Komunisté se v červenci dotáhli na vládní ČSSD
Stabilní voličská základna, žádný finanční skandál, přes 140 tisíc členů nejenom v důchodovém věku. Komunistům nejprve po desetinkách a posléze procentech přibylo volebních preferencí. V minulém měsíci by KSČM volilo přes dvacet procent oby vatel. Strana ovšem patrně spěje do finále a vyšší mety již nedosáhne, říkají odborníci. „Jsme blízko stavu nasycenosti, pokud ostatní politické subjekty nebudou dělat nějaké výrazné chyby, tak bych další výrazný nárůst u KSČM nečekal, konstat oval například šéf STEM Jan Hartl. Jeho agentura odhadla podporu na 17,8 procenta, výzkum IVVM na sedmnáct procent, Sofres-Factum pak na 20,4 procenta.
Pravicové strany nezaváhaly: Od ďábla jest opoziční smlouva mezi ČSSD a ODS, a ta příčinou růstu obliby KSČM. Stejně soudí i prezident Václav Havel.
Vlevo v bok.
Poměr sil mezi pravicí a levicí se ani po nárůstu preferencí KSČM nezměnil. K přesunům došlo jen uvnitř těchto bloků. Vlevo v bok učinili především voliči sociální demokracie, i při celkovém růstu obliby tratila ODS na úkor Unie svobody. Čili pozornost utilitárně zaměřená na růst preferencí komunistů byla poněkud zbytečným humbukem. Je ale nepochybné, že obrat na levém křídle politického spektra za povšimnutí stojí. A předseda ČSSD Miloš Zeman, potažmo straničtí analytici by se neměli spokojit s názorem, že pokles preferencí sociální demokracie se dal očekávat, že jejich vláda první dva roky bude ztrácet popularitu a obrat voličské podpory vyvolá lepšící se ekonomická situace.
Namístě by byla spíše debata, kterou se ve straně snažil před předčasnými volbami vyvolat tehdejší místopředseda Karel Machovec. Má, nebo nemá sociální demokracie přetahovat voliče komunistům? Machovec tvrdil, že takové počínání možná přinese krátkodobý zisk (stalo se), dlouhodobě však je chybné (zdá se). Machovec ovšem již místopředsedou není a ve straně se spíše než o strategii přetahování voličstva diskutuje o možnosti přímé spolupráce s komunisty.
Zapomenuta není ani varianta vládního partnerství s lidovci za tiché podpory KSČM. Právě tato varianta by se zamlouvala - více než opoziční smlouva - i některým komunistům, například místopředsedovi Miloslavu Ransdorfovi. Ten rozšíření koaličn ího potenciálu strany vůbec nespojuje se změnou programu či názvu, ale s tím, že ostatní politici budou muset respektovat realitu.
Vzestup a pád.
Sociální demokracie šla do voleb s prakticky stejným programem a téměř stejně radikální rétorikou jako komunisté. A to se jí vrací jako bumerang. Pro radikální voliče, které tak získala, je už málo radikální. Znechucují je hlavně mezinárodní závazky, které je i vláda sociální demokracie nucena respektovat kvůli členství v NATO i u vidiny vstupu do Evropské unie. Nacionalismus, s jehož propagací šla do voleb a který tu a tam slovně přiživuj e, je jí tak málo platný. Chtě nechtě musí táhnout napravo.
Pravdu pak mají ti, kteří tvrdí jako místopředseda ČSSD Vladimír Špidla, že ČSSD v momentální situaci nemá jinou volbu než setrvat u opoziční smlouvy. Pokud by se chopila vládního spojenectví třeba s Unií svobody a lidovci, nejspíš b y ztratila na přitažlivosti u ještě větší části svých voličů. Musela by se totiž vzdát ještě více programových cílů než nyní. Paradoxně by to opět přineslo zisk právě KSČM.
Téměř polovina současných obdivovatelů Grebeníčkovy formace se ještě před rokem ke KSČM nehlásila. Tři z dnešních deseti příznivců strany vloni volili sociální demokracii.
Předvolební hrátky přijdou sociální demokracii draho. Tvrzení, že za všechnu momentální bídu mohou předchozí vlády, bledne při neschopnosti kabinetu najít konkrétní viníky. A komunisté toho využívají ke zdrcující kritice. Ke splnění sociálních slib ů, až na výjimky, má vláda také daleko, nové byty se nestaví. I toho komunisté hojně využívají. A co víc, tvrdí-li Miloslav Ransdorf, že ČSSD se v poslední době jen opájí okupováním mocenských postů, má také bezpochyby pravdu. Komunistům s e to hodí do krámu.
