Dohoda se špičkami justice o narovnání soudcovských platů byla od ministryně spravedlnosti zajímavým počinem na odchodnou. Kromě vyřešení akutního problému s sebou přináší i spoustu dalších zajímavých témat, z nichž některá už bude muset řešit nový ministr.
Tím prvním je zjištění, že Andrej Babiš není zase až takový bourák, aby si ve vládě prosadil, co si zamane. I když nebyl přímo proti dohodě, pouze se zdržel hlasování, byl to on, kdo celou dobu brojil proti navyšování platů i za cenu dost pokleslé rétoriky. Hlasování nicméně na druhé straně nedokázalo příliš oddálit odchod Heleny Válkové, o níž si již delší dobu i vrabci na střeše štěbetali, že je na odpis. Dokázala ovšem najít konsenzus v otázce, na níž si již řada politických matadorů vylámala zuby. To je zásluha, kterou jí těžko někdo vezme. Je evidentní, že uvnitř justiční soustavy měla a má autoritu a že je schopna zvládnout i krizový management.
Odkaz Heleny Válkové bude ještě záviset na tom, nakolik bude dohoda nakonec dodržena. Soudců jsou tři tisíce, státních zástupců 1200. Kolik se jich podřídí dohodě upečené de facto za jejich zády?
Tato otázka platí především na soudce, kteří na rozdíl od státních zástupců nejsou hierarchicky organizováni s jasnými principy nadřízenosti a podřízenosti. Co ještě bude úspěch a co už neúspěch dohody? Když ji nedodrží jeden soudce? Deset? Tisíc? Válková nakonec byla beztak donucena rezignovat, což delší dobu dost jasně naznačovaly Babišovy věstníky Dnes a LN. Dohoda s justicí jí alespoň zajistila docela důstojný odchod.
Těžko by se dalo očekávat, že v případě nedohody by bylo možné dosáhnout pro státní kasu lepšího výsledku. Není vůbec jisté, zda by byla ústavní stížnost proti rozhodnutí Nejvyššího soudu o zpětném vyplácení platů vůbec přijata. Natož jak by Ústavní soud naložil s otázkou chybného výpočtu platové základny. Maximálně by se hrálo o zpětnou částku plynoucí ze zrušeného koeficientu. Dohoda má ale i další, širší konsekvence, než je politická kariéra jedné ministryně. Soudcovská unie už řadu let bezúspěšně prosazuje větší autonomii justice. Tedy takovou úpravu, která by jasně deklarovala oddělení výkonné a zákonodárné moci od moci soudní i po institucionální stránce. Politici budou o větší autonomii české justice nepochybně uvažovat i podle toho, jak se řadoví soudci postaví k dohodě stvrzené nejvyššími představiteli soudní moci.
Politici by na oplátku v případě dodržení dohody měli přestat s platy soudců experimentovat. Soudy včetně těch nejvyšších mají na práci i něco jiného než se věčně zabývat vlastními platy. A tahanice o ně rozhodně nepřispívají k normální atmosféře mezi třemi základními mocenskými pilíři státu. Pro soudce i politiky je tedy dohoda o platech velkou výzvou. Je na nich, jak s ní naloží.
Čtěte také:
Babiš: Válková odejde do konce měsíce, nahradit ji má Pelikán
