Se squatingem to v Evropě nevypadá dobře. Doba, po kterou jeho vyznavači dokážou obsazené domy udržet, se stále zkracuje. Kupříkladu v Londýně se prý „scvrkla“ na dobu pouhých tří až šesti měsíců. Důvodem jsou četnější kontroly ze strany úřadů a následné vyklízení obsazených domů. Vlády mají v době krize pravděpodobně strach z radikalizace, která by právě ve squatech mohla nalézt živnou půdu. Nová legislativa, která squating tvrdě penalizuje či úplně zakazuje, vznikla v posledních třech letech například v Polsku, ve Španělsku, či dokonce v liberálním Nizozemsku.
Alternativci si na to prý už natolik zvykli, že ani příliš neprotestují. „Při vyklízení s policisty klábosí téměř přátelsky,“ vyprávěl squater Tom své pražské kolegyni Lence Kužvartové, která si život v londýnských squatech vyzkoušela před dvěma lety. Možná je na vině i jistým způsobem zpohodlnělá generace Y. Její „spotřebitelský způsob uvažování“ se totiž pro squating mohl stát pastí: „Dokud dům je, budeme si užívat, až nebude, obsadíme další,“ popisuje Kužvartová přístup mladých squaterů v textu, ve kterém hodnotí svou londýnskou zkušenost.
Stovky chátrajících domů
Dům U divého muže. Buďánka. Medáci. Ladronka. Vila Milada a vila Miluška. Názvy kdysi slavných pražských squatů zná téměř každý. Ať už se do centra pozornosti dostaly díky kulturním aktivitám nebo policejním akcím, jisté je, že se v Česku novému fenoménu squaterského hnutí podařilo dát o sobě vědět. Málo známým faktem je ale skutečnost, že zdejší situace v podstatě kopíruje to, co se děje v celé Evropě. V Praze, a dokonce ani v celé České republice v tuto chvíli neexistuje žádné místo, o kterém by se dalo hovořit jako o squatu. Nepočítáme-li tedy místa, kde nocují bezdomovci.
Po ostře sledovaném nuceném vystěhování z vily Milada a Miluška v roce 2009 sice squateři našli dočasné útočiště v bytě činžovního domu v Truhlářské ulici, ten ale záhy opustili. Vyšlo prý totiž najevo, že motivace Petra Svinky, jeho majitele a zároveň přítele tehdejšího ministra pro lidská práva Michala Kocába, nebyla právě nejčestnější. Podle squaterů chtěl tímto způsobem donutit k vystěhování nechtěné nájemníky s regulovanou činží.
Navenek se přitom před třemi lety zdálo, že je squating na vzestupu. Vznikla dokonce napůl vážně míněná „squaterská realitka“ – webové stránky, které nabízely k zasquatování desítky domů po celé republice, na které jejich majitelé jaksi „pozapomněli“, a proto pustnou. Squateři tím chtěli v souladu s kořeny svého hnutí poukázat hlavně na paradox moderní společnosti, že řada domů a bytů zeje prázdnotou, zatímco někteří lidé si vlastní bydlení nemohou dovolit. Nikdo by jim proto podle squaterů neměl bránit, aby se v takových domech zabydleli.
Myšlenka je to jistě velmi diskutabilní a u zastánců nedotknutelnosti soukromého vlastnictví nutně narazí. Problém stovek opuštěných domů po celé zemi má ale nepochybně ještě další aspekt. Mnohé z nich vlastní developeři, jejichž plány zůstávají poněkud zastřené. Není výjimkou situace, kdy jej majitel zakoupil a nikdy poté prakticky nenavštívil. V řadě případů jde o památkově chráněnou budovu. „V seznamu nejohroženějších památek Prahy je vedeno 46 položek. Tento výčet se týká pouze zapsaných nemovitých památek a objektů vysloveně v havarijním stavu,“ vysvětluje Ondřej Šefců, náměstek pro památkovou péči Národního památkového ústavu. Jak ale dodává, pod pojem kulturní památka lze zahrnout i další ohrožené objekty, kterých jsou jen v metropoli desítky a možná i stovky.
Důvodů proč takto developeři jednají, je více: od nedostatku finančních prostředků až po kalkul, že po zchátrání a odklizení dožilé památky zhodnotí uvolněnou parcelu. Takový přístup se nelíbí obcím ani památkářům. A spát nenechává ani squatery.
