Dospívající dívky občas zapomenou, že místní Robert Pattinson je opravdu voskový, a u jeho figuríny piští jako na premiéře filmu ze série Stmívání. Před pár lety zase jedna z fanynek bollywoodské hvězdy Shaha Rukha Khana požádala jeho voskového dvojníka o ruku a přivezla s sebou pro tuto příležitost diamantový prsten. „Chceme být lidem co nejblíž a i naši návštěvníci se chtějí svým idolům přiblížit. Ze stejného důvodu jsme zhruba v roce 2000 upustili od skel i provazů. Už to tu nevypadá jako v klasickém muzeu, takže se vedle figurín můžete fotit i se jich dotýkat,“ vypráví ve své londýnské kanceláři Liz Edwardsová, PR manažerka Madame Tussauds London.
**I hrůza vydělává**
Když se Marie Tussaudová rozhodla kvůli problémům s návštěvností svého pařížského muzea uspořádat putovní výstavu po britských ostrovech, zřejmě ji ani ve snu nenapadlo, že o dvě století poději bude znát její práci snad každý. V současnosti si voskové osobnosti podle jejího receptu, který pilovala i studiem mrtvol, může prohlédnout návštěvník Londýna, Blackpoolu, Amsterdamu, Berlína, Vídně, Las Vegas, New Yorku, Los Angeles, Washingtonu, Hongkongu, Šanghaje, Bankoku a od příštího roku i Sydney. Neuvěřitelné množství lidí pobíhá od jedné figuríny ke druhé, chce-li se s nimi člověk vyfotit, je třeba využít chviličky, než se do záběru natlačí někdo jiný.
„Muzeum Madame Tussauds určitě patří k oblíbeným londýnským atrakcím. Možná i proto, že pokud nestihnete nějakou z oficiálních příležitostí, můžete se tam vyfotit se zdařilými kopiemi členů královské rodiny,“ říká Jo Geneenová, PR manažerka pro Evropu v organizaci London & Partners, která má na starost propagaci britského hlavního města. Ne vždy ale byl svět Madame Tussauds zářivý jako úsměvy zobrazovaných hvězd.
Marie Tussaudová se ve Štrasburku narodila dva měsíce poté, co její otec zemřel v sedmileté válce. K voskovým figurínám se dostala díky tomu, že její matka pracovala v domácnosti pařížského doktora Philippa Curtiuse, který vlastnil voskovou výstavu „jeskyně velkých zlodějů“ a malou Marii učil svému umění. Ovládla ho tak dokonale, že o jejích podobiznách filozofa Voltaira či amerického politika Benjamina Franklina mluvila celá Paříž. Díky tomu nastoupila Marie v sedmnácti letech ke dvoru ve Versailles, kde se stala učitelkou umění sestry krále Ludvíka XVI. Slibný rozjezd kariéry ale ukončila revoluce. Ludvíkovi setnula hlavu gilotina, Marie i se svou matkou putovala do vězení, kde sdílela celu s budoucí první manželkou Napoleona a francouzskou císařovnou Josephine de Beauharnais.
Vykoupení ze žaláře nebylo zadarmo. Aby dokázala loajalitu novému režimu, měla za úkol vytvořit posmrtné masky královského páru, což znamenalo prolézat hromady těl popravených a pátrat po korunovaných hlavách. Ani to ovšem Marii nezabránilo sem tam odnést nohu, ruku či hrudní koš, s jejichž pomocí se zdokonalovala v anatomii i ve svém umění.
Po zklidnění politické situace převzala expozici doktora Curtiuse a vdala se za Francoise Tussauda. Jenže v Paříži se jí příliš nedařilo, a tak po šesti letech opustila Francii i manžela a s dětmi se vydala s putovní výstavou na britské ostrovy, kde už zůstala.
Popularitu muzeu v Baker Street, kde se natrvalo Marie Tussaudová usadila až v roce 1835, zajistila oddělená místnost ukazující hrůzy francouzské revoluce, jejíž dveře zdobil nápis varující slabší jedince, aby nevstupovali. Pomohl i jeden z fanoušků Charles Dickens, který rozšířil fámu, že odměna čeká každého, kdo v místnosti zůstane přes noc a přežije.
Podle stejného principu přitahuje návštěvníky nyní „komnata hororu“, do níž podle varování nemají vstupovat děti do dvanácti let, těhotné ženy a lidé se slabšími nervy. Kromě děsivých figurín i zvuků přiživují strach herci, které ve tmě člověk čeká, ale doufá, že se nevynoří.
Osobní setkání
Nejsou to jediné speciální efekty, které jsou na londýnské Marylebone Road k vidění. Můžete cokoli pošeptat do ucha figuríně Jennifer Lopezové a ona zčervená, zvláštním způsobem je vyrobeno pozadí Brada Pitta, které podle usmívající se manažerky Liz Edwardsové realisticky reaguje na poplácání i zmáčknutí. Méně rozjívení návštěvníci mohou zpovzdálí sledovat dýchající podobiznu Madame Du Barry, která je originálem z roku 1763.
