Poprvé pod činkou
Nechci tu otevírat žádné dietní okénko. Každý, kdo se někdy snažil zhubnout, přišel na to, že žádná zázračná dieta neexistuje. Že je třeba omezit jídlo, zamyslet se nad jeho skladbou a v ideálním případě začít sportovat, aby to jídlo nebylo třeba omezovat tak moc. A když se to dělá poctivě a dlouho, výsledky se dostaví. A pokud se pak člověk vrátí ke stejnému stravovacímu režimu jako předtím, vrátí se i ta kila a k nim se pravděpodobně přidá i nějaké další navíc. To nechceme!
Já nad sebou potřebuji bič a dohled někoho, komu důvěřuji. Na sociálních sítích jsem narazila na Železnou kouli, takzvaný hardstyle gym, kde se spoléháte na hmotnost vlastního těla, činky nebo kettlebells, důvěrně nazývané železa nebo koule, a především na svého trenéra. Železná koule je jediné místo v České republice, kde probíhá zmiňovaný program pod vedením dvou certifikovaných trenérů.
Není to jejich výmysl, je to licencovaný program, který probíhá na různých místech po celém světě. Výsledky jsou viditelné na fotografiích těch, kteří programem prošli. Klasické fotky před a po. Rozdíl je obrovský. Moje vůle byla také obrovská. Dokonce tak obrovská, že jsem neváhala za dvanáct sebemrskačských týdnů zaplatit 50 tisíc korun a v polovině května poprvé v životě zalehla pod činku na bench.
První šok přišel s tím, když jsem se dozvěděla, že v rámci „amazingu“ nebudu jen každý všední den hodinu cvičit pod vedením trenéra Míry, ale že bych měla i každý den běhat. Na střídačku sprinty, jejichž počet plynule narůstá, a dvacetiminutové běhy, u nichž pro změnu narůstá vzdálenost. Nenávidím běhání, stejně jako ho nenávidí moje opakovaně zraněné kotníky. Hned po prvním pokusu o sprint se ukázalo, že tudy cesta ke shybům a štíhlé postavě nepovede. Míra se ale nenechal zviklat, že to dáme i bez toho běhu, a zpoza zdi vytáhl veslařský trenažér. Kdo neběhá kvůli zdravotním omezením, ten vesluje. Tečka. Na žádné výmluvy se nehraje, ostatně každý tu je přece dobrovolně.
Maximální soustředění. Program využívá jednoduché cviky především s činkami, kettlebells nebo vlastní vahou. Zvládne je každý.
A tak jsem zvedala činky, stahovala kladku, trhala řetězy, dělala dřepy, swingovala s koulí, přitahovala se na lanech a provozovala spoustu dalších věcí, u kterých jsem se potila a sotva popadala dech. Střídavě jsem nesnášela kladku a jednoruční benche, ale pak se má nenávist ustálila na mrtvých tazích. V pondělí se cvičilo stejně jako ve čtvrtek, v úterý zase stejně jako v pátek. Ale středa! Středa byla nejhorším dnem týdne. Ve středu byl totiž „leg day“, respektive takzvaný „fucking leg day“. Omluvte použití ostřejšího výrazu, ale je to terminus technicus. A nejen to, po části zaměřené na nohy následovalo velké kardio, takový kruháček, po kterém plivete krev a litujete, že vás kdy napadlo do něčeho tak šíleného jít.
A k tomu jsem se musela vzdát všeho, co mám ráda. Žádné bary, žádný bůček, žádné rýžové nudle ve vietnamské polévce, dokonce žádné kapučíno. Naštěstí jsme si velmi rychle vysvětlili, že bez alkoholu se žít dá, ale bez kapučína opravdu ne, a pokud se mám dožít srpna, kdy mých dvanáct týdnů končilo, musím si občas kapučíno dát. Důležité je také říct, že jeden den v týdnu byl „cheat day“, den, kdy můžete jíst a pít cokoli. Jenže to stejně neděláte, protože během jediného dne se dá přibrat to, co jste hubli celý týden.
Věřte mi, každý z nás si to zkusil. Já volné dny šetřila na to, abych mohla psát recenze restaurací, práce má před postavou přednost. V průběhu programu jsem měla narozeniny a tehdy jsem si povolila i alkohol. Mírovi se protočily panenky a ptal se, jestli slovy „jít na drink“ myslím pít tvrdý alkohol, a že to mi rozhodně nedoporučuje, protože alkohol je zlo. No je to zlo, ale dobré zlo, to všichni víme.
