Dušičková vláda

Prezident se nyní drží v ústraní, ale jeho velké chvíle opět nadejdou

Mirek Topolánek se nedávno vyjádřil, že „pokud by politici nebo poslanci neměli mít odvahu a neměli by plnit svůj slib hlasovat podle svého vědomí a svědomí, tak to bychom se dostali někam, kde jsme být nechtěli“. Už tam téměř jsme, či lépe řečeno budeme zkraje příštího týdne, až ve sněmovně dojde na hlasování o důvěře Topolánkově vládě.

Naše ústava opravdu nezná takzvaný imperativní mandát ukládajíc poslanci v článku 23 (3) vykonávat jej „v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí“ čili nikoli například na pokyn rodné strany. Leč o důvěře vládě se podle zákona o jednacím řádu Poslanecké sněmovny hlasuje po jménech, a dodejme, že vestoje a v přímém televizním přenosu. I když ani ČSSD není nakrásně „jednotnou masou“, jak doufá Mirek Topolánek, při hlasování o důvěře vládě to dá těžko najevo. Ano, ze sociální demokracie se ozývají šeptem předhůzky, že Jiří Paroubek nepřiměřenou rasancí vmanévroval stranu do izolace, ale stranická loajalita a respekt z autoritativního předsedy mají zatím navrch. Proto nelze předpokládat, že některý zákonodárce ČSSD pomůže Topolánkově vládě udržet se u moci. Názorové různice jsou přece jenom něco jiného než mrzká zrada! K 74 sociálnědemokratickým hlasům přidají svých 26 komunisté. Mají-li vůbec někoho, pak je to Jiří Paroubek, jehož se musí držet. Fazona „jediné levicové důsledně opoziční strany“, do níž se komunisté zároveň stylizují, aby ČSSD výhledově uzmuli radikální část levicového elektorátu, činí ale krkolomným nějaký ten „kšeftík“ s ODS po příkladu „postrku“ Václava Klause na Hrad, na němž KSČM ostatně nevydělala.
Pokud tedy nezasáhne „vyšší moc“ a poslanci se dostaví v plném počtu, na což partajní sekretariáty jistě dohlédnou, ODS ani s přispěním KDU-ČSL a Strany zelených nedá dohromady většinu hlasů potřebnou k přijetí jakéhokoli usnesení, a tedy i návrhu na vyslovení důvěry Topolánkově vládě. Ta by podle ústavy musela podat demisi, a kdyby tak neučinila, musel by ji odvolat prezident republiky. Premiér Topolánek a předseda ústavně-právního výboru sněmovny Marek Benda (ODS) mají sice jiný názor, ale ten není směrodatný: jeden ani druhý není kompetentním vykladačem ústavy. Ta nicméně žádné lhůty odstupující vládě ani prezidentovi nepředepisuje. Marek Benda proto jistě nemluví do větru, když říká: „Když si vzpomenu, jak dlouho nás Paroubek dokázal otravovat se svou demisí, kterou nechtěl neustále podávat, tak si dokážu představit, že budeme dlouho teď otravovat jeho.“ Hned po jmenování Topolánkovy vlády pronikla z ministerského prostředí představa panování „přinejmenším na třicet plus třicet“ (rozuměj dní). První třicítka označuje lhůtu, do níž vláda musí předstoupit před sněmovnu se žádostí o vyslovení důvěry: vyprší 4. října. Přičteme-li dalších třicet dnů odkládané demise a jejího přijetí, jsme rázem na vrcholu kampaně před volbami do zastupitelstev měst a obcí a hlavně do třetiny senátu. V 27 senátních obvodech budou ODS a KDU-ČSL obhajovat 16 křesel, ČSSD jedno a zbytek dosud náležel senátorům nezávislým a původně z US-DEU. ODS a lidovci, tedy pravice a střed, mohou hodně ztratit, ale také potvrdit svou převahu v senátu. ČSSD může prakticky jen získat, nicméně ani deset křesel plánovaných Paroubkem by levici většinu v horní komoře nezajistilo. Tak či onak teprve pak budou s to si na Hradě spočítat, kolik hlasů a od kterých stran může Václav Klaus při příští prezidentské volbě případně získat.
Prezident se nyní drží v ústraní, ale jeho velké chvíle opět nadejdou. Podle Mirka Topolánka je „neumožnění“ vlády Jiřího Paroubka pro Václava Klause vyšší prioritou než prezidentské volby. Proč? Jiří Paroubek by prý nemohl předložit jinou vládu než podporovanou komunisty, a proto jej Václav Klaus nepověří vyjednáváním o ní ani nejmenuje premiérem. Problém spočívá v tom, že to byl právě prezident Klaus, který druhdy představitelům parlamentních stran sdělil, že si nedovede představit, aby druhá strana ve volbách nedostala šanci. Z ústavního hlediska takovou šancí nebyl Paroubkův hokus pokus s Miroslavem Kalouskem.
Tak jako Topolánkova vláda, nezíská-li důvěru, nebude spěchat s demisí a zbavovat se možností exekutivně ještě s lecčíms pohnout, tak ani prezident nebude šturmovat se jmenováním Topolánkova případného nástupce. Až po 28. říjnu, druhém kole senátních voleb, bude totiž zřejmé, zdali ODS potvrdí svůj jarní úspěch a Topolánek pozici v ODS, kterou jeho premiérská anabáze nahlodává. V komunálních a hlavně v senátních volbách ČSSD obvykle neexceluje a pokud na tom Paroubek nic nezmění, jeho nimbus zázračného vůdce povadne. Kdyby jej poté prezident vyřadil z adeptů na premiéra, v ČSSD by pod praporem Miloše Zemana po Jiřím Rusnokovi povstali další už ne jenom potenciální odbojníci. Kritický pro Paroubka by byl rozkol v poslaneckém klubu ČSSD, kdyby k němu došlo například při hlasování o státním rozpočtu na rok 2007.
Sečteno a podtrženo: Neprojde-li sněmovnou Topolánkova vláda, tu další čekejme až někdy po dušičkách. Jasnou většinou, nezbytnou i k dohodě o předčasných volbách, disponují v parlamentu stále a pouze jen ODS a ČSSD. Pokud si s tím neporadili Mirek Topolánek s Jiřím Paroubkem, přijdou na řadu jiní řešitelé. Po opakovaných setkáních Vlastimila Tlustého, věrné to duše Václava Klause, s Milošem Zemanem lze s velkou pravděpodobností předpokládat, že péčí dvou konstruktérů „opoziční smlouvy“ blahé paměti nejsme ještě u cíle, ale na dobrém východisku k cíli.