Dámský mozek je menší, ale umí věci, o kterých se chlapům nezdá
Laické spekulace o tom, že ženy mají jiný mozek, a tudíž se na nějaké převážně mužské činnosti nehodí, bohužel berou tváří v tvář odborníkům za své. Bohužel proto, že by se tím například pocit místopředsedkyně sněmovny Miroslavy Němcové, že to má jako žena v politice těžší, mohl pádně vyvracet poukazem na hmatatelný rozdíl v dispozicích.
Tajemství desetiny.
Sám přednosta Neurochirurgické kliniky Ústřední vojenské nemocnice Vladimír Beneš ale tvrdí, že se mužský a ženský mozek vzhledově neliší. Okem ani nezjistíš váhovou diferenci dvou set gramů v neprospěch žen, při průměrné hmotnosti lidského mozku dvanáct set třináct set gramů. „Je třeba si uvědomit, že devět desetin mozku nejsou vlastní nervové, ale podpůrné buňky, které mají za úkol držet neurony tam, kde mají být, a živit je. Kromě toho nevíme, kolik neuronů v mozku vlastně je. Odhady se pohybují od dvanácti do třiceti miliard. Takže to, že je ženský mozek v průměru menší a lehčí, nemusí znamenat, že nervových buněk je tam méně,“ říká.
Kořist, bobule a děti.
Že by ale mužské a ženské mozky fungovaly stejně, to zas ne. „Fungují jinak ve všem možném. Ženy neumějí číst v mapách, hůře snášejí stres, nejsou často schopné okamžitého rozhodnutí, nejsou ochotné tolik riskovat, mají však daleko lepší periferní vidění a zvládnou více věcí najednou,“ konstatuje profesor Beneš s tím, že jde o obecně známé skutečnosti, nikoliv o neurochirurgickou doménu. A proč mají ženy lepší periferní vidění? „To je dáno dlouholetým vývojem. Ženy našich předků sbíraly bobule a hlídaly děti. Muži lovili, museli být soustředěni na kořist a nevnímali okolí. Zároveň se pohybovali po terénu a museli se orientovat.“
Nevidí a neslyší.
„Jste ženatý?“ ptá se Vladimír Beneš. „Tak to musíte znát. Přijdete domů, chcete si číst noviny, a když je čtete, už se s ženou nedokážete bavit, ale jen tak odhuhlávat. Kdežto žena zvládne s vámi mluvit a ještě u toho vařit, točit se kolem dítěte a třeba se dívat na televizi.“ A že ženy většinou nedokážou řídit a ještě se bavit se spolujezdcem? To prý může souviset se schopností reakce na měnící se vnější podmínky.
„Proto je chlap většinou také lepší chirurg, historicky se umí soustředit na jeden problém a vidět jen kupříkladu nádor nebo cévní výduť, respektuje priority, neztrácí ze zřetele cíl. Žena naopak vnímá i méně podstatné okolí a často mu přikládá stejnou důležitost,“ říká Vladimír Beneš, „i mezi neurochirurgy teď výrazně přibývá žen, ale ve špičce je jich pořád velmi málo. Bude to tím, že vrcholné operace přece jenom už vyžadují rychlé rozhodování, musíte umět improvizovat, využít nějaké intuice, což je koncentrovaná zkušenost, tedy schopnost, kterou má chlap z toho lovu přece jenom lepší. Ženy naopak dělají velmi dobře operativu typu plastická chirurgie, kde se často postupy trvale opakují, nedochází k žádnému neočekávanému ději a ona všechno excelentně vymyslí, provede a zašije, má trpělivost udělat jeden stýžek jako druhý. To chlap nikdy nedovede.“
Nebezpečná pravděpodobnost.
Přednosta Psychiatrické kliniky Všeobecné fakultní nemocnice Jiří Raboch upozorňuje na řadu prací porovnávajících strukturu mozku muže a ženy a nacházejících nejrůznější rozdíly. Trochu jiné jsou například jednotlivé mozkové struktury. Za nejzásadnější rozdíl ale označuje zase to, že mužský mozek je větší a těžší. Druhý zřejmý rozdíl se týká části mozku odpovídající za sexuální chování. To jsou pravděpodobně určité části hypotalamu nazývané vmezeřená jádra, která jsou u mužů větší než u žen. Velmi pravděpodobně to odpovídá za sexuální chování, možná za agresivitu – to ale nikdo přesně neví.
