Berlínská Neue Nationalgalerie přistoupila ke konceptu tří obřích na sebe navazujících výstav využívajících bohatých sbírek této instituce. Chytře vymyšlená série mapuje moderní německé umění a zároveň dovedně zakrývá pravý důvod, kvůli němuž vznikla. Zjevně totiž ubyly peníze na slavné původní výstavy, které ještě nedávno zaplňovaly rozsáhlé nadzemní i podzemní výstavní prostory budovy na Postupimské ulici.
První výstava Moderní doba se zaměřila na roky 1900 až 1945 a od března roku 2010 do loňského listopadu prezentovala velkou část sbírky, kterou diváci znali. Tím spíše bylo zajímavé sledovat, jak expozici kurátoři pojali. Stálou sbírku rozčlenili na více či méně zajímavé kapitoly ilustrující bouřlivou první polovinu dvacátého století v Německu a přidali k ní několik děl, která nejsou běžně k vidění. Jeden z výstavních sálů pak připomínal desítkami černobílých fotografických kopií, že v době třetí říše ztratila sbírka více než 500 děl, jež byla odstraněna z ideologických a estetických důvodů.
Ucelené kapitoly rovněž napomáhaly tomu, že výstavou prostupovala reflexe dějin, umění a politiky. Přispělo k tomu především střídání období přinášejících zcela zásadně odlišné vidění i styly: císařství, Výmarská republika, národní socialismus, demokratická Spolková republika i NDR.
Perfektní průřez dobou
Druhá část trojdílné série pokrývá umění v období od roku 1945 do roku 1968 a potrvá až do března 2013. Výstavu uvádí na malinké televizi motiv ze slavného filmu východoněmecké produkce Rozdělené nebe, který v roce 1964 natočil Konrad Wolf podle románu Christy Wolfové. I v tomto případě je výstava pečlivě rozdělena podle jednotlivých kapitol a zcela očekávaně reflektuje poválečný politický, hospodářský a kulturní vývoj obou oddělených částí země.
Nedočkáme se ovšem stylového a názorového ping-pongu mezi západoněmeckým a východoněmeckým pojetím umění té doby – takové obrazy, které by tvořily protipól tvorbě bývalé NDR, v poválečných letech velmi pochlebující a nekritické, prostě sbírka nenabízí.
Naopak, sbírka v Neue Nationalgalerie po sjednocení v roce 1990 akceptovala řadu kvalitních tvůrců z bývalé NDR a jejich zařazením se jim pokusila najít správné místo v dějinách moderního německého malířství. Proto se v depozitářích instituce ocitla jména jako Werner Tübke, Bernhard Heisig, Wolfgang Mattheuer, Harald Metzkes, Walter Libuda či Werner Stötzer, která spatříme i pod mnoha díly na výstavě.
Připravte se zkrátka na velkou výstavu moderního umění. Schopnost galerie získávat finanční prostředky se projevila v tom, že mohla nakoupit ty opravdu nejreprezentativnější tvůrce té které doby. Zčásti však profitovala také z toho, že desítky světových institucí vycházely západnímu Berlínu při budování sbírek vstříc se zjevnou sympatií k obtížné roli, do níž se město dostalo.
Expozice stejně jako v případě Moderní doby představuje průřez časem, a to jak politicko-ekonomický, tak umělecký. Vidíme reakce na hospodářský zázrak, stavbu berlínské zdi, kubánskou krizi, vietnamskou válku, smrt Johna F. Kennedyho, Mao Ce tunga anebo na start sputniku a projektu Apollo. Stejně tak z vystavovaných děl vysvítá náročná cesta, kterou muselo výtvarné umění té doby urazit. A to jak v oblasti figurace či abstrakce, informelu, pop-artu, otevřených instalací nebo reakcí na masovou produkci Západu.
Picasso, Metzkes i Lichtenstein
Kolik zajímavých děl, která známe z populárních publikací a některá jsme v Berlíně už viděli, se tu potkává v často provokujících souvislostech? Nejde přitom pouze o tvorbu německých umělců, ale o přehlídku hvězdných tvůrců z celého světa.
Foyer nás přivítá zlým bílým policistou Duana Hansona, holdem abstrakci Josefa Alberse, neonovými rourami Dana Flavina a zároveň socialistickým realismem Williho Sitteho. Neméně výbušnou směs připravili kurátoři rovněž pro ostatní rozlehlé výstavní prostory. Třeba když Heinrich Ehmsen, známý figurativní autor, míchá u svých harlekýnů abstraktní struktury a poblíž se vznáší duch děl Ernsta Wilhelma Naye.
Jeden z nejkrásnějších velkých sálů přináší doposud nikde neviděnou sestavu Pabla Picassa, Haralda Metzkese a v NDR pronásledovaného Jürgena Strawalda spolu s pop-artovými králi Andym Warholem, Royem Lichtensteinem či Sigmarem Polkem a Thomasem Baerlem.
Deutschland, bleiche Mutter – tak pojmenoval Fritz Cremer svůj pomník obětem koncentračního tábora Mauthausen, který sousedí s figurami Henryho Moora. Napínavou konstelaci dotváří díla dynamického Francise Bacona. Na výstavě nechybí ani král videa a světelných instalací Bruce Nauman, ani politizující instalace ze světa fluxu, popu či informelu. Podobně nemůžeme opomenout čtyři krychle Donalda Judda nebo tři elementy Ronalda Bladense. Mistr klasické moderny Otto Pienes je zastoupen svým psychedelickým projektem Lichtraum, připomenuty jsou i Mobily původem korejského umělce Nam June Paika a Happening-Raum Wolfa Vostella.
V nečekaných, ale logicky dotvářených souvislostech pak vidíme také díla Williho Baumeistera, Wernera Tübkeho, Asgera Jorna, Jeana Dubuffeta, Roberta Rauschenberga nebo Josepha Beuyse. Stejně tak ale výstava nabídne velké divácké magnety typu Paula Klee, Ernsta Wilhelma Naye, Barnetta Newmana, Franka Stelly nebo Gerharda Richtera.
Druhá část sbírkové výstavy v Neue Nationalgalerie je prostě nadýchnutější, optimističtější a pro českého návštěvníka i informačně bohatší než její předchůdkyně. Nabídka uměleckých hvězd minulého století navíc představuje docela významný důvod, proč se do Berlína vypravit.
