Slovenský architekt, etnograf a návrhář nábytku byl hlavním představitelem osobité secesní architektury inspirované lidovým stavitelstvím a výtvarným uměním. Proslul originálními stavbami na Pustevnách a Hostýně, lázeňskými objekty v Luhačovicích, domy v Praze, Brně i Bratislavě a podílel se také na rekonstrukcích některých hradů a zámků.
Foto: Wikipedia.org
Češi znají Dušana Jurkoviče jako autora turistických chat na Radhošti, Slováci jako tvůrce mohyly Milana Rastislava štefánika. Jeho tvorba byla vskutku originální. Inspirovala mnohé architekty, nikdo z následovníků se však svému vzoru nedokázal vyrovnat. Dnes nás fascinují především jeho „pohádkové“ stavby z období secese, vynikající úroveň mají ale i díla z meziválečné éry, které svérázného umělce řadí po bok velikánů moderní evropské architektury.
Vlastenecké zázemí
Vztah Jurkoviče k národním hodnotám se přitom formoval už v útlém dětství. Pocházel z národně uvědomělé rodiny. Byl vnukem spoluzakladatele Matice slovenské Samuela Jurkoviče a synovcem vůdce slovenského povstání Jozefa Miloslava Hurbana. Narodil se 23. srpna 1868 v Turé Lúce jako páté ze šesti dětí místního notáře Juraje Jurkoviče. Základní vzdělání získal v Brezové pod Bradlom, odkud přešel na nižší gymnázium v maďarské šoproni. Výtvarný a technický talent mladého Dušana pak rodiče přesvědčil, aby mu umožnili studium stavitelství na Státní průmyslové škole ve Vídni.
Život v rakouské metropoli byl pro Jurkoviče těžký. Přišel sem jako šestnáctiletý bez znalosti němčiny a bez šilinku v kapse. Stravovat se musel ve vývařovnách pro chudé, studia ale položila základní kámen jeho tvorby. Seznámil se s moderními názory na urbanismus a objevil myšlenkový svět nového směru, kterým byla secese. Mezi její hlavní ideově-estetické zdroje patřilo lidové umění, na jehož základě se řada architektů pokoušela vytvořit národní architektonický sloh. Ten měl odrážet charakteristické prvky lidového stavitelství a zároveň využívat tradiční stavební metody. Jurkovič se k tomuto směru nadšeně přihlásil.
Cesta na Pustevny
Po návratu na Slovensko ho zaujala tvorba Blažeje Bully, který navrhl dvě dřevěné stavby pro výstavu v Martině. Učarovalo mu dřevo a fascinovala ho i řemeslná dokonalost. Už vídeňské studium a znalost tyrolských staveb v něm prohloubily přesvědčení inspirovat se lidovou tvorbou, což se na domácí půdě ještě umocnilo.
Roku 1895 odešel Jurkovič do Vsetína, kde u stavitele Michala Urbánka začal studovat valašské lidové stavby. Společně přitom pracovali i na části Národopisné výstavy v Praze. Jurkoviče zajímala především roubená architektura, připravil proto expozici valašské jizby. Během celé prezentace přitom statek obývala rodina ze slovenských Čičman, což způsobilo značný rozruch a vyvolalo velký zájem o lidovou architekturu.
Úspěšná výstava přinesla mladému architektovi i první samostatné zakázky. Jednou z největších byl návrh souboru turistických staveb v Pustevnách na Radhošti, který vznikl v letech 1897 až 1899. V útulně Libušín, která návštěvníky nadchne barevně pestrým, přesto sladěným interiérem, je dnes výletní restaurace. Sousední Maměnka slouží jako stylový hotel. Nedaleko nich, na louce u lesa, pak vyrostla ještě malá zvonička.
Lázně v novém
Věhlas Pusteven umožnil Jurkovičovi zahájit vlastní kariéru. Její začátky jsou spojeny s Brnem a se jménem Františka Mareše, ředitele dívčího ústavu Vesna, pro jehož budovy architekt navrhoval vnitřní vybavení. Na objednávku brněnského továrníka Roberta Bartelmuse pak postavil Jurkovič na přelomu století dřevěné venkovské sídlo na Rezku poblíž Nového Města nad Metují. Tím do své tvorby poprvé zařadil britskou architekturu venkovských usedlostí. Navíc se během stavby velmi sblížil s továrníkovou dcerou Boženou, kterou si později vzal za manželku a měli spolu tři syny – Juraje, Jána a Pavola.