Draho přijdou předvolební sliby sociální demokracie i občany. K poklesu preferencí, ať se navenek tváří jakkoliv, vedení strany lhostejné není. Reagovat na něj bude muset i kabinet. Snadné tak bude vyrážet klín klínem - například odkývnout ministru práce a sociálních věcí znovuzavedení plošného vyplácení dětských přídavků.
Moderní KSČM.
Kudy chodí, tudy komunisté říkají, že se jich nikdo nemusí bát. Strana kriticky zhodnotila minulost. Minulých chyb se už nikdy nedopustí. S návrhy na takové změny, které by podobná tvrzení doložily, však nikdo z vedení KSČM nepřic hází. Naopak, nárůst preferencí šéfové chápou spíše jako potvrzení dosavadního postoje, legitimizaci programu i názvu strany. „Pro voliče je komunistický program přitažlivý, strana ho tedy nebude měnit, pouze aktualizovat, prohlašuje místopředseda KSČM Václav Exner. Experti strany už připravují „Program obnovy České republiky , odrazový můstek do příštích voleb. Těžko však od něj očekávat víc než stejné populistické sliby jako v minulých volbách. Jen namátkou. „Je nutné více zainteresovat stá t na veřejné výstavbě objektů pro bydlení, je nutné poskytovat dětské přídavky všem rodinám nezávisle na jejich příjmech. Veřejný sektor bychom posilovali a strategické podniky bychom se snažili udržet v českých rukou, vyjmenovává Exner. Ideol ogicky shrnuto, cílem snažení komunistů je obnovení socialismu, který byl v zemi před listopadem 1989, v kombinaci s principy tržní ekonomiky. „I generace dnešních padesátníků by už měla mít šanci škrtnout si o začátek socialismu, pr ohlásil Exner.
Kdo z koho.
Delegáti prosincového sjezdu KSČM dostanou na vybranou tři jména, z nich budou vybírat nového šéfa strany. Ať už zvolí dosavadního Miroslava Grebeníčka, Václava Exnera nebo nynějšího předsedu poslanecké frakce Vojtěcha Filipa, na or ientaci strany to určitě mnoho nezmění. Třeba Grebeníček je náchylnější ke změně názvu, ani on však nehodlá podstatně měnit její program. Svorně s ostatními říká, že dosavadní koncepty evropské levice (a k nim má KSČM hodně daleko) jak komunist ické, tak sociálnědemokratické se již vyčerpaly. Třídního boje se komunistická strana vzdát také nechce. „Třídní boj není programová otázka, ale realita, konstatuje Miloslav Ransdorf.
Ve straně, přesněji řečeno v jejích špičkách, se ale přece jenom diskutuje, někteří komunisté předsjezdovou debatu dokonce považují za velmi ostrou. „Klasikové marxismu-leninismu vnímali teorii jako živou, rozvíjející se a fakt, že někdo dělá dogma z jejich vlastní teorie, by vnímali jako tragédii, tvrdí Miroslav Grebeníček, který má největší zájem dostat KSČM do vlády.
Mezi čtyři osobnosti, kterým podle průzkumů provedených komunisty nejvíce důvěřují levicově orientovaní voliči, patří kromě zmiňovaných kandidátů na post šéfa strany také Miloslav Ransdorf. „Je to výrazná osobnost, takže buď se může ke kandidatuře přihl ásit sám, nebo vyčkat, zda ho někdo osloví, říká o něm dosavadní předseda. Ransdorf připouští, že by kandidovat mohl, ovšem pokud by cítil masovou podporu. A té se těžko dočká. „Nejde jen o vizi, ale i o organizační schopnosti. A Míla je spíš filozof a řídící práce by ho zabíjela, charakterizuje kolegu Vojtěch Filip.
I vize Miloslava Ransdorfa jsou však poněkud mlhavé. Jde mu o demokracii všedního dne, která by byla životním stylem. Jde mu o to, aby ten, kdo vládne, kdo komunikuje, byl schopen pochopit mentalitu druhého, aby šlo o dialog, nikoliv para lelní monolog.
Určitější je jen v kritice. „Po celé dvacáté století vystupovala levice jako obránce racionality a humanistického dědictví evropské civilizace a teď se má zredukovat podle lidí jako Blair či Schröder na pouhé manažování zájmů. Místo vytvá ření nového historického a sociálního prostoru má dojít k pouhé korekci, řekl Miloslav Ransdorf v rozhovoru pro deník Právo.
Nechce opustit komunistickou identitu, ale pokusit se formulovat ji jinak a dát jí novou podobu, přiměřenou 21. století. Ostatně už před lety se nechal slyšet, že ransdorfismus bude marxismem-leninismem 21. století. Pro více než 140 tisíc členů KSČ M však asi zůstane srozumitelnější předlistopadový socialismus.
