Továrnu Rudolf Jelínek přišel Pavel Dvořáček opravit a prodat. Letos tu ale slaví už dvacet let
První svobodné volby po pádu totality v Československu si Pavel Dvořáček pamatuje dodnes. Tehdy v pátek 8. června 1990 mu bylo osmnáct let a otevírala se před ním budoucnost. Muž, který dnes ovládá likérku Rudolf Jelínek se stamilionovými obraty, ale neměl cestu do Vizovic umetenou. Když přišel do fabriky o pár let později se zkušenostmi z firem, jako byl Motoinvest Pavla Tykače, mnozí se křižovali, co s firmou bude. V barvitém příběhu Pavla Dvořáčka se zrcadlí překotná doba „budovatelských devadesátek“, která je už dnes neopakovatelná.
Vyučen u odborníků
Pavel Dvořáček začal podnikat v roce 1991, zabýval se třeba pořádáním rekvalifikačních kurzů pro úřady práce nebo dětských táborů. Spolu s otcem také vedli účetnictví. Vše při studiu pražské Vysoké školy ekonomické. „Tehdy vznikala burza cenných papírů a já začal při škole pracovat jako analytik pro obchodníka s cennými papíry, firmu Dominick and Dominick“ vzpomíná.
Připomeňme, že tuhle společnost spoluvlastnil František Chobot, muž s ostrými lokty, který byl v devadesátých letech u všeho. Sám o sobě tehdy prohlásil, že je tunelář, protože je to legální. Sponzoroval politické strany, točilo se kolem něj několik kauz, třeba vytunelované CS Fondy, odkud v roce 1997 zmizela více než miliarda. Dnes se jmenuje Bušek a už jen občas vypluje jeho jméno na povrch, když třeba usiloval v roce 2014 o pražský palác Koruna.
V devadesátých letech byl ještě František Chobot kamarád s Pavlem Tykačem, a tak nebylo pro Pavla Dvořáčka těžké začít pracovat v Tykačově Motoinvestu. Byl pak dokonce jedním z šéfů jeho společnosti A Invest, kterou později převzali miliardáři Jiří Šmejc a Ivan Zach. „Jestli dnes někdo říká, že to byla divoká doba, nemýlí se“ vzpomíná Dvořáček.
Ale neodbíhejme. Právě teď se příběh Pavla Dvořáčka protíná s firmou Rudolf Jelínek. Existovaly nevyřešené restituční nároky - zhruba 30 procent firmy vyčlenil tehdejší Fond národního majetku pro potomky rodiny Jelínků, šest procent pro rodinu Pažoutů, nároky mělo ještě město a další restituenti. Do kuponové privatizace tak šlo jen 50 procent firmy. Tehdejší management státního podniku získal 30 procent vyčleněných pro rodinu Jelínků a dále skoupil pět procent akcií z trhu. „My jsme byli aktivističtí akcionáři, jak by se řeklo dnes. Tak nás vzal management do orgánů společnosti“ popisuje Dvořáček.
Válka o Jelínka
Měl zkušenosti s velkým byznysem a pohled na firmu, která tak tak přežívala, byl pro něj frustrující. „Tady vládl pořád socialismus. Lidé chodili v papučích, nakládali spracovní dobou po svém“ vzpomíná.
Tehdejší cíl jeho „party“ byl jednoduchý.
„Chtěli jsme udělat restrukturalizaci. Prostě natřít ploty, vyhrabat trávník a firmu se ziskem prodat“ líčí. Dál tedy nakupovali přes burzu a RM-Systém akcie, až došlo k tomu, co muselo nevyhnutelně přijít. Tedy konfliktu s původním managementem.
Lidé z vedení měli na nákup svých 35 procent firmy půjčené peníze. „Chtěli zastavit ten podíl bance, aby měli na splátky, což se nám nelíbilo. Obcházeli jsme banky a hrozili žalobou“ vypráví Dvořáček. Také se ukázalo, že si manažeři založili sami na sebe na Slovensku firmu Rudolf Jelínek plus, kam sice proudilo zboží, ale peněz šlo zpátky pomálu.
Spor vyhrál podle očekávání ten silnější. Většinoví akcionáři se svými 42 procenty Dvořáčkovu skupinu s jejich čtyřmi procenty odvolali. Jenže kluci se školou od Tykače a Chobota se rozhodli, že se nevzdají.
