Belgický velvyslanec je dobrý lobbista i kytarista
Když přijel Bernard Pierre poprvé pracovat do Československa, v Praze se nudil. Psal se rok 1982 a na belgické ambasádě měl na starosti ekonomické záležitosti. Tehdy věděl už 1. ledna, jaké ekonomické údaje na konci roku do Bruselu pošle. „Inflace nulová, nezaměstnanost také, kolik sem budeme dovážet a vyvážet, bylo předem dané. Alespoň podle plánů a ty se v této zemi dodržovaly. Tak jsem se z dlouhé chvíle začal učit česky, i když mi tehdy velvyslanec říkal, že se tahle řeč naučit nedá, vzpomíná Pierre. Česky se tehdy naučil výborně a v Praze se oženil.
Do Česka se vrátil v roce 1997 jako belgický velvyslanec. A oženil se znovu. Nyní mu zbývá do návratu do Belgie zhruba rok a rozhodně prohlašuje, že potřetí by již místo v Praze nevzal. Sám říká, že každá cesta do Prahy zatím znamenala svatbu a další podobné životní zpestření by si už zřejmě raději odpustil.
Na dobu pracovní nudy před více než patnácti lety může vzpomínat jako na staré zlaté časy. Vedle běžných diplomatických záležitostí se dnes intenzivně věnuje otázkám ekonomickým. Do povědomí se zapsal především tím, že lobboval za to, aby při privatizaci ČSOB zvítězila právě belgická bankovní skupina KBC. Jako o skvělém lobbistovi se o něm hovoří právě od privatizace ČSOB.
„V pravém slova smyslu jsem tehdy lobboval poprvé v životě, říká. Pořádal setkání na ambasádě, scházel se s Milošem Zemanem, Miroslavem Šloufem, Vladimírem Špidlou a s řadou dalších lidí, které pokládal za důležité pro rozhodování o privatizaci. Všechny přesvědčoval, že ČSOB – získá–li ji KBC – zůstane českou bankou. „Veškeré belgické investice v Česku vypadají tak, že ve vedení firem jsou Češi nebo alespoň jasně převažují. Totéž jsem sliboval u ČSOB. Dodával jsem, že vláda slibovala diverzifikaci při výběru vítězů privatizace a že tady ta možnost nyní je, popisuje velvyslanec. I když tvrdí, že jeho role nebyla až tak významná, jeho výřečnost určitě přinesla mnoho.
Bernard Pierre chtěl být diplomatem od dětství. Jeho otec pracoval v Bruselu na ministerstvu zahraničí, ale nedělal diplomatickou kariéru. „S diplomaty se však často setkával a pak o tom vyprávěl doma. A na mapě světa ukazoval, odkud dotyčný byl nebo kam se chystal. To se mi moc líbilo.
Otci řekl, že se chce stát diplomatem. Začal se proto učit vlámštinu, protože Belgičané zastupující stát musejí ovládat oba národní jazyky. Když dokončil práva, přihlásil se na konkurs do diplomatických služeb. Prošel napoprvé, což bylo poměrně výjimečné. „Nepočítal jsem s tím, měl jsem mnoho plánů. Odjet studovat postgraduál na rok do Paříže E.N.A. (prestižní škola pro státní úředníky – pozn. red.), nebo si v Americe udělat Master. Tyto plány padly, ale nelituji toho. Přiznává, že nevěděl přesně, jaká práce ho vlastně čeká. „O diplomatech většinou panuje velmi idealizované mínění. Jsou vnímáni jako lidé, kteří chodí po slavnostních večeřích, setkávají se se zajímavými a známými lidmi, jenže skutečnost je úplně jiná.
Pierre absolvoval dva a půl roku příprav na ministerstvu a v roce 1978 odjel do Caracasu. „Měli jsme tam na starosti celkem čtyři země: Venezuelu, Guyanu, Surinam a Francouzskou Guyanu. Velvyslanec nerad cestoval, tak země rozdělil mezi ostatní osazenstvo ambasády. Dostal jsem Surinam a Guyanu, takže jsem toho hodně poznal. Věnoval se především ekonomickým otázkám, tehdy celá oblast zažívala investiční boom.
V roce 1982 se vrátil do Bruselu a po třech týdnech zamířil do Prahy. Když se v Československu oženil, musel zpátky do Bruselu. „Potřebovali si mne prověřit, takže jsem v Bruselu měl strávit nejméně tři roky. Aby se prozkoumalo, zda nejsem nakažen nějakými špatnými myšlenkami nebo jestli se ze mne nestal špion, podotýká dnes s úsměvem. Po roce a půl však náhodou potkal na chodbě ministerstva jednoho šéfa a vedli nezávazný rozhovor. Dotyčný se pak zeptal, jak jde práce,
a Pierre odpověděl, že nic extra to teď není. „A co generální konzul v Jeruzalémě, nezajímalo by vás to? zeptal se dotyčný. „Takže jsem během pár minut měl postaráno o místo konzula v Jeruzalémě. Nedlouho po příletu do Izraele začala intifáda. I když generální konzul zastává úřednickou práci, v Izraeli to bylo něco jiného. „Bylo to hodně politické, sledovali jsme situaci na okupovaných územích, v pásmu Gazy, navštěvovali uprchlické tábory, Palestince, Izraelce. Vždycky nás jedna strana obvinila, že pracujeme pro tu druhou. Byla to opravdu výjimečná zkušenost.
Po čtyřech letech působení v Jeruzalémě měl Pierre odletět do Istanbulu. Jenže na poslední chvíli odřekl výjezd velvyslanec do Zimbabwe, takže musel zaujmout jeho místo. „Nelíbilo se mi tam, nebylo tam co dělat. Nudil jsem se, protože i když si práci vymyslíte, tak jí pořád nebude tolik, abyste tím zabili celý den. V Bruselu se mu smáli, že je to přece výborný post, ale po třech letech požádal o návrat.
Postupně následovaly nabídky na Záhřeb, Brasilii, Rijád… „V té době však ministr zahraničí navštívil zemi x, kde byl velvyslancem někdo, kdo tu práci prostě zprasil. Ten člověk měl pokračovat do Prahy. Nepokračoval, a já jsem byl další v pořadí.
Velkým koníčkem Pierra je hra na elektrickou kytaru. Spolu s částí osazenstva ambasády dal dohromady kapelu a loni měli vystoupení v pražské Akropoli. V žádném případě nevypadají na seriózní diplomaty. Nahráli i cédéčko, které rozdávají známým a přátelům. Jeden člen kapely sice už dnes zastává post v Asii, když však přijede do Prahy, zahrají si s chutí znovu.
