Parlament ani ČNB zatím nemají jasno
Zkušenost potvrzuje, že v ekonomicky vyspělých zemích bývá draho. Oběd v německé restauraci je dražší než oběd v české restauraci srovnatelné kvality. Malý byt v Londýně stojí měsíčně kolem tisíce liber, zatímco obdobný byt v Praze je pětkrát až desetkrát levnější. Dovolená v Norsku je dražší než dovolená v Řecku. Kromě nepodstatných výjimek existuje silná souvislost mezi mzdovou a cenovou úrovní na jedné straně a výkonností ekonomiky na straně druhé.
Tento vztah je důsledkem takzvané Balassa-Samuelsonovy hypotézy, pojmenované po dvou významných ekonomech. Podle ní roste v rozvíjejících se zemích rychleji produktivita v oblasti obchodovatelného zboží (které lze vyvážet a dovážet) než v oblasti neobchodovatelného zboží (zboží podléhající rychlé zkáze, stavebnictví, služby, restaurace, atd.). Uvedený efekt je důležitý nejen pro turisty a mezinárodní investory, ale i pro centrální bankéře. Rychlý ekonomický růst totiž dlouhodobě vyvolává tlaky na zvýšení cenové úrovně v příslušné ekonomice.
První šance: inflace. Bude-li česká ekonomika postupně dohánět výkonnost Evropské unie vyjádřenou hrubým domácím produktem na hlavu, bude rychlejší růst cen ve srovnání s EU nevyhnutelný. Jsou dva způsoby, jak může růst cen v mezinárodním srovnání probíhat. První alternativou je pochopitelně vyšší inflace a stabilní kurs koruny vůči euru. Budou-li domácí ceny růst rychleji než inflace v eurozóně, bude se česká ekonomika postupně přibližovat EU. Tento scénář jsme zažili v letech 1991-1997, kdy kurs české koruny byl pevně „přivázán“ ke koši zahraničních měn. Díky relativně vysoké inflaci náš HDP vyjádřený v eurech či v markách tehdy rychle rostl: o 7 až 9 procent v ročním průměru (podle různých metodik). Problémem tohoto scénáře je relativně vysoká inflace, které bychom se podle Balassa-Samuelsonovy hypotézy nevyhnuli. Jelikož však několik let před vstupem do Evropské měnové unie (EMU či „eurozóna“) bychom museli splňovat přísnou podmínku nízké inflace podle Maastrichtských kritérií, hrozila by vysoká inflace ještě řadu let po vstupu. Musíme si uvědomit, že rozdíl mezi cenami v ČR a v EU je v některých oblastech přímo propastný: bydlení, mzdy, služby… K dosažení ekonomické konvergence na úroveň zhruba poloviny průměrné ekonomické výkonnosti zemí EU bychom potřebovali celkově přibližně zdvojnásobit domácí cenovou hladinu při zachování pevného kursu koruny. Dodržení inflačního Maastrichtského kritéria před vstupem by ale nebylo možné bez striktní monetární politiky, která je zase v rozporu s jiným Maastrichtským kritériem, stanovujícím horní hranici výnosů obligací. Tyto konflikty činí z alternativy rychlého vstupu do evropského mechanismu směnných kursů (ERM) a do eurozóny nepříjemné klubko navzájem neslučitelných požadavků, jakousi několikanásobnou Hlavu 22.
Druhá šance: posilování kursu.
Ve spojení s pevným kursem koruny v rámci fluktuačního pásma (ERM) navíc v tomto scénáři hrozí i nebezpečí měnových krizí – opakování neblahého roku 1997. Nabízí se proto druhá možnost: strategie nízké inflace a postupného posilování měnového kurzu. Růst cen by v tomto scénáři probíhal skrytě - naše platy by se nominálně zvyšovaly pomaleji, ale při cestách do zahraničí bychom postupně zjišťovali, že kupní síla naší měny v mezinárodním srovnání roste. Tento scénář by měl navíc ještě tu výhodu, že by rostla i kupní síla našich korunových úspor: hodnoty korunových vkladů, stavebního spoření, životního pojištění nebo dluhopisových podílových fondů by na rozdíl od prvního scénáře nijak neutrpěly.
Podmínkou tohoto projektu by bylo dlouhodobé zachování koruny s volně plovoucím kursem a vlastní domácí měnové politiky. Na tom by nebylo samo sobě nic špatného - pro obyvatele České republiky by tato varianta byla jistě výhodnější. Možnost, že euro bude jednou například za dvacet, patnáct nebo deset korun, je jistě lákavá. (Nejde o sci-fi, podobným vývojem kdysi prošla ve srovnání s americkým dolarem například německá marka či singapurský dolar.) Vytvářela by ovšem nutnost odsunout vstup do ERM, natož pak přijetí eura, mimo horizont tohoto desetiletí, což by byl nemalý politický problém. Také by znamenala existenci měnového rizika vůči eurozóně.
V současné době není známo, jakou cestou se česká měnová politika bude dlouhodobě ubírat. V odborných kruzích se dokonce vedou spory o tom, jaký orgán a za jakých okolností má právo změnit měnový režim. Pravděpodobně by tato změna vyžadovala spolupráci ČNB a Parlamentu. Ani ČNB, ani Parlament však nemá jasno v odpovědi na uvedené otázky.
