Z p r á v a ČNB o b a n k á c h
Sanace českého bankovního sektoru přijde ještě na desítky miliard korun. Akcionáři, představenstvo i dozorčí rada bank porušovali zákony, ale dosud na ně nebyla podána žádná konkrétní žaloba u soudu. Deformace právního řádu výrazně brání racionálnímu chování bank. Takto bez servítků hodnotí ČNB stav našich bank v důvěrné zprávě vypracované pro vládu.
Konsolidace bankovního sektoru by měla v dalším období spolknout zhruba 40 miliard korun, jež půjdou ze státní kasy. Vyplývá to z důvěrné zprávy České národní banky, kterou vypracovala pro vládu. Jde například o peníze, které musí Česká inkasní, splácet za úvěr, který jí poskytla Československá obchodní banka a jehož splatnost je stanovena na rok 2003. Celkovou částku, kterou bude nutné zaplatit, odhaduje ČNB na 23,7 miliardy korun. Dalším nákladem příštích období jsou úroky placené Konsolidační bance za financování stabilizačního programu bank, které jsou odhadovány zhruba na 17 miliard korun, uvádí se ve zprávě.
Ministerstvo nemá přístup
Z číselných údajů uvedených centrální bankou (podrobněji viz tabulka) je zřejmé, že ke konci loňského roku chyběly bankám na rezervách a opravných položkách tvořených ke špatným úvěrům 92 miliardy korun. Od tohoto čísla nejsou odečteny zástavy, ovšem, jak upozorňuje sama ČNB, pokles cen nemovitostí díky negativnímu vývoji trhu znamená výrazné zvýšení úvěrového rizika bank. I poslední nařízení centrální banky o povinné tvorbě rezerv na ztrátové úvěry jištěné nemovitostmi dokládá, že zástavy, jež banky přijaly, nemohou brát samy příliš vážně.
Zpracováním zprávy o stavu bankovního sektoru pověřila vláda i ministerstvo financí, ovšem citovanou zprávu zpracovala pouze centrální banka, protože ministerstvo „nemá přístup k potřebným číselným údajům, jež jsou považovány za důvěrné , uvádí text zprávy, kterou má týdeník EURO k dispozici.
Konsolidace bank dosud přišla na 162,5 miliardy korun. Z toho 91 miliard stála sanace velkých bank, jež řešil konsolidační program I. V jeho rámci byly převedeny špatné úvěry, které banky poskytly před revolucí, do Konsolidační banky a České inkasní jednotky.
Konsolidační program II se týkal sektoru malých bank. Začal v roce 1996 a pro určení všech nákladů bude rozhodující výtěžnost převzatých pohledávek ve formě úvěrů nebo cenných papírů. Tu ČNB odhaduje na deset až dvacet procent. Podstatou programu byl odkup nebonitních pohledávek od bank za jejich nominální hodnotu Českou finanční. Ve prospěch České finanční byly banky povinny vystavit záruku za dobytnost svých pohledávek a po ukončení sedmiletého stabilizačního programu mají České finanční uhradit tu část pohledávek, kterou se jí nepodařilo realizovat. Se započtením uvedené minimální návratnosti úvěrů přijde konsolidační program II podle odhadu ČNB na 41 miliardu korun. K tomu je nutné připočítat například ztrátu ČSOB z úvěru poskytnutého Slovenské inkasní jednotce ve výši 10 miliard korun a zhruba 20 miliard korun, jež spolkla Agrobanka, tedy celkem 162,5 miliardy korun.
Ačkoliv jde o poměrně vysoké náklady, podle názoru centrální banky zřejmě stály za to protože „vývoj českých bank postupuje nesmírně rychle a jejich finanční síla i know-how je nyní na nesrovnatelně vyšší úrovni než před několika lety , uvádí ve své zprávě.
Bez růžových brýlí
Ve své zprávě ČNB přiznává, že banky porušovaly platné právní předpisy a uvádí i nejčastější způsoby porušování zákonů a etiky v činnosti bank. Současně podle ní citelná neexistence týmů specialistů při řešení závažné hospodářské trestné činnosti vede k tomu, že až na drobnější případy není žádná kauza ve stadiu, kdy proběhlo podání žaloby u soudu, neboť stále (několik let) probíhá přípravné řízení, uvádí ve zprávě. K poškození banky a jejích vkladatelů přispívá negativní ovlivňování „jejími akcionáři, členy představenstva a ma- nagementem, v některých případech i dozorčí rady , tvrdí dále centrální banka. V praxi jde podle zprávy ČNB především o to, že banky poskytovaly úvěry akcionářům nebo společnostem, které jsou s nimi ekonomicky spjaté, přičemž tyto úvěry nebyly většinou splaceny.
Podle zprávy ČNB si banky pořizovaly nekvalitní cenné papíry, nakupovaly je za uměle nadhodnocené ceny, za něž je nebylo možné možné v případě potřeby prodat. Dalším proviněním bank bylo nadhodnocení přijatých zástav k zajištění úvěrů nebo odprodej aktiv banky spo-lečnostem spjatým s akcionáři nebo managementem banky za cenu vyšší nebo stejnou než je jejich účetní hodnota, ale hluboko pod tržní hodnotou. V důsledku uvedených skutečností dochází podle ČNB ke zhoršování finančních ukazatelů banky. Poskytnuté prostředky se bance nejen nevracejí, ale nenesou ani žádné výnosy, jejich splatnost bývá sjednávána na nepřiměřeně dlouhou dobu. Ve struktuře aktiv začínají převažovat nelikvidní, stává se, že vedení banky tyto skutečnosti před bankovním dohledem skrývá.
„Skutečným účelem těchto operací je obohacení určité osoby nebo skupiny osob na úkor banky s využitím získané kontroly nad bankou, často je spekulováno se skutečností, že podstatná část ztrát bude uhrazena ze státních peněz v zájmu stability bankovního sektoru, uvádí se ve zprávě.
Bez zubů a bez srdíčka
Racionálnímu chování našich bank brání podle ČNB i deformace stávajícího právního řádu a jeho uplatňování. V tomto bodě se ČNB velmi shoduje s tím, co tvrdí komerční banky již dlouhou dobu - upozorňují na zdlouhavou realizaci zástav a nákladnou soudní exekuci v případě, kdy dlužník nesplácí, upozorňují na neexistenci možnosti mimosoudního vyrovnání a podobně.
Zástavní právo k movitým věcem nelze jako zajištění dobře používat, protože jej nemůže věřitel fyzicky převzít a prodeji takových věcí pak prakticky nelze zabránit, uvádí ČNB.
„Využívání institutu zajišťovacího převodu vlastnického práva, kterým by byla banka dostatečně chráněna proti nesplácení úvěru, je prakticky nemožné z důvodů neúměrného daňového zatížení této transakce daní z přidané hodnoty i daní z převodu nemovitostí, upozorňuje ČNB. Zápisy do katastru nemovitostí mají nepřiměřeně dlouhé lhůty, katastrální úřady nemají jednotný postup. Neřešena zůstává problematika znehodnocování zastavených nemovitostí, zejména zřizováním věcných břemen, dodává.
Pokud banka získává údaje o klientech prostřednictvím výpisu z obchodního rejstříku, nemá jistotu o jejich aktuálnosti. „Obchodní zákoník ukládá obecně povinnost zapsat skutečnosti a jejich změny do obchodního rejstříku bez zbytečného odkladu. Porušení této povinnosti není sankcionováno. Pro vyřízení návrhu na zápis do obchodního rejstříku nejsou soudu stanoveny žádné lhůty, uvádí se ve zprávě.
