Dvacet let poté

Zdravice Baracka Obamy k výročí sametové revoluce působila značně dutě a nevěrohodně

Pozdrav amerického prezidenta Baracka Obamy účastníkům koncertu na počest 20. výročí sametové revoluce je čirým nedorozuměním. Není to první ani poslední paradox dnešního zbloudilého světa. S patosem „pravdy a lásky“ nemá Obamova politická filozofie nic společného. Nepřišel bourat pomyslné zdi. Smysl Obamova „nového myšlení“, zvaného občas také „inteligentní politika“, netkví v nebývalé vstřícnosti k demokratickým tužbám národů, v úctě k jejich svérázu. Obamova vlídnost je adresovaná toliko mocným.
Nebetyčný pragmatismus tohoto „nového myšlení“ nevyvěrá jen ze smutného poznání, že liberální politický model se špatně etabluje za hranicemi prvního světa. Vyvěrá z tušení, že globální triumf konzumní společnosti, která je vedlejším produktem liberální demokracie, je věcí sotva dosažitelnou, každopádně však nežádoucí. Že civilizační rozdíly existují objektivně, nikoli jen kvůli zjednodušení vědeckého popisu. Že export demokracie již není jako kdysi výhodným byznysem. Že globální stabilitu z velké části zajišťuje nádeničina těch, kdo se do spotřebitelského ráje dostanou až po smrti. Že sladké perníčky nevystačí pro každého.
Například Čína. Před dvaceti lety se často tvrdilo, že v důsledku ekonomického pokroku zvítězí v Říši středu konvenční demokracie a čínští komunisté se rozdělí o moc s lidem. Dnešním obyvatelům Bílého domu mocenský monopol Komunistické strany Číny až tolik nevadí. A spíše jí nepřiznaně drží prsty, aby jej neztratila. Jen ona je totiž schopná držet železnou pěstí většinu Číňanů v bídě, a tím podpírat světovou ekonomickou pyramidu, v níž je Číně přidělena role univerzální sběrné haly. Co se stane, zatouží-li prostý Číňan žít aspoň stejně jako prostý Rumun, nejchudší občan Evropské unie?
Roční příjem průměrného Rumuna činí sedm tisíc dolarů. Čínský venkovan vydělává nyní průměrně šest set, obyvatel města pak zhruba dva tisíce dolarů za rok. Dejme tomu, že by se uskutečněním jakéhosi ideálního programu stimulace vnitřní poptávky podařilo čínské vládě dotáhnout blahobyt svých občanů na úroveň rumunských. Takový program by si vyžádal urychlené vyčerpání naspořených měnových rezerv. Prakticky veškeré příjmy čínského hospodářství by byly použity na dovoz zboží a služeb. Zázračný skok do spotřebitelského světa by zároveň ztrojnásobil cenu čínské pracovní síly. A rázem by Čínu učinil nekonkurenceschopnou ve srovnání s Vietnamem a Indonésií, a dokonce s Mexikem. „Rumunizace“ Číny by zvýšila její celkovou energetickou spotřebu z nynějších 3,2 na 8,5 bilionu kilowatthodin ročně. To je polovina světové výroby. Spotřební společnost v Číně je myslitelná jen na některých místech, v malých koncentracích na pobřeží Tichého oceánu. Za podmínky, že od zbývající většiny budou tyto zóny oddělené pevnými, i když neviditelnými zdmi.
Zhruba ze stejných důvodů vyhasíná nadšení Jihokorejců pro znovusjednocení země. Noční můrou soulské politické elity je vidina příchodu milionů hladových krajanů ze severu. Odhaduje se, že sjednocení by přišlo zhruba na dvě stě miliard dolarů. Sílí názor, že je lepší dávat diktátorovi Kim Čong-ilovi několik set milionů dolarů ročně na udržení statutu quo než uspěchat bourání zdí mezi Severem a Jihem.
V 21. století budeme svědky úderných staveb nových zdí. Nebudou možná vypadat stejně ponuře jako ta berlínská. Budou vysoce technologické a ve své neviditelnosti takřka dokonalé. Prostupné však nebudou. Budou to zdi mezi civilizacemi. Zdi mezi elitami integrovanými do globální spotřebitelské společnosti a jejich nepovolanými národy, pro něž zůstane vstup zakázán. Běda tomu, kdo na ně vztáhne ruku. Nositelem této „inteligentní politiky“ – politiky nových zdí – je ředitel zeměkoule Barack Obama. Do idealistických řečí balí svůj zcela přízemní úkol – upevnit spříseženství s elitami různých zemí na úkor spojenectví s jejich národy. To je pravý smysl „resetu“. Za slib loajality vůči USA dostávají vládnoucí elity právo zacházet se svými národy dle libosti. USA už nadále nebudou nikomu vnucovat své hodnoty. Nebudou už usilovat o liberální revoluce na základě představy, že nejlepší cestou ke stabilitě je mír mezi demokraciemi. Postačí jim pakt s elitami plně integrovanými do nového politického a finančního světového řádu. Proto působila Obamova zdravice v prostředí Pražské křižovatky značně dutě a nevěrohodně. Neuctívá Václava Havla proto, že byl disidentem, leč proto, že už jím není. Kdyby komunismus v Česku vydržel oněch dvacet let, s Obamovým zastáním by Havel počítat nemohl. Musel by čekat na příchod George Bushe.