České investory, soukromé i veřejnoprávní, čeká další nepříjemná regulace. Ta může v důsledku ohrozit realizaci řady velkých stavebních investic. Podle novely zákona o posuzování vlivu na životní prostředí, která právě prochází legislativou, se stane příslušný proces, takzvaná EIA, procesem právně závazným a napadnutelným u soudu. Tak tomu dosud nebylo.
Největším problémem přitom je, že závaznost se nebude týkat pouze nových schvalovacích procesů, ale i těch už dříve „rozjetých“. Pokud je EIA schválena, ale není dokončeno pravomocné stavební povolení, stále bude možné ji napadat u soudu. Kolika staveb, které byly prakticky již v konečné fázi schvalovacího procesu, se to bude týkat, je zatím velkou otázkou. Že to ale podstatným způsobem zdraží a prodlouží celou řadu projektů, je nasnadě. Navíc se až do rozhodnutí soudu v případě žaloby na neplatnost EIA nebude vůbec moci pokračovat ve schvalovacím procesu včetně dalších správních rozhodnutí.
Je to podobné, jako by byl někdo obviněn z trestného činu a policie by jej automaticky poslala do vazby, než o jeho nevině rozhodne soud. Senát nyní v legislativním procesu podmínku automatického zastavení schvalování zrušil, ale předem nevíme, jak s tím naloží sněmovna, která tento požadavek už jednou prosadila.
Pokus o nápravu
Dlouhé vyčkávání
Na celé novele je ovšem možná ještě zajímavější způsob, jímž se celý tento legislativní paskvil rodil. Evropská komise dlouhodobě signalizovala nespokojenost s českou úpravou EIA a Aarhuské úmluvy o účasti veřejnosti na rozhodování o vlivech na životní prostředí. Předchozí vlády však nebyly schopny dát dohromady ucelený návrh. Tomáš Chalupa se vyhýbal otevření této otázky jako čert kříži a za Tomáše Podivínského se prosazovalo řešení, které by trvalo několik let, protože by vyžadovalo změnu mnoha zákonů.
Kvůli předchozímu přešlapování se nakonec Sobotkova vláda ocitla pod tlakem jak časovým, tak věcným. V mezidobí nečinnosti si totiž své cestičky do Bruselu prošlapaly ekologické iniciativy. A nejenom ony. I někteří vládní politici mimo záznam přiznávají, že s bruselskými úředníky se nakonec domluvili i ti čeští, a to za zády svých nadřízených politiků a bez ohledu na jejich názory.
Naši úředníci nakonec pouze reprodukovali to, co po nich chtěli kolegové z DG ENVI, vrcholného orgánu EU pro ekologii. Došlo to dokonce tak daleko, že jakýsi „kloťák“ přesvědčil ministra Richarda Brabce, aby nejezdil do Bruselu osobně vyjednávat, protože by to tam mohli vnímat jako nátlak. Chceme-li to brát jako určitou generálku na to, jakým způsobem bude fungovat státní mašinka v rámci služebního zákona, máme se na co těšit.
Názorně se také ukázalo, jak dopadá vstřícnost současné koalice k různým nikým nevoleným nátlakovým skupinám. Úředníci z DG ENVI některé materiály od tuzemských nevládních organizací prostě přeposlali na MŽP s tím, že to jsou požadavky EU. Když se následně z ministerstva ptali na podrobnosti, ukázalo se, že sami bruselští úředníci ani nevěděli, co v oněch materiálech je.
Vydírání dotacemi
Celá procedura byla pochopitelně doprovázena obligátním vydíráním eurodotacemi. Nakonec to ovšem vyjde nastejno. O dotace přijdeme tak či onak, až se kvůli zeleným kverulantům nestihnou v termínech dokončit již rozdělané projekty.
Celou legislativní proceduru lapidárně shrnula ministryně pro místní rozvoj Karla Šlechtová před poslanci hospodářského výboru, když plamenně prohlásila, že musíme být „bruselštější než Brusel“. Ať to občany, které zastupuje, stojí i tu poslední kozu, chtělo by se dodat.
Autor je publicista
Čtěte také:
Senát omezil zneužívání odkladu staveb žalobami v procesu EIA