Nic není nemožné
Za celých dvanáct týdnů mě ani jednou nenapadlo to vzdát. Vlastně to nenapadlo nikoho. Cvičí se v malých skupinách dvou až pěti lidí. Dva termíny jsou ráno, jeden v poledne, dva večer. Chodí se ideálně vždy ve stejný čas, protože velkou roli hraje týmový duch a možnost si vzájemně pobrečet na rameni, že dneska ty mrtvé tahy fakt nedám, protože každý přece chápe, že zvednout opakovaně skoro svoji vlastní váhu, je úplně nemožné.
Nemožné není nic, pokud to trenér řekne. Co trenér řekl, to platilo a já hned první týden pochopila, že mě má přečtenou a ví, co zvládnu. To pro mě bylo opravdu zásadní a za to, že jsem celý program zvládla, ani jednou se nezranila, neměla pocit totálního vyčerpání ani potřebu dát si na tajňačku alespoň zmrzlinu, vděčím Mírovi. Podpora i motivace z jeho strany byly obrovské. Stejně tak jsme se podporovali navzájem s ostatními. A ne, nebyli to jen novináři na volné noze, kteří mají velkou svobodu v nakládání se svým časem. Byly to také zaměstnané mámy nebo tátové s dětmi ve střídavé péči. Když se chce, tak to jde, jsou to jen necelé tři měsíce života.
Skladba účastníků byla opravdu dost různorodá. Pobavilo mě, když jsem se mezi činkami potkala s dalším kolegou recenzentem a dále majitelem skvělé pražské restaurace. Někdo chtěl velké svaly, jiný zase malé břicho. Faktem je, že většinu tvořili muži. Holek tam bylo zoufale málo a možnost si postěžovat mezi námi děvčaty mi chyběla, protože v mé skupině jsem byla jediná žena.
Obecně si ale myslím, že „amazing“ je postavený spíše pro chlapy, kteří dosahovali lepších a výraznějších výsledků. Otázkou ovšem je, s čím do toho kdo jde. Pokud to má být cesta ke zhubnutí, funguje, ale asi to jde i snadněji, levněji a méně časově náročně. Pokud to má být cesta k sebepoznání, co vše si dokážete odepřít, kolik času a energie jste schopni věnovat sami sobě, tomu, abyste se pravidelně a zdravě hýbali, abyste zlepšili svou mobilitu a celkovou zdatnost, je to ideál. Pokud toužíte zesílit za krátkou dobu, nedovedu si představit účinnější způsob. Jen se nesmí přestat po dvanácti týdnech.
Z food blogu Kláry Donathové čtěte:
Lokálnost dává smysl
Lesk a bída letiště
V radostném očekávání
Vyhipstřená kávička
Vlastní talíř s sebou
Přísně a spravedlivě
Většinu ze spolutrpících, pardon, spolucvičících, vídám v gymu i nadále. Když se do toho jednou obujete, přestává se těžko, protože najednou vidíte, že to jde. Nebudu vám lhát, striktní shyb pořád neudělám a hrozně mě to mrzí. Ale jednou to přijde. A také vím, že na nesmyslné diety, které začínají příští pondělí a končí v úterý, maximálně ve středu, už definitivně kašlu. Chce to systém, někoho, kdo ví, jak na to, a dokáže vás správně motivovat. Amazing 12 mi jen zhatil velkou oslavu narozenin a té nelituju. Také mi vzal sedm kilo a spoustu centimetrů po obvodech všeho možného.
Neříkám, že je to jediná cesta, ale je to účinná a relativně rychlá cesta, jak se sebou něco udělat, která vám přidá svaly, ubere kila a zvýší sebevědomí. Vaše okolí vás bude považovat za blázny, nebude chápat, že si nedáte ani rajče, protože to jsou přece také sacharidy a ty se smějí jen v určité dny v týdnu, o pivu v létě na zahrádce ani nemluvě, ale po posledním tréninku se budete cítit skvěle a na té zahrádce nakonec porazíte v páce, na koho ukážete.
Vykašlete se na nesmyslné povánoční diety, nikam nevedou, zkoušela jsem to mnoho let. Dělejte něco, co vás bude bavit, u čeho vydržíte a čemu budete věřit. A buďte úžasní! Protože vy za to stojíte, chtělo by se reklamně dodat.
