Výrazné snížení inflace bylo jedním z hlavních překvapení roku 1999. Ačkoliv ještě na začátku roku předpovídala většina institucí průměrnou inflaci čtyři až pět procent, skutečný údaj činil 2,1 procenta. Česká republika tak byla poprvé teoreticky schopná splnit příslušné maastrichtské kritérium (zhruba dvě procenta). Dosažení dvouprocentní hladiny inflace znamenalo pro českou ekonomiku výraznou změnu oproti předchozím pěti letům, kdy se průměrná roční míra inflace pohybovala soustavně okolo deseti procent. Mělo to zásadní vliv na očekávaní ekonomických aktérů: dosud byli zvyklí, že ceny a mzdy se každoročně „musí zvýšit o desetinu, pro rok ale už očekávali úroveň čtyř procent.
Pod fundament.
Na příznivý vývoj spotřebitelských cen působily vnější faktory, zejména velmi nízká cena ropy a některých dalších surovin. I když nesdílíme názor České národní banky (ČNB), že to byl hlavní faktor příznivého cenového vývoje, vnější podmínky příznivě ovlivnily domácí cenovou hladinu. Teprve ve druhé polovině roku 1999 se česká ekonomika začala zotavovat z hospodářské recese. Velmi nízká úroveň poptávky zbrzdila růst cen a zostřila konkurenci mezi prodejci, zejména velkými obchodními řetězci. Ke stabilitě inflace přispíval také trvale silný měnový kurs. Vzhledem k tomu, že cíl čisté inflace na prosinec 1999 činil čtyři až pět procent, byl střed cíle podstřelen o tři procentní body. Inflace byla stlačena pod úroveň odpovídající fundamentálním parametrům české ekonomiky.
Naopak.
V průběhu roku 2000 se inflace pohybovala v intervalu vymezeném očekáváním analytiků. To byl rozdíl proti roku předchozímu. Počátkem roku 2000 byla inflační očekávání ve srovnání s rokem 1999 vyšší. U spotřebitelských cen se očekávání pro koncovou míru inflace v roce 2000 pohybovala kolem čtyř procent, u produkčních cen kolem 3,5 procenta. Bylo to zdůvodňováno vyšším rozsahem deregulací a zvyšující se domácí poptávkou. Předpokládalo se přitom, že příznivý vývoj cen surovin, zejména ropy, bude pokračovat. Například ČNB předpokládala pro rok 2000 průměrnou cenu barelu ropy devatenáct dolarů. Proto byl také očekáván pomalejší růst produkčních cen oproti cenám spotřebitelským. Realita však byla odlišná. Míra spotřebitelské inflace dosáhla čtyř procent, zatímco produkční ceny vzrostly o pět procent.
Spotřebitelské ceny.
Výsledné číslo o vývoji spotřebitelských cen v roce 2000 se zcela shoduje s expektacemi ze začátku roku. Ovšem původní předpoklady, na jejichž základě byly prognózy vytvořeny, realitě neodpovídaly. Hospodářské oživení působilo na růst spotřebitelských cen jen velmi omezeně. Před nákladově inflačními tlaky ekonomiku chránil výrazný předstih produktivity práce před růstem reálných mezd. Protiinflačně dále působil posilující kurs koruny. Začátkem
roku 2000 činil consensus forecast pro měnový kurs 36 až 37 CZK/euro, zatímco ve druhé polovině roku se kurs přiblížil nejen hranici 35 CZK/euro, ale po několik týdnů pod ni i klesl. Průměrná hodnota kursu CZK/euro činila 35,6. Silná koruna zvýšila konkurenceschopnost dovozů na domácím trhu a omezovala snahu českých producentů zvyšovat ceny.
Zcela zásadně se s původními očekáváními rozešel vývoj cen ropy. Hlavní vlna ropného šoku zasáhla ekonomiku v červnu a červenci a způsobila vysoké meziměsíční růsty spotřebitelských cen. Poté začal efekt drahé ropy slábnout, nicméně i říjnová data zaznamenala dopady druhé etapy zvýšení cen ropy na světových trzích. Za celý rok 2000 průměná cena ropy převýšila původní očekávání o téměř deset dolarů za barel. Ještě podstatnější rozdíl mezi prognózou a realitou zaznamenal vývoj kursu koruny k dolaru: zatímco počátkem roku byl očekáván průměrný kurs 35 CZK/USD, ve skutečnosti to bylo 38,6 CZK/USD.
Vývoj spotřebitelských cen tedy odpovídá původním inflačním očekáváním víceméně náhodou. To vedlo též k tomu, že ČNB v roce 2000 dolní hranici intervalu inflačního cíle podstřelila pouze o půl bodu (koncová míra čisté inflace v roce 2000 činila tři procenta). Fakt, že přes výrazný růst cen ropy a dalších surovin a ne–očekávaný vývoj amerického dolaru ČNB podstřelila svůj inflační cíl, svědčí o mírně restriktivním charakteru měnové politiky v průběhu celého roku 2000.
Produkční ceny.
Rychlý růst produkčních cen v průmyslu byl loni ovlivněn opět zejména cenami surovin. Vývoj cen v řadě odvětví téměř kopíroval pohyb cen ropy na světových trzích – samozřejmě se zpožděním, podle našich analýz v průměru šestitýdenním. Prosincové i lednové údaje o vývoji cen průmyslových výrobců naštěstí celkem spolehlivě ukazují, že obavy řady analytiků ze sekundárních dopadů vývoje cen ropy na český průmysl byly přehnané. Ukazuje to jak růst cen v celém zpracovatelském průmyslu v listopadu a prosinci 2000, tak především cenový pokles v chemickém a farmaceutickém průmyslu, kde je dopad cen ropy nejsilnější. Pokles cen ve zpracovatelském průmyslu byl v prosinci dokonce vyšší než celkový pokles výrobních cen.
