Česká legislativa se často pohybuje ode zdi ke zdi, aniž by si s tím politici nějak lámali hlavu. Klasickým příkladem je zákon o soukromých exekutorech. Před přijetím současného zákona mohli dluhy legálně vymáhat pouze soudní vykonavatelé, tedy v podstatě zaměstnanci státu. Neměli oprávnění postihnout najednou celý majetek dlužníka. A hlavně nebyli při vymáhání pohledávek finančně motivováni.
Podle toho to také vypadalo. Vymahatelnost se pohybovala mezi dvěma a třemi procenty a neplacení dluhů bylo jedním ze zásadních faktorů, který brzdil normální ekonomické vztahy.
Situace se radikálně změnila po přijetí zákona o soukromých exekutorech. Dnes se výtěžnost dlužných pohledávek pohybuje v desítkách procent. Jenže zmíněný zákon přinesl zase jiné problémy. Většina exekutorů přistupovala k výkonu exekucí korektně, ale některé medializované excesy vyvolaly proti této profesi silnou společenskou averzi. V emocionálně laděných diskuzích pak většinou zapadalo, že člověk, který čelí exekucím, se úspěšně vyhýbal všem předchozím komfortnějším soudním i mimosoudním krokům.
Vděčného mediálního tématu se nakonec, jak to bohužel bývá, chytili politici a dnes se misky vah opět přiklánějí na stranu dlužníka. Přitom řada soudních judikátů i legislativních změn různé formy zneužívání zákona eliminovala. Včetně výroku Ústavního soudu, který zrušil řetězení nákladů u pohledávek jednoho věřitele – typicky u pokut za jízdu načerno. V současné době sněmovna jedná o novele, která by měla například vyloučit z exekuce některé předměty osobní potřeby, zdravotnické pomůcky či náboženskou literaturu. O průběhu prohlídky bytu a jiných místností bude muset navíc exekutor provádět audiovizuální záznam.
I to je ale některým politikům málo. Vedle extrémních návrhů na zrušení soukromých exekutorů, případně jejich přeměnu na státní zaměstnance, nyní přichází například ministr Dienstbier s takzvaným principem teritoriality. Zatímco dnes má věřitel svobodnou volbu exekutorského úřadu, po přijetí novely by byl věřiteli přidělen exekutor na základě trvalého bydliště dlužníka. Dlužníkovi by pak stačilo pouze se stěhovat z místa na místo a dělat na věřitele dlouhý nos.
Každé zvýšení regulace a omezení legálního způsobu vymáhání pohledávek má přitom negativní společenské a ekonomické důsledky. K těm společenským patří to, že snížení komfortu při legálním vymáhání pohledávek povede k růstu poptávky po pochybných vymahačích na hraně zákona či za ní. Mezi ekonomické důsledky patří fakt, že věřitelé včetně těch institucionálních zabudují rizika plynoucí z menšího uspokojení nesplaceného úvěru či půjčky do svých byznys plánů. Peníze tak budou dražší a méně dostupné, což pocítí firmy i spotřebitelé. Státy EU se dnes vesměs vydávají opačnou cestou, tedy teritoriálním zvětšováním obvodů, v nichž mohou exekutoři působit. Jdeme proti proudu.
Autor je publicista a redaktor serveru Česká justice
Čtěte také:
Profesní komory chtějí více promlouvat do tvorby zákonů