Zajímavé zjištění. Ale převahu mužů v politice nevysvětluje. Snad že by to souviselo s četností výskytu duševních poruch? Také těžko. Politika a moc je možná droga, ale mezi duševní poruchy se neřadí. Zatím. Profesor Raboch vyjmenovává tři základní okruhy duševních onemocnění. Poruchy nálady – afektivní, poruchy neurotické (úzkostné) a návykové nemoci. Celoživotní prevalence těchto chorob – pravděpodobnost, že onemocníme – je u jednotlivých poruch kolem dvaceti procent. A celková celoživotní prevalence, že nás postihne nějaká duševní porucha, je u obou pohlaví zhruba shodná – kolem padesáti procent. Spolehlivě zjištěno je, že poruchy nálady a neurotické poruchy jsou daleko častější u žen, naopak návykové nemoci (alkohol, drogy) se více vyskytují u mužů.
Nikdo neví proč.
Čím to je? „První a správnou odpovědí je, že to nikdo neví,“ říká Jiří Raboch, „bezpochyby mají muž a žena jinou genetickou základnu. Ale že by byly známy geny, které by odpovídaly za častější výskyt té které duševní poruchy u mužů a žen, to nejsou.“ Bezpochyby ale mají muž a žena rozdílné hormonální zázemí a tady se souvislosti nacházejí. Hodně duševních poruch u žen je například závislých na menstruačním cyklu. Vůbec nejrizikovějším obdobím ženy z hlediska duševního stavu je období po porodu, kdy jsou nejfrekventovanější afektivní poruchy. Třetím rizikovým obdobím je klimakterium.
Významné jsou kulturní vlivy. „Žena má v evropské kultuře dlouhodobě jinou roli než muž. Od muže se očekává větší samostatnost, vůdcovství, dominance. U ženy opak, submisivita. A to je v kontextu spíše depresivních stavů. V kulturách, kde tato tradice není a žena má dlouhodobější vyrovnanou pozici s mužem, se rozdíly v četnosti depresivních stavů nevyskytují,“ uvádí Jiří Raboch.
Rozdělaná práce.
Zajímavým komparativním fenoménem, pokud jde o pohlaví, je sebevražednost. Každý rok u nás odejde vlastní rukou ze světa šestnáct set lidí. Víc než při automobilových nehodách. Sebevraždy ne vždy, nicméně často souvisejí s duševní poruchou. Sebevraždou zemře deset procent lidí trpících depresí, téměř deset procent lidí trpících schizofrenií. Pokud jde o dokonané sebevraždy, dvakrát až třikrát převažují muži, v pokusech naopak několikrát převažují ženy. Podle profesora Rabocha jsou možné různé výklady: u mužů větší agresivita, menší tendence ke komunikaci. U ženy je pokus o sebevraždu někdy formou komunikace, kdežto muž když se rozhodne, tak už to udělá. „Žena má tendenci k externalizaci, muž k internalizaci. Žena lépe komunikuje, a to i o duševních problémech, a častěji vyhledává pomoc. Muži si problémy nechávají pro sebe a mají potom sklon k jejich řešení pitím, drogami nebo dokonanou sebevraždou,“ říká.
Rozený pečovatel.
Psychiatrička Tamara Tošnerová z ambulance pro poruchy paměti Fakultní nemocnice Královské Vinohrady upozorňuje na panující přesvědčení, že žena je rozená pečovatelka. Tak to ale prý není. „Pečovatelské vlastnosti má spíš muž, byť objektivně víc pečuje žena. Jenže muž se stará mlčky, žena kolem toho udělá virvál a hodně o tom hovoří. Žena víc mluví, víc si říká o pomoc. Muž ne. Muž je hrozně rizikové pohlaví. Umírá dřív, neříká si o pomoc, nevyhledává ji, protože k jeho roli patří být samostatný, všechno vědět a zařídit,“ uvádí. Tady už se dostáváme na dohled politiky. O kvantitativním zastoupení politiků a političek to sice nic neříká, ale modely chování lze vypozorovat. Miroslava Němcová si po neúspěšné kandidatuře na místopředsedkyni ODS vlastně říkala o pomoc, ale nedočkala se jí. Muži, a tím spíš politici, přece vědí všechno nejlíp.