Celkově růst produkčních cen v průmyslu neukazuje na významněji sílící nákladově inflační tendence způsobené oživením. Odlišným případem je zemědělství, kde výrobní ceny během roku 2000 rychle rostly. Pro vývoj cen v zemědělství je charakteristické, že po delší období (jeden rok i déle) prakticky stagnují či klesají a poté začínají dohánět hladinu cen v potravinářském průmyslu či hladinu cen průmyslových výrobců obecně. Rok 1999 byl příkladem prvého typu vývoje zemědělských cen, zatímco v roce 2000 jsme byli svědky typického procesu dohánění. Zemědělství tak bylo prakticky jediným segmentem domácí ekonomiky, které prostřednictvím potravinářského průmyslu mohlo vyvolávat tlak na spotřebitelské ceny. Tyto tlaky však byly v převážné míře utlumeny rostoucí konkurencí mezi maloobchodními prodejci.
Určitou akceleraci způsobenou hospodářským oživením naopak lze postihnout ve stavebnictví, kde ceny v posledních měsících mírně rostou, ačkoli ceny vstupů se výrazněji nemění. Z dlouhodobějšího pohledu je ale stále patrná diference oproti roku 1999, kdy – ačkoli stavebnictví bylo v hluboké recesi – ceny ve stavebnictví rostly rychleji než ceny v průmyslu. Celkový růst cen ve stavebnictví činil v roce 2000 čtyři procenta, což je oproti roku 1999 zpomalení (4,8 procenta). Nicméně poslední čísla možná v dlouhodobějším výhledu naznačují nákladově inflační rizika v tomto odvětví.
Rizika z výroby.
V roce 2001 bude hospodářské oživení na růst výrobních i spotřebitelských cen působit silněji než loni. V posledních měsících roku 2000 již v některých odvětvích byly patrné signály silnějších nákladově inflačních tlaků. Je to patrné v některých oblastech zpracovatelského průmyslu, v nichž se během roku 2000 poměr mezi vývojem produktivity práce a reálné mzdy poměrně rychle zhoršoval, a to především kvůli zpomalování produktivity práce. Vysoká domácí a zahraniční poptávka po produkci zpracovatelského průmyslu přitom vytváří prostor pro růst cen. Například v únoru 2001 vzrostly poměrně rychle ceny téměř ve všech zpracovatelských odvětvích.
Ve stavebnictví v posledních měsících rychle rostou mzdy. Produktivita práce sice zatím roste ještě rychleji, nicméně v únoru 2001 došlo ve stavebnictví ke zlomu, kdy se poprvé po dlouhé době zvýšily jednotkové mzdové náklady. Rychle rostoucí mzdy přispívají společně s růstem cen vstupů k akceleraci stavebních cen. Ceny ve stavebnictví budou v průběhu roku 2001 (především ve druhé polovině) s největší pravděpodobností vytvářet nákladově inflační tlaky, které se mohou přenášet i do dalších odvětví.
Mírná varianta.
Vývoj spotřebitelských cen v roce 2001 může probíhat podle dvou scénářů. První předpokládá návrat cen ropy na hladinu zhruba 25 USD za barel, oslabení dolaru vůči euru, a tudíž i vůči koruně. Počítá s kursem v intervalu 35,0 až 35,5 Kč/euro. Naše odhady inflace vycházejí z růstu nominálních mezd ve výši osmi procent. To představuje hranici, nad níž by již mohly vznikat v ekonomice poptávkově inflační tlaky a přestat působit antiinflační faktor předstihu produktivity práce, který dosud bránil ekonomiku před nákladově inflačními tlaky.
Pokračující oživení ekonomiky je v prvním scénáři doprovázeno uvážlivým postojem odborů, což nadále zajistí předstih růstu produktivity práce před růstem reálných mezd a pokles jednotkových mzdových nákladů. Exportérům to umožní udržet si i přes silný kurs koruny pozice na světových trzích. Silná koruna bude zároveň příznivě působit na inflaci. Další oživení ekonomiky tak bude mít jenom omezený vliv na zvýšení cenové hladiny. Celkově lze očekávat, že ceny porostou v intervalu 3,8 až 4,2 procenta. V této situaci může měnová politika pokračovat ve svém neutrálním kursu a úpravy základních sazeb by byly jen velmi malé, pokud by k nim vůbec došlo.
Dravější vývoj.
Druhý scénář též předpokládá další zvýšení hospodářské dynamiky, ale provázené snahou výrobců zvyšovat ceny, snahou odborů zvyšovat mzdy a snahou vlády zvyšovat výdaje přes hranici stanovenou rozpočtovým deficitem. Dříve či později se tento vývoj projeví v oslabení koruny. To sice přivítají exportéři, ale vzhledem k vysokému dovoznímu obsahu českých vývozů bude tento efekt jen krátkodobý. Navíc drahé dovozy zvýší vnitřní cenovou hladinu a budou podněcovat české výrobce k výraznějšímu zvyšování cen. Též ČNB by musela razantněji zvýšit úrokové sazby, s negativním vlivem na hospodářskou dynamiku. V tomto případě by inflace rostla v intervalu 4,3 až 4,8 procenta.
Případné vnější cenové šoky mohou posunout cenovou hladinu v obou scénářích o zhruba půl procentního bodu nahoru. Nicméně předpokládáme, že pravděpodobnost opakování cenového šoku ropy či dalších surovin je nízká. Zároveň čekáme sblížení vývoje spotřebitelských cen a cen průmyslových výrobců. Diference v tempech jejich vývoje nepřesáhne polovinu procentního bodu.
