Česká republika by podle veřejné ochránkyně práv měla přijímat i uprchlíky s padělanými či cizími pasy. Proč ne. Viděno touto optikou, mohl by se u nás usalašit třeba Usáma bin Ládin. Stačilo by, kdyby měl pas například na jméno… Anna Šabatová. Asi jako bájná Anička svého času, na jejímž případu si Šabatová ještě coby zástupkyně ombudsmana vybudovala nehynoucí zásluhu na poli ochránkyně lidských práv.
Šabatová je klasickým příkladem levicových aktivistů, kteří jsou přesvědčeni, že nás ke štěstí musí dokopat, i kdyby se nám to nelíbilo. Téma ovšem nabralo na vážnosti poté, co ombudsmanka zorganizovala provokaci s údajným pronájmem bytu pro Romy. A svým návrhem na bezvýhradné přijímání uprchlíků už Šabatová koketuje s ohrožením bezpečnosti státu. To by měli mít na paměti i poslanci, kteří právě projednávají ve druhém čtení novelu zákona, která by z úřadu veřejného ochránce práv udělala nikým nekontrolovanou čtvrtou moc ve státě.
Ombudsman byl původně zamýšlen jako malý úřad, který měl občanovi pomáhat v boji s byrokracií. Nyní jde o moloch, který má čtyři odbory s patnácti odděleními, celkem 119 tabulkových míst, z toho 73 právníků. Postupně bylo úkolem mediovat bez jakýchkoli výkonných kompetencí spor mezi občanem a úřadem. Od roku 2006 je ochránce národním preventivním mechanismem proti mučení a špatnému zacházení.
Od té doby pokračuje trend, že v případě potřeby na základě mezinárodních závazků ke zřízení nového úřadu se tímto pověřuje ombudsman. V roce 2008 získal ochránce zvláštní oprávnění v oblasti soudnictví – právo navrhovat zahájení kárných řízení proti předsedům a místopředsedům soudů v případě, že porušují povinnosti spojené s výkonem jejich funkcí.
Schválením antidiskriminačního zákona v roce 2009 se ochránce stal orgánem pomáhajícím obětem diskriminace. Od začátku roku 2012 může ombudsman podat žalobu na ochranu veřejného zájmu, což do té doby mohl pouze nejvyšší státní zástupce. Nyní je diskutována možnost podání žaloby v civilních věcech.
Ideologicky definovaná lidská práva
Přitom pokud by chtěl být ombudsman aktivistický, není při podávání žaloby omezen pouze na důvody uváděné v antidiskriminačním zákoně, ale pouze tím, zda v určitém případě shledá nerovné zacházení s vhodně zvoleným tzv. komparátorem.
Vedle toho bude moci dokonce podávat ústavní stížnost na zrušení zákona, což je naprosto skandální vstup do klasického dělení tří mocí ve státě. Nelze nevzpomenout na bohužel marný odpor Václava Klause proti vzniku této instituce. Klaus správně prorokoval, že časem nepovede k ničemu jinému než ke zbytnění a snaze postupně přejímat pravomoci dosavadních jediných legitimních orgánů moci, ať je to parlament či soudy.
Přehlédnout nelze ani selektivně chápaná lidská práva, která jsou jasně ideologicky definována vedením úřadu v rámci agendy tzv. nové levice. V kolika případech pomohl ombudsman například občanům, kteří byli šikanováni policií nebo finančními úřady? Zrušit tento zbytečný úřad není realistické. Poslanci by nicméně již ze samotného pudu sebezáchovy měli odmítnout každý návrh na jakékoli rozšíření jeho kompetencí.
Autor je publicista a redaktor serveru Česká justice
Čtěte také:
Anna Šabatová: Slib prosazovat lidská práva neporuším
Štěpán Kubalík: Veřejný ochránce práv většiny aneb Lekce z diskriminace