Kde je Rambo?
Doktorka Tošnerová sice nekritizuje feministická hnutí, hovoří spíše o emancipaci pohlaví, ale o mužích se tato šaramantní dáma vyjadřuje lichotivě. Dokonce popírá, že by byli ufňukaní: „Ten, kterého něco bolí, pálí na prsou, může být ohrožen smrtí infarktem, ale o pomoc si neříká, protože by to podle něj byla ostuda. A s depresí se už vůbec nehlásí k lékaři, protože deprese je mužem chápána jako slabost. To k mužské roli nepatří.“ Tamara Tošnerová zdůrazňuje, že je třeba hovořit o falešnosti takzvaných očekávaných rolí mužů a žen. „Vlastnosti, které přisuzujeme mužům nebo ženám, máme oba – někdo víc, někdo míň. Zjemňující vlastnosti může mít i muž a vadí to? Ženy si představují silného Ramba, který nikde neexistuje a neexistoval. Snad jenom měl muž kdysi v ruce rodinnou ekonomiku, ale ani to dnes už většinou neplatí. Zafixovanost rolí není dobrá a je žádoucí, aby tolerance vůči oběma modelům byla větší. Spěje vývoj tímto směrem? Asi ano – vizte skandinávské země, kde je tolerance větší, rodí se tam víc dětí a koneckonců je tam i více žen v politice,“ říká.
Úpadek.
Shodně uvažuje i psycholog Petr Šmolka z poradny pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy pražského Městského centra sociálních služeb a prevence: „Má-li muž v sobě kousek ženského stylu uvažování, je ochoten naslouchat, dešifrovat to, co si ona přeje, aniž by si o to musela říct. A obráceně když jsou ženy schopny přijmout, že muži jsou hodně citliví na obdiv a uznání, jsou partnersky úspěšnější.“
Postupně však doktor Šmolka přestává muže šetřit: „V sedmdesátých letech už bylo víc středoškolaček než středoškoláků, teď už se to srovnalo i na vysokých školách. Vneslo to do života nový prvek, že vzdělanější ženy mají větší potřebu uplatnit vzdělání v profesi. To pro nás nebylo jednoduché strávit, takže jsme se zaštítili termínem ženská emancipace, který měl u nás vždy negativní podtext a stal se vyjádřením toho, jak nás ty ženské chtějí převálcovat. Do toho vstoupil další moment, který tomu dal korunu. A sice výrazná degenerace mužské populace pokud jde o to, co je chápáno jako mužská role – schopnost rozhodovat, živit rodinu, imponovat, zařídit věci. Patriarchální středoevropský model se rozsypal a teď pracně hledáme nějaký jiný. Přitom v sobě pořád máme archetyp patriarchátu – mužský se obtížně smiřuje s tím, že rozhodujícím prvkem v rodině by mohla být žena. Žena se těžko smiřuje s tím, že by měla mít vedle sebe hodného, spolehlivého, pracovitého, leč slabého a neimponujícího mužského. Takže na jedné straně realita, na druhé straně tato očekávání a je z toho pěkný guláš.“
Kohouti a slepičky.
Míra zapojení žen do veřejného života a koneckonců i do managementu velkých firem se patrně bude zvyšovat až v souvislosti s řešením zmíněného dilematu, což potrvá dlouho. Nejde jenom o rovnost uplatnění, ale i o určitou kultivaci prostředí, jak říká doktor Šmolka: „Kdyby tam bylo víc žen (míněno v politice, například v Parlamentu – pozn. redakce), muži by se je snažili více chápat jako ženy a panovaly by tam přirozenější způsoby jednání než v té prakticky téměř výhradně mužské komunitě. Tam ti kohouti mají potřebu se poměřovat ne snad jako kluci na základce, kdo má větší přirození, ale třeba kdo má silnější hlas nebo schopnost prosadit své, ať už nesmyslné nebo méně nesmyslné názory. Když je tam žen málo, je ještě větší tendence se předvádět, protože je-li moc kohoutů a málo slepiček, museli by se kohouti navzájem povraždit. Když je to vyrovnanější, tato potřeba padá.“
Jenomže je tu ještě jeden aspekt, který připomíná Jiří Raboch: „Ženy se jistě budou více uplatňovat ve veřejném životě. Ženy, které splnily své základní životní poslání, vychovaly děti a hezky se o ně staraly, jsou zkušené a vyrovnané a dovedu si je představit na nejrůznějších funkcích. Ale když žena dobře vychová tři děti, je to víc, než když udělá nějakou kariéru v zaměstnání.“
Nahoru a dolů.
