Spoluautor revitalizace pražských Náplavek Petr Janda ze studia Brainwork pojmenoval své dílo jednoduše a výstižně – Penthouse v Praze. Nachází se na střeše bytového domu, který se tyčí nad všechny ostatní stavby v okolí, a nabízí tak výhled na město. Panorama Prahy zároveň prostupuje celým interiérem. Díky proskleným stěnám a širokým oknům to působí, jako by se jeho obyvatelé vznášeli ve vzduchu nad metropolí.
„Základní myšlenkou je rozostření hranice bytu a pocitové vtažení města do jeho interiéru. Prostor bytu není omezen uvnitř fyzické dispozice, jeho součástí se stává celé město obklopující stavbu, fasáda pouze udržuje komfort vnitřního klimatu a prostor města zapojuje jako leitmotiv rozšířené periferní percepce,“ popisuje architekt.
Investor mu na začátku, tedy před pěti lety, dal za úkol navrhnout ,dům na domě‘, kde se nebude cítit jako v jedné z mnoha anonymních bytových jednotek developerského projektu, jaké se nachází v ostatních podlažích rezidenční budovy. Chtěl vytvořit architektonické řešení stoprocentně na míru a zároveň toužil po soběstačnosti s vlastním zdrojem a distribucí médií ovlivňujících vnitřní provozní klima.
Černá a bílá
Janda ke dvěma patrům nárožního domu, jenž býval věží vodojemu, přistoupil jako k pozemku. Rozhodl se maximálně využít největší výhodu polohy stavby – zmíněné panorama, které, pokud se správně začlení do díla, dodá prostoru unikátního genia loci. „To se projevuje výrazovým vyjasněním a zjednodušením všech detailních prvků vnější fasády, čitelném zejména ve velkoplošném zasklení v horním podlaží věže, a zefektivněním panoramatického průhledu všemi okny s minimálním členěním jednotlivých ploch,“ vysvětluje.
Nominace v letošním ročníku České ceny za architekturu svědčí o tom, že záměr vyšel. Janda se rozhodl ignorovat industriální historii stavby a nezahrnovat do návrhu ani loftové prvky tolik typické pro penthousy. Místo toho vytvořil koncept charakteristický pouze pro tento jediný byt. Zatímco jiní architekti se snaží ladit interiéry s exteriéry budov, studio Brainwork propojilo návrh se samotným městem.
Byt se horizontálně dělí na soukromou a společenskou zónu a vertikálně na plný a prázdný prostor. Bydlení samotné a místo pro návštěvy odděluje a zároveň spojuje průchozí kruhová stěna. „Materiálové řešení vychází z přehledné artikulace světlého a převážně bílého prostoru a jeho členění na dva ,světy‘ pomocí dominantní stuhy tmavé ocelové příčky. Povrchová úprava příčky je řešena kombinací leptání, broušení a laku na za tepla válcovaném černém plechu sendvičovaném na dřevovláknité desce. Veškeré dveře a dvířka jsou bezrámově vyřezány v kontinuální ploše této příčky,“ objasňují spoluautorky návrhu Anna Podroužková a Maty Donátová.
Rezidenční část sestává z ,bytu‘ pro rodiče s ložnicí, šatnou a koupelnou a samostatného obydlí pro děti, které mají mimo pokojů i své zázemí v podobě vlastní koupelny. Rodina se pak setkává v knihovně a v obývací části. Dole se rovněž nachází technické zázemí, pokoje pro hosty a velkorysá dvojitá kuchyně.
Skleněná věž
Dominantu celého interiéru tvoří točité schodiště vedoucí elipsovitým otvorem do horního patra. „Napětí mezi vstupním zálivem lemovaným ocelovou příčkou a volným nekonečným prostorem věže se stává základem přirozené dramaturgie pohybu v bytě,“ tvrdí Janda. Onen průlez lze stejně jako široká okna zaclonit stínícími membránami, aby byli obyvatelé chráněni před zvědavými pohledy.
Prosklení ve spodní části penthousu si nárokuje celé stěny od podlahy po strop, konstrukčně je řešeno rastrováním a doplňují je otevíratelná francouzská okna. Nahoře se pak tabule obešly bez rastrování. Každá z pěti stěn věže je tvořena čtyřmi vrstvami skla, jež je zajištěno pouze tmelem v rozích. To znamená, že celé patro původně postavené developerem se bouralo a stavělo znovu. Poslední, šestá stěna se skládá ze tří posuvných dílů – to jsou dveře na zahradu.
Na střeše nad Prahou se totiž rozprostírá skutečná zahrada. I s kopečkem hlíny nad výtahovou šachtou, kde rostou ,náletové‘ břízy. Zbytek plochy je buď zatravněný, nebo osázený jedlými a okrasnými rostlinami. Zkrátka jako bychom vůbec nestáli mnoho metrů nad zemí uprostřed metropole. Na správné zahradě nesmí samozřejmě chybět ani terasa s prkennou podlahou krytá markýzou – posezení nad mraveništěm velkoměsta má totiž nepopiratelné kouzlo.