Přitvrdilo se i v Praze
Posledně jmenovaní se na podzim roku 2009 problému postavili po svém. Uspořádali happening, během kterého obsadili jednu z nejvíce ohrožených pražských budov – bývalé parní lázně Na Slupi, které vlastní italská developerská společnost Korf. Nejdříve na Palackého náměstí uspořádali „odborný seminář“, na který jich přišly zhruba dvě stovky. Akci od začátku monitorovala policie, která následně dosti tvrdě zasáhla. Většinu účastníků rozehnala, ale patnáctičlenné mezinárodní skupině se tehdy podařilo přenocovat na střeše lázní. Vyvedení byli hned druhý den ráno. Podle squaterů byl cíl jejich akce jednoznačný: „Chtěli jsme poukázat na to, že tu dochází k devastaci památek, které jsou následně užívány ke spekulaci,“ říká Lenka Kužvartová, která patřila do oné patnáctky lidí nocujících na střeše parních lázní. Kužvartová je zároveň studentkou dějin umění na Univerzitě Karlově a o chátrajících a znehodnocených památkách má přehled. V následném procesu rozhodl Obvodní soud pro Prahu 2 v první instanci nebývale tvrdě. Padaly podmínečné tresty i nařízení odpracovat si dlouhé hodiny obecně prospěšných prací, a to navzdory tomu, že sám soudce Milan Rossi se podivoval způsobu, jakým se policie k happeningu postavila. „Takový policejní zásah historie od roku 1989 nezná. Zákrok na ulici nebyl vyvážený,“ řekl soudce s tím, že policie podle jeho názoru jednala „upjatě“. O rok později ale soud vyhověl námitkám squaterů. Roli hrál fakt, že šlo o „budovu dlouhodobě neobývanou, neopravenou, dokonce ani nezbouranou, kterou majitel aktivně nevyužíval“. Díky soudu se squatery se ale o osudu budovy začalo alespoň více mluvit. K přelíčení byla pozvána dokonce pracovnice Národního památkové úřadu Jana Růžičková, která bývalé parní lázně sleduje přes 20 let. „Jsem přesvědčena o úmyslném poškození ze strany vlastníka,“ prohlásila. Komunální politici na taková slova museli alespoň reagovat. Není proto divu, že památkáři, kteří proti svévoli developerů marně bojují už celá léta, takovou publicitu ocenili. „Přišla za mnou dokonce jedna paní památkářka s dotazem, zda bychom nemohli obsadit ještě další ohroženu budovu, s jejíž záchranou si nevědí rady. Alespoň by se o ní vědělo,“ popisuje Kužvartová.
Pomůže občanský zákoník?
Radnice až dosud recept na to, jak donutit developery, aby se o budovy začali starat, hledaly marně. Například Praha 1 se už několik let snaží kontaktovat majitele ohrožených objektů na svém území s žádostí o zaslání harmonogramu budoucí rekonstrukce. Polovina z nich se ani nenamáhala s odpovědí, jiní slibovali nápravu, ke které ale ani po několika letech nedošlo. Nutno dodat, že z 30 velmi špatně udržovaných budov v centru Prahy jich deset dokonce ohrožuje své okolí. „Bohužel současná legislativa neumožňuje ukládat nezodpovědným vlastníkům tak vysoké sankce, které by případně skončily exekucí a prodejem nemovitosti schopnějšímu investorovi,“ říká Oldřich Lomecký (TOP 09), starosta Prahy 1. Od prvního ledna roku 2014 by se ale situace mohla změnit. Tímto dnem pravděpodobně vejde v platnost návrh nového občanský zákoníku, který už schválila Poslanecká sněmovna. S ním začnou platit i paragrafy 1045 a 1050, které hovoří o vyvlastnění budov. Státu má připadnout každá nemovitá věc, kterou její vlastník opustil. Za takovou bude považována nemovitost, k níž majitel nevykonává vlastnické právo po dobu deseti let. To by v praxi znamenalo, že o budovu přijde každý, kdo ji po tuto dobu nechává chátrat. První verze paragrafů přitom hovořila o tom, že by domy měly připadnout obcím. Starostové se ale velmi razantně postavili proti a zákonodárcům nezbylo než návrh přepracovat. „Je totiž velmi rozporná představa, že opouštěné nemovitosti budou nějaké ‚terno‘ pro samosprávy. Budou to zpravidla z devadesáti procent zátěžové a problematické majetky, které budou vyžadovat jen další a další náklady,“ říká Stanislav Polčák, poslanec za TOP 09 a právník, který se zasazoval proti vyvlastnění a později alespoň o to, aby institut vyvlastnění přešel z obcí na stát. Ani tak ale není jisté, že dva nové paragrafy v občanském zákoníků letité problémy chátrajících domů v Česku vyřeší. Možností, jak se vyhnout vyvlastnění, je celá řada, kupříkladu převáděním z jedné společnosti na druhou ještě před uplynutím desetileté lhůty. Nevyjasněná zůstává i otázka, jakým způsobem se stát držby budov ujme a za jaké prostředky s nimi bude moci nakládat. Není jasné ani to, kdo se bude či nebude moci ujmout budovy v situaci, kdy toho stát nebude schopen.
Chátrají a chátrat budou
Jisté je v tuto chvíli jen to, že nejméně další dva roky budou stovky budov v Česku chátrat, ztrácet na své hodnotě a ohrožovat své okolí. Pustnout bude zřejmě i nadále budova zvaná Na Kocandě, která stojí na nároží mezi ulicemi Kaprova a Křižovnická. Ta hyzdí jednu z nejatraktivnějších částí pražského Starého Města celé porevoluční období. Praze to jistě nedělá právě lichotivou vizitku – denně kolem ní procházejí stovky turistů mířících na Karlův most či v protisměru na Staroměstské náměstí. Budova, která je v havarijním stavu, má narušenou vnější fasádu a rozbitá okna. Z interiéru už zmizelo litinové zábradlí hlavního schodiště, poškozené jsou cenné uměleckořemeslné prvky, dlažby a podlahy. Jediné, k čemu se podařilo donutit vlastníka, jímž je společnost Stars Invest, byly zajišťovací práce. „V současnosti probíhá stavební řízení na vydání stavebního povolení,“ říká starosta Lomecký. Ať už zde někdy v budoucnu vznikne hotel či dům s luxusními byty, jisté je jen to, že developer už nebude muset investovat do restaurování cenných památek.