Nicméně ta zkušenost a vyrovnanost by byla obecně pro politiku dobrá dispozice. Realita je bohužel jiná. Odborník by řekl, že v české vrcholné politice se daří maniodepresivitě – střídání stavů bujaré, přehnané veselosti a podnikavosti s melancholickou nevýkonností, ba dokonce nezájmem o sex.
Profesor Raboch s rezervou upozorňuje, že četl o ideálním případu, kdy se to prý vyplatilo. Jeden člověk, když jeho akcie vystoupaly na vrchol, je v depresi prodal. A když po čase dosáhly dna, dostal se do manické epizody a zase je nakoupil. A tak několikrát po sobě. Vydělal prý pohádkové peníze. Ale je-li tato historie vůbec pravdivá, je zcela extrémní, dodává Jiří Raboch.
Klidné a přiměřeně veselé Vánoce.
Boxík:
Na velikost nehleďte
Když má někdo menší mozek, nemusí si z toho dělat těžkou hlavu. Antropologické záznamy ukazují, že objem mozkovny se velmi liší, nicméně velikost jejího obsahu neodpovídá inteligenci, přestože Paul Broca, jeden z otců těchto metod, tvrdil roku 1861 pravý opak: „Obecně je mozek větší u zralých dospělých osob než u starců, u mužů než u žen, u vyšších ras než u nižších. Existuje i pozoruhodný vztah mezi vývojem inteligence a velikostí mozku.“
Nejvíce šedé hmoty měl ruský romanopisec Ivan Sergejevič Turgeněv, absolvent tří univerzit, jehož mozek vážil neuvěřitelných 2021 gramů. Podobné údaje vykázali jen dva další muži, z nichž jeden byl imbecilní. O něco menší mozek měl třeba dělník nebo zedník (kolem 1900 gramů). Pravým gigantem, nejen politickým, byl Otto von Bismarck, jemuž patolog navážil 1807 gramů. Mezi ženami je rekordmankou s 1742 gramy jedna šílená dáma, výjimečných 1580 gramů vykázala i známá vražedkyně. Absurdnost kraniometrického přepočítávání hmoty na IQ ukazuje i případ Anatola Franceho, nositele Nobelovy ceny, jenž se musel spokojit s mozkem o váze pouhých 1017 gramů.
Ještě v roce 1879 však Gustave Le Bon, jehož Psychologie davu možná až příliš ovlivnila 20. století, mohl napsat: „I v nejinteligentnějších rasách, jako například u Pařížanů, se vyskytuje velké množství žen, jejichž mozky jsou více než mozkům vynikajících mužů podobné gorilím. Tato podřadnost je tak zřejmá, že ji v této chvíli nemůže nikdo popřít. Všichni, kteří studovali inteligenci žen, jakož i básníků a spisovatelů, se dnes shodnou, že ženy představují nejnižší formy lidské civilizace, bližší stavu dětí nebo divochů než dospělému civilizovanému muži. Toho dne, kdy ženy, nechápající podřadnou roli danou jim přírodou, opustí své domovy a přidají se k našim snažením, toho dne začne sociální revoluce a všechno, co udržuje posvátná rodinná pouta, pomine…“ Jak vidno, ušla euroamerická civilizace dlouhou pouť. (rmt)
Mini a maxi
Hmotnost mozku v gramech
1017 – Anatole France (francouzský spisovatel)
1198 – Franz Josef Gall (německý frenolog)
1226 – Friedrich Hausmann (německý mineralog)
1282 – Walt Whitman (americký básník)
1294 – Léon Gambetta (francouzský politik)
1375 – průměrný evropský muž
1424 – Paul Broca (francouzský anatom)
1492 – Karl Friedrich Gauss (německý matematik)
1807 – Otto von Bismarck (německý státník)
1809 – Le Pelley (francouzský vrah)
1830 – Georges Cuvier (francouzský paleontolog)
2021 – Ivan Sergejevič Turgeněv (ruský spisovatel)
Pramen: Stephen J. Gould (1996) a George Dorsey (1925)
