Celkem bez větší pozornosti prošumělo veřejným prostorem průlomové stanovisko Nejvyššího soudu, které se týká dlouhodobého problému policejních prohlídek u advokátů v rámci trestního řízení. Domovní prohlídky u advokátů doposud často probíhaly tak, že policie vtrhla do advokátní kanceláře a odtud si odnesla vše, co jí přišlo pod ruku listinami či externími nosiči dat počínaje a konče počítači, aniž by byla schopna či povinna konkretizovat, co vlastně hledá a chce.
V policejním žargonu se tomu říká „pytlování“. Taková postižená advokátní kancelář má pak zcela ochromenou činnost a nemůže sloužit svým klientům. Mezi odbornou veřejností je to ožehavé téma. Česká advokátní komora dokonce učinila z mlčenlivosti advokátů a její ochrany leitmotiv oslav pětadvacátého výročí své existence.
Úloha soudu
Praxe pytlování by měla nyní díky výroku Nejvyššího soudu skončit. Policie musí napříště soudci popsat, proč konkrétní listiny potřebuje, z jakého trestného činu existuje podezření a také vysvětlit, jak je s tímto trestným činem spojeno místo výkonu advokacie, případně jak jsou s tímto trestným činem spojeny dotčené osoby. O všech návrzích bude muset napříště příslušný soudce rozhodnout usnesením.
Nejde ale jenom o zmíněné pytlování. Každé prohlídce advokátní kanceláře musí být přítomen zástupce České advokátní komory. Ten stanoví, jaké materiály z těch zabavených mohou být policii vydány a jaké nikoli. V případě odmítnutých dokumentů musí o jejich případné vydání policie požádat soud. Spornou otázkou, která dlouhodobě působí zlou krev mezi trestními orgány a advokáty, je výklad pojmu „prostory, v nichž advokát vykonává svou činnost“.
Advokátův prostor
Represivní orgány se snažily tento pojem vykládat co nejúžeji jako vlastní sídlo advokátní kanceláře. Nerespektovaly přitom, že advokát může mít svou dokumentaci uloženou i jinde, například v autě, na chalupě, ale nakonec i u svého klienta. Sáhodlouhé diskuze se vedly například o cloudových úložištích, tedy vzdálených serverech, na nichž advokátní kanceláře ukládají svá data. Nejvyšší soud byl vůči dosavadnímu striktnímu postoji policie nekompromisní, když za jiné prostory, v nichž advokát vykonává advokacii, označil jakýkoli prostor, který souvisí s výkonem advokacie, a v němž se proto vyskytují informace o klientech ať již v písemné, elektronické či jiné podobě.
Dříve bohužel nebyly výjimkou ani situace, kdy police či státní zastupitelství jednaly vysloveně šikanózně, až s kriminálnickou vychytralostí. Jedna pražská advokátka byla doslova přepadena policií před jednací síní na chodbě soudu při zastoupení v naprosto jiné věci, protože policie předtím od ní měla informaci, kde se bude zdržovat. Následně byla u ní provedena osobní prohlídka, byly jí zadrženy věci, které nijak nesouvisely s případem, kvůli němuž u soudu byla. A státní zástupce se nejapně vymlouval, že to byla osobní prohlídka advokátky a že se nikde v trestním řádu nedočetl, že by taková prohlídka byla nazývána prohlídkou jiných prostor, takže u této prohlídky nemusel být zástupce komory.
Nejde o advokáty
Na hůře informovanou část veřejnosti může působit stanovisko Nejvyššího soudu jako šprajc a šikana odvážných policistů a státních zástupců, kterým soudci házejí klacky pod nohy. Ve skutečnosti ale nejde o samotné advokáty, nýbrž o jejich klienty. A těmi se může stát kdykoli kdokoli z nás. Pak teprve ocení, že je zde vedle advokáta ještě nezávislý soud, který jej před orgány a jejich občasnou zlovůlí ochrání.
Autor je publicista a redaktor serveru Česká justice
