Přesně před rokem vjel do Česka konvoj americké armády. Letos pro změnu část společnosti v čele s prezidentem Zemanem a Jaroslavem Tvrdíkem urputně vítá především své vlastní spojence z geograficky právě opačné strany, z Číny.
Po všech těch ódách o investicích a partnerství s někým tak nevypočitatelným, jako je vrcholný představitel totalitního komunistického režimu, si člověk nemůže nevybavit onen ďábelský úsměv Bohuša z filmu Dědictví aneb Kurvahošigutntág poté, co znovu zdědí miliony dolarů a hospodě říká: „Tak. A teď si vás kúpím všecky.“
Slovy z jiného známého filmu Pelíšků lze konstatovat, že se nám tady v Česku, podle jakéhosi průzkumu dvacátém sedmém nejšťastnějším státě světa, rozmohl takový nešvar. Přát někomu smrt. V diskuzích na sociálních sítích je to už běžný standard, ale chytly se toho i známější jména. Jiří Vyvadil přeje smrt ukrajinské vojačce držící hladovku, jistý Jiří Jeřábek vyhrožuje vystřílením redakci České televize a autor seznamu Židů v Česku Adam B. Bartoš zase zve dobrovolníky na trénink střelby.
Důvod? To, že po více než roce demonstrací, na kterých se jen řeční a řeční, prý není od věci přijít s něčím novým. „Slova je potřeba vystřídat skutky,“ napsal v pozvánce na trénink střelby. Asi to měl na mysli, když o křesťanských svátcích hřímal o tom, že představitelé vlády mají dostat trest nejvyšší. Zajímavé – čím větší obránce národní hrdosti, tím menší hodnotu pro něj lidský život má.
Čtěte také zápisníky dalších redaktorů E15:
