(bez podtitulku)
(praporek k fotce/fotkám místo popisku)
Každou hodinu je v Kambodži nakažen jeden člověk virem HIV. První potvrzený případ nemoci AIDS se objevil v roce 1991. Rychlost, s jakou se pak zemí šířila, téměř nemá ve světě obdoby. Dnes má toto chudé království dvě stě tisíc registrovaných pacientů nakažených smrtelným virem. Podle odhadů nevládních organizací je mezi nimi zhruba pět tisíc dětí. Některé s nemocí bojují i díky pomoci slovenských lékařů.
(text)
Kovová vrata ocejchovaná cedulí House of Family jsou schovaná v mracích prachu, neboť asfalt je v této čtvrti luxusem, a dvůr za nimi je plný výskajících dětí. V náruči držím čtyřleté děvčátko, pouhých sedm kilo a v těle virus HIV. Jmenuje se Sreysraz a už dva týdny dostává retrovirální léčbu. Léky zaberou do několika týdnů, nejpozději měsíců. Pak si bude hrát stejně jako malá Mei. Ta sem přišla před rokem s těžkou tuberkulózou krčního obratle, krk měla opuchlý a nemohla ním hnout. Dnes je z ní neposedná krasavice.
Ani většina ostatních dětí se na první pohled neliší od těch, které dovádějí na školních dvorech u nás. Působí zdravě, šťastně, rozdováděně. A přece: každého nově příchozího dospělého okamžitě omotá klubko snědých těl. „Ahoj, ahoj,“ volají nadšeně kambodžské děti. Většinou sirotci, jejichž rodiče boji s AIDS podlehli, hladově prahnou po každém pohlazení a objetí. Po lásce, nebo alespoň jejím stínu. Když je sem přivezli, sami byli jen stíny, dnes mají téměř normální život a slušnou šanci na budoucnost.
Záchrana mnoho nestojí. Léky pro jedno dítě nakažené virem HIV, které jej vrátí zpátky do hry o život, vyjdou na rok na 360 dolarů. Dnes už jsou velmi účinné a vývoj jde kupředu. „Stav všech pacientů se po nastavení na léčbu fantasticky zlepšil. Časem se může projevit rezistence na podávané přípravky. Každopádně ale těmto dětem zaručí osm, deset let života. A mezitím už budou léky nové,“ doufá doktor Juraj Benca.
Čtyřicet jedna, zelené oči, klukovský úsměv. Za bratislavskou univerzitu svaté Alžběty vede v kambodžském hlavním městě Phnompenhu projekt Rodinný dům, který se zaměřuje hlavně na bezprizorní děti, postižené smrtelným onemocněním. Na misích tráví už několik let vždy polovinu roku, tu druhou na onkologii doma v Bratislavě. Před třemi roky rozbíhal projekt v Kambodži a potom i další v rovníkové Africe. „Vždy mě bavilo jezdit do zemí třetího světa, a když jsem zálibu mohl propojit s profesní kariérou, neváhal jsem,“ vypráví, když nůžkami na papír pižlá ubohoučké zárodky čehosi, čemu pyšně říká trávník.
Situace s AIDS je v Kambodži stále kritická, i když díky osvětě humanitárních organizací se prudký boom nemoci po roce 2001 zpomalil. Benca před roky absolvoval byrokratické kolečko po kambodžských ministerstvech, aby získal nutné licence. Úředníci oficiálně berou dvacet dolarů měsíčně, ale po městě jezdí v silných džípech a nosí značkové obleky – korupce je obrovská, jednání nesnadná. Pak musel zajistit systém lékařské péče, laboratorní monitoring, oslovil místní organizace pracující s nemocnými.
Ty jim „dodávají“ děti. Hlavně z odlehlých provincií, kde je situace daleko horší než v hlavním městě. „Nedávno jsme dostali dva chlapce, zhruba tři čtyři roky. Našli je na ulici. Modrou barvou měli na tělíčkách napsaná jména, a to je všechno, co o nich víme, kromě toho, že jsou HIV pozitivní,“ líčí Benca.
Provoz domu pro třicet dětí stojí 45 až 50 tisíc dolarů ročně. V ordinaci v přízemí je v prosklené skříni vedle antibiotik uložena i „dětská korupce“ - bonbony nebo sušené ovoce. Lékaře zatahá za šortky malá Mei. Bolí ji zanícené koutky úst. Po ošetření antibiotickou mastí dostane sladkou odměnu. Čokoládový bonbon. Sepne ruce v tradičním pozdravu úcty a rozesmátá odfrčí.
To už stoupáme po schodišti do patra, kde si ti nejmenší po obědě dopřávají siestu. Uloženi jen tak, na studené dlažbě. „Když jsme začínali, nakoupili jsme postýlky, ale nikdo na nich nechtěl spát. Tady to nezní zvykem. Na podlaze není v noci takové horko,“ směje se Benca.
S týmem Rodinného domu vyrážím na „výlet“ na Garbage Mountains. Ti nejubožejší žijí tady, na městském smetišti. Přístřešky vyrůstají z hor odpadků, které sem náklaďáky svážejí z celého Phnompenhu. Lidé se před neuvěřitelným puchem chrání navlhlými šátky omotanými přes pusu a zpod radlic buldozerů se snaží vyrvat tu pomačkanou plechovku, kterou pak prodají za pár rialů, tu nějaké zbytky jídla. Nahé děti v neúprosném poledním žáru zdánlivě bezstarostně skotačí v moři špíny.
Dnes žije ve dvou phnompenhských domech šedesát dětí. Kromě léčby dostanou celodenní péči, bydlení, pravidelné jídlo, školní výuku. Nesrovnatelné podmínky vůči tomu, co může nabídnout ulice, ale i zdejší průměrná rodina. Při noční procházce po nábřeží ve městě, kdysi považovaném za nejkrásnější v Indočíně, které čtyřiadvacet hodin kypí životem, jsou paláce, koloniální vily a designové restaurace pro turisty kašírovanými dekoracemi, před nimiž stojí oprýskanější kulisy. Levné vývařovny nebo děti spící na špinavých chodnících přímo pod nohami korzujících davů.
Bibiana Beňová