Svým způsobem jde o osobní setkání, protože figuríny jsou vyráběny na základě měření svých předobrazů, pochopitelně s výjimkou historických postav, kde se vychází z dostupných zdrojů. Jediný člověk, který odmítl stát modelem pro svou voskovou kopii, byla matka Tereza. Současná figurína Fidela Castra ale například vznikla podle toho, jak si ho v roce 1998 zaměstnanci Madame Tussauds změřili.
Muzeum se snaží být co nejaktuálnější, takže u některých „vytrvalých“ celebrit je občas třeba aktualizovat podobu celkově, nejen co se týče oblečení, účesu nebo změny partnerů. „Dokonce i královna Alžběta II. se od nás nechala změřit několikrát. Poslední figurína je asi deset let stará,“ vysvětluje Edwardsová. Královnina vosková dvojnice se zatím reinkarnovala dvaadvacetkrát.
Vlasy za šest neděl
Výroba každé figuríny je náročný osmisethodinový proces. Začíná většinou zhruba tříhodinovým sezením, během něhož se s pomocí posuvných měřidel (laserovým zařízením či 3D skenerům se v zájmu autenticity muzeum vyhýbá) měří přibližně 500 parametrů obličeje i těla. Pak se tým asi dvaceti umělců v londýnských studiích může dát do práce. Že se výroba figurín od devatenáctého století příliš nezměnila, ukazuje autoportrét Marie Tussaudové, který dokončila jen pár roků předtím, než ve svých 89 letech zemřela.
„Všechno děláme ručně. Jedna část týmu pracuje na hlavě, další na těle. Kromě co nejdokonalejší podoby se snažíme zachytit i charakter osobnosti. Podle hliněné sochy se udělají formy na odlévání z vosku na hlavu a ruce a z pevnějšího laminátu v případě zakrytých částí těla. Například kůži pak na figurínu nanášíme nejen tahy tenkými štětečky, ale i nástřikem a klepáním barvy ze štětce,“ vysvětluje Stephen Mansfield, který měl na svědomí podobiznu Lady Gaga.
Ručně se dělají všechny detaily, individuálně se zasazují zuby i skleněné oči domalované přesně podle vzoru. Pokud figura nevyžaduje častou změnu účesu zajišťovanou několika parukami, i vlasy procházejí rukama umělců. „Trvá zhruba šest týdnů, než se skutečně lidskými vlasy, ale třeba i obočím osadí průměrná figurína. Zvláštní jehlou se vkládá vlas po vlase, pak se musí umýt, přistřihnout a načesat,“ vypráví Lisa Burtonová, která má ve studiích Madame Tussauds na starost vlasy a barvy.
Vlasy se pak pravidelně myjí a znovu stylizují. V roce 1996 prý šokovaní zaměstnanci muzea zjistili, že vlasy použité pro figurínu Adolfa Hitlera povyrostly natolik, že potřebovaly přistřihnout. Obyčejně osobnosti studiím poskytnou i oblečení, a pokud mají vlastní parfém, dají ho Madame Tussauds k dispozici. Když se oděv pro figurínu vytváří ve studiích, kromě stylu se dbá i na to, aby byl odolný a snadno se udržoval. Nejenže se časem figurína opotřebuje, občas si ale i příliš nadšený návštěvník odnese kousek prstu či ucha. To je pak figurína na čas vyřazena z expozice k opravám. Jinak mezi 300 londýnských figurín, z nichž každá ve výsledku stojí přibližně 150 tisíc liber (asi 4,1 milionu korun), každé ráno na dvě a půl hodiny před otevřením vyráží deset „údržbářů“, kteří upravují účesy, garderóby a drobná poškození.
Královna a Bieber
Není těžké zjistit, které kopie slavných osobností jsou nejpopulárnější. Stojí před nimi fotoaparát, který spouští zaměstnanec muzea. „Jednoznačně nejpopulárnější je královna Alžběta, oblíbená je však celá královská místnost. Během roku přibude k Williamovi i Catherine, kterou jsme dříve kvůli svatbě nemohli změřit. Ale až tu bude, vsadím se, že bude jedna z nejokukovanějších,“ říká Edwardsová.
Zatímco sportovním areálem i uměleckou částí s Andy Warholem se dá projít vcelku v klidu, před Justinem Bieberem, který se stal druhou nejpopulárnější figurínou hned po svém březnovém odhalení, se stojí fronty. V květnu mu trochu záře ubrala inovovaná podoba Johnnyho Deppa, který se z civilu převlékl do pirátského ohozu. V létě se pak jako nejnovější figurína objeví britská sedmibojařka Jessica Ennisová.
Pokud naopak u některých voskových kopií popularita opadá, buď se v rámci sítě muzeí stěhují jinam, kde jsou oblíbenější, nebo putují do archivu. Starší podobizna prince Charlese byla však v rámci „zeleného“ přístupu, jejž princ propaguje, recyklována.
