(EURO 51-52/2004)
V rubrice Hyde park se autor příspěvku zamýšlí nad připravovanou novelou konkurzního zákona. Zásadně kriticky se staví k návrhu, aby byli zajištění věřitelé uspokojováni až do výše sto procent výtěžku ze zpeněžení zástavy namísto současných 70 procent. Doslova takovou situaci nazývá „pokřivenou rovností“. Prakticky však neuvádí jediný argument, proč by se mělo zachovávat ono ve světě téměř unikátní rovnostářství 70 : 30.
Především, autor se nezabývá postavením jednotlivých věřitelů vzhledem k riziku, které podstupují. Dodavatelé podstupují riziko v řádech týdnů a mohou své pohledávky za dlužníkem včas omezit zastavením dodávek. Rovněž zaměstnanec může svoji pohledávku omezit teoreticky až na jednu měsíční mzdu (i když si plně uvědomuji, že tak jednoduché to v praxi není a zaměstnanec zpravidla nevypoví pracovní poměr ihned po nevyplacení mzdy). Naproti tomu banky financují například fixní aktiva (ony zajištěné, o kterých je řeč) poskytují dlužníkům finanční prostředky na dobu až několika let s velmi omezenou možností svoji angažovanost jakkoliv snížit.
Zajištěné věřitele autor ztotožňuje s bankami a argumentuje tím, že banky mají více informací o finanční situaci dlužníka než zaměstnanci nebo dodavatelé. Rovněž toto tvrzení nemusí být absolutně pravdivé. Dlužník sice má vůči bance informační povinnost, což v praxi znamená kvartální, v lepším případě měsíční zasílání finančních výkazů, ty jsou však k dispozici se značným zpožděním a navíc v průběhu roku jsou neauditované a nezřídka obsahují informace záměrně zkreslené nebo neúplné. Dodavatel má k dispozici prakticky okamžitou negativní informaci o insolventnosti v podobě nezaplacení faktury. A konečně, kdo jiný než zaměstnanec by měl vědět, ať už z oficiálních vnitropodnikových či neoficiálních zdrojů, v jaké finanční situaci se jeho zaměstnavatel nachází.
Další námitkou je, že náklady konkurzu ponese stát v případě, že po uspokojení zajištěných věřitelů již nezbudou prostředky na odměnu správci. Jediným ustanovením by bylo možné prostředky na výplatu odměny rovněž přednostně nárokovat z realizace zajištění (technicky například formou zálohy uhrazené poměrně všemi zajištěnými věřiteli).
Domnívám se, že takto koncipovaný zákon by měl na hospodářství příznivý dopad. Banky totiž ve svých kalkulacích s oním limitujícím ustanovením počítají a úvěry často poskytují pouze do výše 70 procent odhadovaného výtěžku. V důsledku tak podniky nedosáhnou na takovou výši úvěr, jakou potřebují, nuceně omezují své investiční aktivity a nutí dodavatele k delším lhůtám splatnosti, což vede k nedostatku finančních prostředků v celém výrobně-obchodním řetězci.
Štěpán Novotný
analytik bankovního oddělení Řízení úvěrových rizik
