientů, i když nejsou nijak regulovány. Průměrná měsíční úložka přitom dosahuje 60 eur.
Rovněž u správy fondů změnil Ficův kabinet parametry. Fondy musejí každoročně garantovat pozitivní výnos. Z jeho výše si mohou správci brát jako odměnu 5,6 procenta. Zároveň klesl na 0,3 procenta poplatek za správu uložených peněz. „Návratnost vložených nákladů se správcům z původně předpokládaných patnácti let zdvojnásobila,“ vypočítává Paška.
To vše vede k velmi konzervativnímu způsobu investování, nehledě na to, že se fondy musely v nejhorší době finanční krize naráz zbavovat rizikových aktiv, čímž utrpěly velké ztráty. Výsledkem je, že výnosnost všech tří typů fondů se v podstatě neliší a pohybuje se sotva nad inflací (viz Výkonnost důchodových fondů). Ani tyto změny ovšem nezpůsobily výrazný odliv zájemců o spoření na důchod ve fondech. Oproti roku 2008 se jich do státního systému vrátilo jen necelých padesát tisíc.
Nyní se uvažuje o dalších změnách druhého pilíře. Protože průzkumy ukazují, že lidé Ficovy garance pozitivního výnosu velmi vítají, navrhuje vláda vznik rizikového fondu, který by mohl investovat odvážněji, ovšem garance by se na něj nevztahovala. Ostatní tři typy fondů by se měly sloučit do jednoho.
Jakkoliv impozantní a z pohledu klienta zajímavá se může zdát možnost vyvádět do druhého pilíře až devět procent odvodů na sociální pojištění, je to dvousečnou zbraní. Výsledkem v případě Slovenska je hluboký deficit průběžného systému. Transakční náklady se politici rozhodli financovat příjmy z privatizace státního majetku. Šlo až o 70 miliard slovenských korun, které se ovšem utratily již loni na jaře. Celkový deficit průběžného pilíře dosáhl již 1,5 miliardy eur. Vláda Ivety Radičové bude nucena tento propad řešit. „V následujících deseti až patnácti letech musíme přejít na vyrovnaný systém. Navrhujeme proto prodloužit věk odchodu do důchodu z dnešních 62 na 66 let, omezit valorizaci důchodů na úroveň inflace a snížit výši státní penze,“ říká poslanec Demokratické strany a jeden z autorů slovenské penzijní reformy Ľudovít Kaník.
Výplaty prvních penzí ze soukromého spoření v kapitálových fondech přijdou až v roce 2020. Jakou formou bude renta vyplácena, ale Slováci dosud nerozhodli.