Z Brna, kde se mezitím trvale usadil, řídil Jurkovič i stavbu chaty v Dobrošově. Bezesporu nejrozsáhlejší stopu po sobě ale zanechal v největším moravském lázeňském městě Luhačovicích. Začátkem 20. století se tady pustil do velké zakázky – přestavby lázní ve slovanském duchu. Měl za úkol připravit celý soubor staveb: kompletní lázeňský areál s kolonádou, budovami pro léčbu, bydlení i volný čas, to vše doplnit parky a dalšími zahradními detaily. Této práci se věnoval v letech 1901 až 1914.
I když se mnoho věcí nakonec realizovat nepodařilo, přesto je v Luhačovicích co obdivovat. Nejznámějším architektovým dílem je dnešní dominanta a nejkrásnější budova města – Jurkovičův (dříve Janův) dům u kolonády, který patří k nejvyhledávanějším místům léčebných pobytů lázeňských hostů. Za pozornost ale stojí také vily Chaloupka, Jestřabí a Valaška, Sluneční lázně nebo Hudební pavilon v lázeňském parku, stojící jakoby na kuří nožce.
Třináct zastavení
Jurkovič ale neodmítal ani menší zakázky. Na Svatém Hostýně tak díky němu vznikla originální křížová cesta. Architekt zde roku 1903 začal pracovat na objednávku Matice svatohostýnské nejen na její přípravě, ale i na projektu dalších staveb – například zvonice, kaple sv. Cyrila a Metoděje nebo stánku pro prodej suvenýrů.
Z řady již vyprojektovaných objektů však nakonec sešlo kvůli válce. Křížová cesta je kromě shromažďovací síně jediným dílem, které na Hostýně po Jurkovičovi zůstalo. Tvoří ji 13 dřevěných a nezaměnitelně zdobených kapliček severovýchodně od baziliky Nanebevzetí Panny Marie, které záměrně působí dojmem, jako by vystupovaly přímo z lesa. Zvláštností je, že obrazy pro jednotlivá zastavení nejprve navrhl Joža Uprka. Neodolaly však vlivům počasí, takže se zachoval jen jeden na třináctém zastavení. Už s jiným výtvarníkem bylo pak dozdobení křížové cesty dokončeno ve 30. letech 20. století.
Důležitým tématem pro Jurkoviče bylo také rodinné bydlení. Příkladem proměny zacházení s lidovým uměním, které pojímal stále volněji a kreativněji, se přitom stala jeho vlastní vila v Brně-Žabovřeskách z roku 1906. Podobně přistoupil i k realizaci vily Jana a Luisy Náhlovských v Praze-Bubenči a domu majitele skláren Benedikta škardy v Brně. Zároveň se věnoval veřejným stavbám, známý je například jeho obecní dům v Hospozíně a Spolkový dům ve Skalici. Na Slovensku pak navrhl i urbanistický projekt pro Brezovou pod Bradlom, sirotčinec v Modre či evangelický kostel v Ružomberku.
Dušan Samo Jurkovič (1868–1947)
Narodil se 23. srpna 1868 v obci Turá Lúka. V letech 1884 až 1888 studoval na Státní uměleckoprůmyslové škole ve Vídni. Po návratu spolupracoval s lidovými tesaři z Oravy u stavitele Bully. Poté odešel pracovat do Vsetína, kde studoval valašské lidové stavby. Od roku 1896 působil jako samostatný architekt v Brně a jeho největší zakázkou byla přestavba lázní v Luhačovicích. Za první světové války realizoval řadu vojenských hřbitovů v lidovém stylu v polské Haliči. Roku 1918 se vrátil na Slovensko, kde vytvořil řadu dalších staveb včetně mohyly Milana Rastislava štefánika. Roku 1946 získal titul národní umělec. Zemřel 21. prosince 1947 v Bratislavě.
Pietní vrchol
Na pomezí lidové architektury a moderny proběhla Jurkovičova přestavba zámku velkostatkáře a majitele zahradnictví Jaroslava Veselého v Molitorově u Kouřimi z let 1908 až 1911. Ve stejném období přitom pracoval i na rekonstrukci zámku v Novém Městě nad Metují pro textilního průmyslníka Josefa Bartoně z Dobenína. U exteriérů převažovaly restaurátorské práce, zahrada s originálním přemostěním byla ale pojata zcela novátorsky.
Jedním z vrcholných období Jurkovičovy tvorby se paradoxně stala první světová válka. Jako architekt musel nastoupit na vojenskou službu ve funkci projektanta polních hřbitovů při velitelství v Krakově. Zde navrhl celý komplex vojenských hrobů, situovaných v oblasti západní Haliče. Řada výtvarných teoretiků přitom považuje tato pietní místa za architektova umělecky nejhodnotnější díla. U hřbitovů Rotunda, Magura, Zmigród, Regetów či Grab totiž citlivě zohledňoval konkrétní podmínky, charakter kraje i lokální stavební tradice. Právě na těchto stavbách završil také svůj definitivní přechod od dřeva ke kameni.
