Výstava projektů japonského studia Bow-Wow míří z Benátského bienále do Prahy
Současná japonská architektonická studia patří k těm nejprogresivnějším na světové scéně. Shodují se na tom teoretici architektury i ti, kdo se jí věnují prakticky. Pozornost budí často velmi netradičními přístupy k projektování i způsob, jakým se inspirují domácí tradicí. Zástupci země vycházejícího slunce proto nechybějí na žádné z významných evropských výstav. Letos vzbudily pozornost zejména prezentace tokijských ateliérů Sanaa a Bow-Wow na Benátském bienále. Tento týden začíná v pražské Galerii Jaroslava Fragnera výstava prací druhého z nich. Potrvá až do začátku dubna. „Během příštích pěti let bychom rádi prezentovali cyklus o současné japonské architektuře,“ zmiňuje další plány ředitel galerie Dan Merta.
Haf-haf
Do Prahy prezentace studia Bow-Wow připutuje přímo z Benátek. Autorská i partnerská dvojice Yoshiharu Tsukamoto a Momoyo Kaijima vystavovala na tamním bienále už potřetí. K vidění budou modely projektů v měřítku 1 : 20. Jde vesměs o rodinné domy, které stojí v Tokiu, Karuizawě, Amstrodamu a několika kalifornských městech. Výstavu budou doprovázet přednášky o japonské architektuře, které vyvrcholí počátkem dubna, kdy v galerii bude o svém vidění architektury mluvit přímo Momoyo Kaijima.
Ani české veřejnosti nejsou architekti zcela neznámí. Prvně se s nimi mohla seznámit před šesti lety v časopise ERA 21, jehož šéfredaktorem je český architekt s japonskými kořeny Osamu Okamura. V době, kdy se práce architektů dostávala ve světě teprve do povědomí, uveřejnil časopis fotografii jednoho z jejich projektů, kterým je Dům na poloostrově Izu.
„Loňská prezentace rodinných domů, kterou budeme mít možnost vidět v Praze, patřila k tomu nejlepšímu z bienále,“ myslí si Osamu Okamura. „Oba architekti mají velký cit pro každodennost a detail lidského měřítka. I jejich konstrukční plány se vymykají tím, že jsou v nich vyrýsováni i ptáci na střeše, kočka na kamnech, kafe na stole nebo papuče u postele,“ popisuje Okamura, na co se návštěvníci mohou těšit. Jejich přístup podle něj svědčí i o specifickém smyslu pro humor, který je japonským architektům vlastní. Ostatně sám název ateliéru Bow-Wow v překladu znamená haf-haf.
Jako domácí mazlíčci
Novým termínem, kterým ateliér Bow-Wow architekturu obohatil, je takzvaná „pet architecture“. Hlavní myšlenkou je předpoklad, že stejně jako domácí mazlíčkové mohou mít na malém prostoru komfort i lidé. „Sami autoři pet architecture popisují jako architekturu drobných staveb, které jsou menší než dům pro králíka (to je přirovnání, jenž se používá, pokud si děláte legraci z malých domů v Tokiu) a větší než boudy pro psa,“ vysvětluje Dan Merta.
Architekti svůj přístup chápou jako odpověď na možnosti další výstavby ve městech, která jsou už nyní velmi hustě obydlena. Alternativou je podle nich miniaturizace lidmi obývaného prostředí. „Vznikají tak zajímavá a ojedinělá díla, někdy i koláže, kombinující městské funkce na minimální ploše,“ vysvětluje Merta.
Domy, které architekti navrhují, jsou většinou velmi high-tech. Zároveň jsou však ekologické a citlivé k okolí, kde se nacházejí. Vyznačují se jednoduchými a neotřelými myšlenkami, využívají tradičních postupů, stejně jako avantgardních trendů. Roli hraje i spontánnost a humor.
„Přinášejí osvěžení a pohodu v rámci betonové džungle velkoměst,“ dodává Merta. V tvorbě Ateliéru Bow-Wow je v mnoha případech zřejmé odkazování na tradiční japonskou architekturu. Někdy jsou to pouze „citace“, v jiných případech využití celého tradičního uspořádání bytu. I materiál, který je použit při realizacích projektů, vychází z japonské tradice. „Malé“ domy z dílny ateliéru Bow-Wow jsou k vidění především v Japonsku a Holandsku. Činnost ale architekti rozšířili v posledních letech i do dalších zemí, kromě Spojených států především do Francie a Dánska.
V potící se skále
Charakteristickým znakem staveb navrhovaných architekty Bow-Wow je fakt, že často vznikají na bizarních parcelách. Ty jsou zejména v Japonsku, kde jsou ceny stavebních pozemků velmi vysoké, poměrně dostupné. Takový je například Dům na poloostrově Izu, který stojí na útesu. Na velmi neobvyklém pozemku se nachází také dům, kde autorská dvojice bydlí a kde má svůj ateliér. Má tvar vlajky, je zcela obklopen domy a se silnicí jej spojuje jen úzký pás země. Protože na něm bylo těžké cokoli navrhnout či postavit, vyšel architekty relativně levně.
Spontánnost řešení a jistá hravost jsou často výsledkem reakce na skutečnost, že lidé, věci, stavby i krajina na sebe a své „chování“ mají zřejmý vliv. Šikmé obvodové stěny ateliéru Bow-Wow a vnitřní sloupy, které byly postaveny kvůli místním předpisům, vyprovokovali architekty k úvaze, jak je dál využít. Rozhodli se vykopat studnu, jejíž voda je čerpána na střechu, odkud pak stéká po obvodovém plášti, a tím v létě ochlazuje stěny. Obvodový plášť tvoří asfaltové pásy posypané drtí pomáhající zadržovat vodu. „Je zábavné uvažovat o stavbě jako o mohutné potící se skále se saní ukrytou uvnitř v podobě vodní žíly, která občas zableskne mezi domy,“ komentovali stavbu autoři na svých stránkách.
Japonská architektura české architekty zajímá, proto v ní neváhají hledat inspiraci. „Od listopadu 1989, kdy se otevřely hranice, si mnozí předplácejí světově uznávaný časopis Japan Architect. Zvláště studenti v podobných časopisech a knihách leží pořád, jak se ukazuje na finální podobě jejich semestrálních školních projektů,“ tvrdí architekt Osamu Okamura. Mnozí čeští architekti navíc vyrazili v posledních letech na studijní cesty přímo do Japonska. A cestování či studia ovlivňují tvorbu některých z nich. Japonskou inspiraci nezapře například Zenová kostka Martina Rajniše, Viniční altán v Gröbovce navržený studiem DUM Architekti nebo Čajový domek Davida Maštálka.
Japonský styl se však v Česku ujal již dříve. Kupříkladu architekt Dušan Jurkovič postavil počátkem dvacátého století Sluneční lázně v Luhačovicích, za první republiky se vztah prohloubil prostřednictvím architektů jako Jan Letzel, Antonín Raymond a Bedřich Feuerstein, kteří působili na obou kontinentech. Z Orientu čerpal Adolf Loos ve své Millerově vile v pražských Střešovicích. Vliv byl v té době ale oboustranný. „Kikudži Išimoto zkopíroval v Tokiu část brněnské vily Tugendhat jen rok po jejím dokončení v roce 1930,“ upozorňuje Okamura.