Trendy a lidi v centru pozornosti sleduje pro Madame Tussauds tým asi pěti lidí. Pomáhají i významné události jako volby nebo olympiáda či mistrovství světa. Vliv pak mají také sami návštěvníci, kteří při odchodu vhazují svoje návrhy do speciální schránky.
Možnost ovlivnit další voskové osazenstvo však není jediným pocitem, s nímž se z muzea odchází. Projít Madame Tussauds zabere několik hodin, i když se člověk nevydá do všech zákoutí. I když už projede vláčkem a zhlédne pohyblivé ztvárnění „ducha Londýna“, zaznamená morovou ránu, přežije industrializaci a prohlédne si druhou světovou válku, pořád ještě není na konci. Jako v každém správném „zábavním řetězci“ i v Madame Tussauds musí každý projít úzkými uličkami se suvenýry. A to chce trpělivost. Dveře s nápisem „exit“ se totiž i po nadšení z realistického ztvárnění figurín mohou zdát jako nedosažitelné světlo na konci tunelu.
Kořeny Madame Tussauds
1761 – Marie Tussaudová se narodila ve Štrasburku jako Marie Gresholtzová, vyrůstala v Paříži v domě doktora Philippe Curtiuse, který ji učil tvorbě voskových figurín.
1780 – Poté, co se proslavila vlastními figurínami, působí Marie ve Versailles na dvoře krále Ludvíka XVI.
1794 – Marie zdědí figuríny doktora Curtiuse, o rok později se vdává za Francoise Tussauda.
1802 – Kvůli problémům s výstavou odjíždí Marie Tussaudová na britské ostrovy, manžela nechává v Paříži.
1835 – Marie Tussaudová se usídlí v Baker Street.
1884 – Několik let po smrti Marie Tussaudové stěhují její vnuci výstavu na současnou adresu v Marylebone Road.
1940 – Muzeum je zasaženo bombami nacistického letectva, je zničeno kino i 352 forem pro hlavy figurín, ta Hitlerova přežívá.
1970 – Madame Tussauds otevírá první zahraniční pobočku v Amsterdamu.
1993 – Muzeum rozpohybuje stálá show Spirits of London, která ukazuje jeho historii prostřednictvím pohyblivých figurín.
1999 – V Las Vegas je otevřeno první americké muzeum, New York následuje o rok později stejně jako Honkong.
2007 – Společnost vlastnící Madame Tussauds, ale i obří vyhlídkové Londýnské oko, se za miliardu liber stává součástí Merlin Entertainments Group. Atrakcemi této skupiny projde ročně přes 30 milionů lidí, a je tak po Disney druhým nejpopulárnějším světovým zábavním řetězcem.
2011 – Madame Tussauds se objevuje ve Vídni. V příštím roce bude následovat výstava v Sydney.
Výroba figurín
*Studio Madame Tussauds ročně vyrobí až padesát figurín, z čehož je zhruba osm určeno pro Londýn.
*Ačkoli jsou materiály modernější, proces výroby se přes 200 let prakticky nezměnil a zabere asi 800 hodin práce.
*Hodnota hotové figuríny činí kolem 150 tisíc liber (cca 4,1 milionu korun).
*Z vosku použitého pro tvorbu figurín v Londýně by se dalo odlít šestnáct tisíc svíček, ale japonský voskový mix nelze roztavit.
Sezení
*Aby byla podoba co nejpřesvědčivější, během sezení se odebere zhruba 500 měření různých částí těla a jejich vzdáleností, stejně jako nespočet fotografií.
*Ideálně trvá čtyři hodiny, podle možností osobnosti se ale leckdy musí stihnout i za patnáct minut. Probíhá rovnou v póze, kterou má figurína zaujmout v muzeu.
Forma a figurína
*Podle naměřených rozměrů se na kostře z oceli a hliníku vytvoří hliněná figurína, na jejímž základě se vyrobí formy.
*Hlava a ruce se odlévají z japonského voskového mixu. Tělo je z laminátu.
*Výroba trvá deset až dvanáct týdnů.
Detaily
*Na zubech se pracuje přibližně čtyři dny. Ze zubařského akrylátu se dělá a barví každý zub zvlášť.
*Skleněné oči se vytvářejí přibližně deset hodin, malují se ručně do nejmenšího detailu.
*Přibližně šest týdnů trvá, než se na hlavu vsadí vlasy.
*Barva kůže se nanáší v několika vrstvách speciálními technikami, teprve pak přijde na řadu make-up. Hlava se vybarvuje pět dní, ruce dva dny. Pokud je z těla vidět víc, proces se protahuje.
*Ošacení tradičně poskytují osobnosti vlastní. Pokud se oblečení pro figuríny vyrábí, musí odpovídat stylu osobnosti a zároveň musí umožňovat co nejjednodušší údržbu.