Získali zástavu na šest procent akcií, které koupil management od restituentů, a nakonec ina jejich 35 procent. Peníze si bývalé vedení půjčilo přes podnik Fatra, na nějž bylo napojeno. A jelikož Fatra tehdy spadala do holdingu dalšího významného muže 90. let, Václava Junka a jeho Chemapolu, spolu s krachem Chemapolu putovala pohledávka do Konsolidační banky. Odtud ji v balíku jiných nakoupil James Woolf, realitní magnát, který dnes mimochodem buduje obří nákupní centrum v blízkosti Václavského náměstí. A od něj ji koupila skupina lidí kolem Pavla Dvořáčka. „Neměli jsme tehdy dost peněz, museli jsme se dohodnout na dlouhodobějším schématu, protože banky nám nevěřily. Šlo o půjčky ze soukromých zdrojů za úrok, který bych dnes považoval za nerozvážně vysoký. Ale zvládli jsme to,“ popisuje. Tím bylo dovršeno převzetí. A ve firmě pak začaly nové časy. Nebyla v dobré kondici, což sice na jedné straně zahnalo do potíží původní management a pomohlo nástupu nového, ale tu situaci někdo vyřešit musel. Firma měla tři chátrající areály, špatnou strukturu zásob destilátů, přišla o významnou část exportních trhů, existoval 20milionový dluh u Komerční banky a dalších 80 milionů u Konsolidační banky, které na továrně zůstaly historicky, když se před privatizací vyčleňovala od dalších, kdysi propojených firem Hamé Babice či Linea Nivnice.
Srdeční příběh
Postupně se ale podařilo firmu oživit, přefinancovat úvěry a obnovit export. „Ale když jsem nastoupil v těch šestadvaceti jako předseda představenstva, mnozí nad fabrikou dělali kříž,“ přiznává dnes Pavel Dvořáček. A proč firmu neprodal, jak měl původně v plánu? Nebylo komu. Na konci 90. let přišla ekonomická recese a první vládní škrty. Nebyl nikdo, kdo by o firmu stál, a tak se nový management rozhodl zůstat. A hlavně, začali se na Jelínka dívat více jako na srdeční záležitost než na investici. Od roku 1998, kdy nové vedení nastoupilo, vzrostly tržby firmy desetinásobně. Firma nakupuje pozemky, sází a obnovuje sady, má pobočky v řadě zemí, dokonce závod v Chile včetně sadů hrušek.
A v roce 2011 se pustila do projektu za 150 milionů, který by měl věhlas firmy Rudolf Jelínek ještě více posílit. Jde o nákup historického domu U Bílé botky v centru Prahy. Vila po herečce Slávce Budínové prochází rozsáhlou rekonstrukcí. Vznikne tam muzeum výroby ovocných destilátů, klubová místnost, podniková prodejna, bar a byt.
Historie firmy Rudolf Jelínek je podobně složitá a překotná jako nedávná minulost. Založil ji Zikmund Jelínek.
V roce 1921 ji přenechal synům Rudolfovi a Vladimírovi. Bratři se posléze rozešli (Rudolf továrnu dvakrát prohrál a vyhrál v kartách) a v podnikání pod otcovým jménem pokračoval Vladimír, Rudolf své nové firmě dal své křestní jméno. Rudolf zemřel v roce 1944 v koncentračním táboře v Osvětimi, přežili ovšem jeho dva synové Jiří a Zdeněk. Zdeněk ovšem zemřel v roce 1946 a výrobu obnovil Jiří. Po znárodnění o továrnu přišel, emigroval a po převratu sice podal žádost o restituci, nicméně v roce 1990 zemřel. Restituční nárok pak uplatňovala jeho žena Jarmila Jelínková, s níž se ale Jiří rozvedl ještě v emigraci, ajejí žádost tak nebyla úspěšná.
Před pár lety vzal nový management do dozorčí rady Andrého Lenarda, francouzského bankéře a zejména prasynovce Rudolfa Jelínka. Jeho babičkou byla Karola Jelínková, sestra Rudolfa a Vladimíra.
Pomyslný kruh historie a znovuobnovení továrny se tím symbolicky uzavřel. 1
Hospodaření firmy Rudolf Jelínek Zatímco výnosy firmy stouply o čtyři procenta na 453,6 milionu korun (bez spotřební daně a DPH) a tržby o tři procenta, zisk firmy před zdaněním vloni klesl o 36 procent na 18,7 milionu korun. Podle vedení společnosti je to způsobeno investicemi a opravami, na něž plynulo 33 milionů korun. Firma také vytvářela rezervu pro opravy areálu v budoucích letech. Negativně se projevila i nižší sklizeň ovoce a pokles kurzů zahraničních měn, zejména amerického dolaru, který spadl oproti koruně o 18 procent a euro o osm procent. O deset procent meziročně také vzrostly osobní náklady na zaměstnance, kterých v Česku pracuje 135. Firma loni v Česku odvedla na spotřební dani a DPH 461 milionů korun. •
O autorovi| Petr Weikert, weikert@mf.cz
