Státní akciová společnost Osinek podepsala 5. srpna smlouvu, kterou prodala Vítkovice Steel firmě Evraz Holding, patřící ruskému podnikateli Alexandru Abramovovi. Za prodávané akcie zaplatí Evraz sedm miliard. Vzpomeneme-li si na to, že Osinek si Vítkovice Steel kupoval v březnu 2002 za 3,3 miliardy, je to zcela jistě úspěch. Může jít ale o úspěch, uvědomíme-li si, že stát mohl dostat o 2,021 miliardy korun více?
Ignorovaná Penta.
Privatizace Vítkovic Steel začala letos v lednu. V březnu proběhlo první kolo, v červnu byly předloženy závazné finanční nabídky. O privatizaci projevilo zájem devatenáct zájemců. Prvním kolem prošlo osm, ve druhém jich předložilo nabídku pět. V rámci druhého kola výběrového řízení předložila nabídku společnost STEELCO ze skupiny Penta. Ta po podání nabídek, ale ještě před jednáním výběrové komise, zveřejnila nabídnutou kupní cenu 9,025 miliardy korun. Složená mimořádně vysoká kauce ve výši půl miliardy korun měla být pro každého pádným důkazem seriózního zájmu. Nabídnutá cena by normálního vlastníka vybudila k enormní aktivitě vedené snahou dobře prodat. Český stát se neprobudil, ale zatvrdil. Nabídka byla vyřazena z tak pádných formálních důvodů, že je pro jistotu dosud účastníkovi soutěže nikdo nesdělil. Penta se proti vyřazení odvolala, později nabídla přímý prodej, oslovila všechny příslušné úředníky i politiky, domáhala se jednání. Dodnes s ní nikdo nejednal, nedostala vysvětlení ani odpověď na dopisy či návrhy. Český stát tak popírá nejen ekonomickou racionalitu, ale i elementární slušnost.
Trest pro Mittal.
Stejně dopadl i další investor – Mittal Steel, který mimo soutěž (protože z ní byl administrativně vyřazen) nabídl také devítimiliardovou sumu. Ani tyto dvě miliardy navíc státu nevoněly. Stát Mittalu nejprve levně prodal sociálně citlivou Novou huť a poté ho začal trestat za neposlušnost a „vychovávat“ tím, že jej vyřadil ze soutěže na Vítkovice Steel. Odmítal řešit problémy jinak než ultimáty a z pozice síly. Nakonec ho „vytrestal“ tím, že si od něho odmítl vzít dvě miliardy navíc.
Umím si představit, že existují důkazy o tom, že nabídky Penty a Mittalu nebyly míněny seriózně. Žádný takový důkaz předložen nebyl. Umím si představit, že existují věcné důvody, proč preferovat zájemce z oboru či konkrétní firmu. Žádné vyřčeny nebyly. Stává se, že lepší nabídka přijde pozdě a již se nic nedá dělat. V tomto případě ale bylo možností hodně. Nikdo z odpovědných se nad nimi ale ani nezamyslel.
Nelze si představit takového vlastníka, který by se rozhodl prodat část svého cenného majetku, zorganizoval by si na to nákladný proces a nakonec by se dobrovolně a vědomě rozhodl na radu svých draze placených poradců, že se vzdá dvou miliard. Něco takového je možné jen tam, kde někdo dává z cizího. Pokud by se to stalo jinde než „na státním“, skončil by management v lepším případě na dlažbě, v horším s trestním oznámením a žalobami na krku.
Trpné přihlížení.
O případu privatizace Vítkovic Steel lze říci mnohé. Někomu, kdo privatizaci, prodejům firem nebo veřejné správě nerozumí, lze možná dokonce úspěšně namluvit, že jednání státu bylo správné a jedině možné. Ať se ale k dané věci řekne cokoliv, na tom, že „král je nahý“, se nezmění nic: Žádný z odpovědných úředníků ani politiků se nepokusil prozkoumat či podpořit možnost prodat státní majetek o dvě miliardy dráž. To, že se nikdo nezabýval tím, zda koná správně a racionálně, je důsledkem zvráceného pojetí veřejné služby, k němuž se naše společnost po letech socialismu a následné státem řízené transformace dopracovala. V české veřejné službě je na prvním místě procedurální alibismus, bazírování na formalitách. Správa věcí veřejných a veřejné blaho se krčí v koutě.
Jsou snad dvě miliardy rozdílu v možném státním příjmu tak málo, aby z daní placení reprezentanti státu mohli zůstat lhostejní? Je dvě stě korun z kapsy každého občana nebo 135 milionů korun z rozpočtu každého ministerstva pakatel? Je zanedbatelná částka, za niž by bylo možné postavit 3000 bytů, opravit tisíce kilometrů cest či platit celý rok 7000 učitelů nebo zdravotních sester? Kolem louky pošlapané při technoparty a škody za pár set tisíc se popsaly tuny papíru a odvysílaly desítky reportáží. O promarnění možnosti inkasovat o dvě miliardy víc se mlčí. Celá věc dokonce vypadá jako vládní úspěch. Ztratit dvě miliardy ale není úspěch. Je to nezodpovědnost, výsměch zdravému rozumu, vizitka kolektivní nezodpovědnosti a osobní ignorance úředníků i politiků. Důsledek špatně konající vlády a nepracující opozice. Jako kdyby všichni ztratili jednoduché porozumění pro černou a bílou, pro správné a špatné, pro dobré a zlé. Jako bychom rezignovali na to, že věci lze ovlivnit a nejsme jen odsouzeni k tomu, abychom trpně přihlíželi.