Chátrat patrně bude i celé první patro budovy s názvem U Kasírů v Bartolomějské ulici, kterou vlastní společnost Gama Estates, jež v ní oficiálně i sídlí. Na výzvy radnice, aby informovala o svých plánech s budovou i o časovém harmonogramu, firma nereaguje. Pro komerční účely využívá alespoň přízemí domu, kde kromě jednoho obchodu se suvenýry vznikl koncem loňského roku docela nový projekt s názvem Vzorkovna, což je prodejna nabízející zboží od regionálních dodavatelů za relativně nízké ceny. Obchody ale s majitelem nemají nic společného, prostory si našly přes realitní kancelář.
Nezájmem majitelů trpí i další stavby, a to i v jinak „výstavních“ ulicích, jako je Celetná, Železná, Rytířská či Hybernská. Ani tam, kde developeři nakonec památkově chráněné budovy „zachránili“, ale často není důvod ke spokojenosti. V Praze totiž vládne jistá svévole, které se památkáři nedokážou postavit. Pozoruhodným jevem je například „fasádismus“. Ten v centru najdeme minimálně ve dvou případech – u Hotelu Central v Hybernské ulici, který je z jedním prvních příkladů secese v Praze a u obchodního centra Palladium. Problémem je polovičatost. Kapacita byla navýšena tak, že neodpovídá původnímu členění – to nakonec připomíná jen fasáda, zatímco vnitřek budovy vzal za své. K Palladiu mají památkáři ještě další výhrady. „Je to masivní příklad ‚zneužití pozemku‘ památkového objektu. Svou technicistní výplní totiž nevhodně zaplnilo související blok,“ říká Šefců s tím, že různě kompromisních řešení najdeme v Praze celou řadu.
Nechat domy squaterům?
Nadále chátrají i zmíněné bývalé parní lázni na Albertově. Plány na rekonstrukci tu byly, jenže dávno před krizí. Nejprve s nástavbou o jedno patro nesouhlasili památkáři, když pak majitel předložil návrh nový, přišel ekonomický propad. Majitel zjistil, že hotelnictví v Praze v budoucnu rozhodně nebude mít na růžích ustláno, a tak od svých úmyslů ustoupil. Od té doby pokračuje ve vyčkávací taktice – okna budovy nechal zazdít tak, aby do ní nemohl nikdo vniknout. Podle (zejména squaterských) aktivistů nyní jen čeká, až budova bude natolik zchátralá, že bude nezbytné ji zbourat. Prodat volnou parcelu se mu totiž zřejmě vyplatí daleko více než investovat obrovské prostředky do nezbytné rekonstrukce.„Je dost nereálné firmu k něčemu přinutit, zvláště když stavba je v tak dezolátním stavu, že rekonstrukce bude stát mnoho milionů. Můžeme maximálně nařizovat zabezpečovací práce, aby stavba neohrozila životy a zdraví osob,“ říká Václav Vondrášek, místostarosta Prahy 2, který kromě špatné legislativy v tomto konkrétním případě kritizuje i přísný postup památkářů. Ani stát a městské části se totiž o svůj cenný majetek mnohdy nedokážou dobře postarat. Městské části mají mnohdy ve správě až desítky kulturních památek a dalších nemovitostí, které je třeba udržovat. Peněz se ale často nedostává a mnohdy chybí i vůle změnit věci k lepšímu dříve, než bude pozdě. Další dvě bývalá útočiště squaterů jsou na tom dnes totiž hůře, než tomu bylo před třemi lety, kdy se jim dostalo alespoň základní údržby. Jde o vily Milada a Miluška, které po velké policejní akci poslední squateři opustili v červnu roku 2009. Měly být bezplatně převedeny na Univerzitu Karlovu, která je měla využít jako ubytovny pro své doktorandy. „Univerzita Karlova má o vily Milada a Miluška stále zájem. Zatím ale nejsou v jejím vlastnictví. Ministerstvo financí zatím odmítá dát souhlas ke smlouvě o bezúplatném převodu vil a jeho oprávněnost podmiňuje složitým dokazováním veřejného zájmu,“ říká Václav Hájek, mluvčí Univerzity Karlovy. Poněkud kacířsky znějící otázka na závěr by tak mohla být: Co kdybychom napříště squatery nevyháněli, ale naopak jim dali k dispozici místa, se kterými si sami nevíme rady? Třeba by je pro další generace dokázali zachránit spíše než stát a obce. Ostatně, až začnou platit paragrafy nového občanského zákoníku, třeba nám nakonec nezbude nic jiného.