Stát opět utahuje smyčku okolo vymáhání dluhů. Na paškál si vzal dvě kategorie osob, jimž sám svěřuje úkol dlužné částky řešit – exekutory a insolvenční správce. Předně je třeba říci, že kontrola obou skupin je namístě. Praxe bohužel ukázala, že myšlenka samoregulace zde nenašla své uplatnění. Jak různé excesy exekutorů, tak insolvenční podvody dávají státu do rukou argumenty, proč samoregulaci nahradit vlastními nástroji.
Vedle toho je ale důležité ještě jedno hledisko. Co vlastně obě profese zosobňují? Jde o prodlouženou ruku státu sui generis? Anebo o specifický typ soukromého podnikání, které uplatňuje a vykonává soudní rozhodnutí? Z povahy věci vyplývá, že platí druhá teze. Kdyby stát chtěl určité zájmy uplatňovat přímo bez zprostředkování, mohl by. Česko se nicméně vydalo opačnou cestou, když svěřilo určitou formu vymáhání dluhů do rukou soukromoprávním subjektům.
Proto je potřeba na obě kategorie pohlížet jako na soukromé podnikatele, byť podnikající v silně regulovaném prostředí. Jenže v současnosti jako by to přestávalo platit. Nejen do postavení, ale i do tržní síly jednotlivých subjektů začínají mluvit ministři, hlavně Jiří Dienstbier a Robert Pelikán. Jakýkoli byznys jim je na hony vzdálen, pokud už pro ně není přímo sprostým slovem.
Z tohoto zorného úhlu je třeba vnímat jejich úpornou snahu po přerozdělení tržního podílu, který zaujímají jednotliví insolvenční správci i exekutoři. Pelikán vydal na konci dubna insolvenční vyhlášku, která prakticky omezuje počet provozoven insolvenčních správců na čtyři. Každý insolvenční správce totiž bude povinen být v úředních hodinách k dispozici klientům v provozovně, pátý den pak v sídle firmy. Vyhláška byla motivována tím, že několik insolvenčních správců mělo třeba 60 provozoven, přičemž řada z nich byla čistě „garážových“.
Místo toho, aby si ministr vyšlápl na tyto podvodníky, vzal to z jedné vody načisto a omezil svobodu podnikání všem. Výsledkem bude, že ti nejlepší v oboru, často špičkoví advokáti, budou omezovat svou činnost nebo přímo odejdou. „Spravedlivější“ rozdělení trhu pak dopadne nejen na jejich zaměstnance, ale i na menší insolvenční správce, kteří měli tuto činnost jenom jako přivýdělek. Ti budou muset často i proti své vůli rozšiřovat své firmy, protože na ně spadnou případy, o které přijdou velcí hráči.
Totéž v bleděmodrém platí pro exekutory, pokud bude zavedena místní příslušnost, o níž budou dnes jednat senátoři. Jsou velké exekutorské úřady, které jsou schopny pokrýt tisíce případů, jsou ale i menší či malé, jimž stačí, že se řemeslem jakž takž uživí. V době, kdy začínalo fungovat insolvenční právo či zákon o soudních exekutorech, byla startovací čára pro každého stejná. Po letech zkrátka někdo vlastní pílí, ambicemi, rizikem, investicemi a někdy i štěstím dosáhl určitého tržního podílu. Jiného než ten méně úspěšný či méně ambiciózní. Taková jsou přirozená pravidla trhu. Bohužel ta naši socialisté nikdy nepochopí.
Autor je publicista a redaktor severu Česká justice