Pocta štefánikovi
Národní osvobození Slováků roku 1918 Jurkoviče vnitřně přesvědčilo, aby se vrátil z Brna na rodné Slovensko. První zastávkou byla Skalica. Pak se natrvalo usadil v Bratislavě, kde spolu s manželkou a dětmi našli nový domov. Jeho tvorba z meziválečných let měla ve srovnání s ranými díly značně odlišný charakter. Postupně přebíral podněty z nových nastupujících architektonických směrů, mezi jinými i z funkcionalismu. Projektoval velké nájemní domy i typizované rodinné domky pro široké vrstvy.
Zároveň tvořivě navazoval na umělecké záměry z předešlého období, třeba na úpravy historických objektů. Vypracoval projekt přestavby zámku ve Zvolenu a návrh rekonstrukce bratislavského hradu jako univerzitního centra. Ve 20. letech se významně zapojil do společensko-kulturních aktivit. Patřil k zakladatelům zemědělského muzea v Praze, působil jako vládní komisař na ochranu památek a předseda Umělecké besedy Slovenské. Srdeční záležitostí Dušana Jurkoviče, náruživého turisty, plavce a lyžaře, byla ochrana přírody. Zasloužil se například o zpřístupnění části Demänovských jeskyní.
V téže době se Jurkovičovi podařilo uskutečnit i jeho nejznámější a všeobecně nejuznávanější dílo – mohylu Milana Rastislava štefánika na Bradle. K zakladateli československého státu měl blízký vztah, protože oba prožili dětství ve stejném kraji. Projektem přitom splnil štefánikovo přání spočinout v rodné půdě. Stavba, slavnostně odhalená 23. září 1928, patří dodnes k vrcholům monumentální pomníkové tvorby na Slovensku.
Nejvyšší zastávka
V období mezi válkami vyvíjel Jurkovič rozsáhlou publicistickou činnost. Především se ale zaměřoval na aktuální úkoly architektury, jakými byly regulační plán Bratislavy a levné bydlení pro dělníky. V tomto období pak vznikly – často ve spolupráci s pražským stavitelem Janem Paclem – desítky dalších staveb. Bratislavské rodinné domy ve stylu art déco představují přitom jakousi slovenskou obdobu staveb českého architekta Pavla Janáka.
Jurkovič ve 20. letech projektoval také sakrální architekturu, obecní domy, školy, úřady, a dokonce i sérii transformačních stanic. Příklon ke konstruktivismu je patrný na bratislavském Kochově sanatoriu, které navrhl spolu s Plečnikovým žákem Jindřichem Mergancem a Otmarem Klimešem. Za konstruktivistické lze označit i stanice lanovky na Lomnický štít, kde kombinoval zdivo s železobetonem. šlo navíc o unikátní technické dílo s tehdy nejvýše položenou stanicí v Evropě.
Cena za zásluhy
Během druhé světové války se Jurkovič stáhl z veřejného života a v jeho tvorbě lze pozorovat dvě zřetelné linie. V jedné bezprostředně reagoval na události války a osobitě je „komentoval“ návrhy pomníků obětem Lidic, bitvy u Stalingradu i Slovenského národního povstání. Ve druhé se orientoval na budoucnost, k úkolům poválečné rekonstrukce a rozpracoval projekty typizovaných, snadno a rychle smontovatelných rodinných domků. O nich pak vydal i publikaci s názvem Skládací domy rodinné z pálených cihlářských výrobků.
Koncem války se prostřednictvím synů zapojil také do aktivního odboje a po osvobození se navzdory vysokému věku opět pustil do uměleckých a společenských aktivit. Jeho posledním realizovaným dílem byl pomník obětem v Kremničce. Zemřel 21. prosince 1947. Ještě předtím se ale dočkal jednoho významného společenského ocenění – jako první československý architekt získal roku 1946 titul „národní umělec“. Za život stihl vytvořit téměř 400 architektonických návrhů, které dodnes překvapují dokonalostí a úctou k lidovým tradicím. Není přitom vůbec obvyklé, aby díla vysoce ceněná odborníky našla stejně vřelou odezvu také u široké veřejnosti. V případě Jurkovičovy tvorby se to ale podařilo. S trochou nadsázky se dá říct, že se líbí úplně všem.
