Deriváty se začínají i v České republice prosazovat jako běžný nástroj, který profesionální investoři využívají pro rozložení aktiv ve svém portfoliu a k zajištění rizik vyplývajících z pohybů měnových kurzů, úrokových sazeb a cen komodit. Pátý říjen 2006, kdy bylo na pražské Burze cenných papírů spuštěno obchodování s první skupinou derivátů, lze potom považovat za den, kterým české kapitálové trhy investorům alespoň v omezeném rozsahu zpřístupnily i druhou typickou funkci derivátů, to znamená běžného investičního nástroje umožňujícího realizovat výnosy spojené s pohybem kurzu.
Metody obchodování.
Za jednu z nejzajímavější právních otázek spojených s deriváty z hlediska jejich uživatelů považuji způsob, jakým bývají derivátové obchody dokumentovány, a rozdíly mezi dokumentacemi soukromě vyjednávaných a veřejně obchodovaných derivátů.
Soukromě vyjednávané deriváty byly v počátcích obchodování tradičně dokumentovány zvláštními smlouvami pro každý jednotlivý obchod. Přestože se i dnes lze občas setkat s tímto přístupem, tradiční metodou dokumentace soukromě vyjednávaných derivátových obchodů se (z důvodů dále popsaných) stala dokumentace obchodů prostřednictvím takzvaných „rámcových“ smluv. Jejich struktura je dobře zřetelná na zdaleka nejpoužívanějším příkladu rámcové smlouvy vydané v aktuální verzi z roku 2002 americkou International Swaps and Derivatives Association (známá pod zkratkou ISDA).
Základem ISDA rámcové smlouvy je obecná část sjednávaná zpravidla na začátku obchodních vztahů pro všechny derivátové obchody mezi danými stranami. Jakékoli změny do obecné části jsou prováděny výhradně prostřednictvím přílohy k ní, která v jednotlivých ustanoveních „dodatkuje“ její jednotlivá ustanovení. Právě příloha bývá často mezi stranami jediným vyjednávaným dokumentem.
Zvláštní přílohy upravují zejména zajištění derivátových obchodů (v případech, kdy je sjednáváno). Zvláštní povaha derivátů na energetické komodity zpravidla vyžaduje zahrnutí další dodatečné přílohy.
Výhody.
Jednotlivé, soukromě vyjednávané derivátové obchody jsou dokumentovány v potvrzeních (takzvaných konfirmacích), které obsahují obchodní podmínky příslušného obchodu a případně pro účely daného obchodu modifikují ustanovení obecné části.
Hlavními výhodami popsané metody „rámcových smluv“ je omezení času nutného pro vyjednání jednotlivých obchodů. Obě strany jsou zpravidla seznámeny se strukturou standardních smluv, dobře rozumějí jejich ustanovením a mají jasný společný základ pro vyjednávání. Řada otázek, které jsou v jiných typech smluv předmětem počátečních neshod mezi stranami (například prohlášení stran, případy porušení, výpočet částek splatných při ukončení smlouvy nebo otázky náhrady škody za porušení smlouvy), je řešena standardní povahou smlouvy a strany se mohou soustředit na řešení odchylek od ní, vyžadovaných jejich obchodními zájmy. Z hlediska rizik spojených se solventností protistrany je dále významné, že pohledávky ze všech konfirmací uzavřených pod jednou rámcovou smlouvou se v rámci konkurzu kterékoli ze smluvních stran chovají jako pohledávky podle jediné smlouvy. Solventní straně tak vzniká expozice pouze v rozsahu, v němž vzájemné pohledávky solventní strany z derivátových obchodů převyšují pohledávky úpadce. Současně je vyloučeno, aby si správce podstaty z derivátových obchodů uzavřených na základě rámcové smlouvy vybral jen ty nevýhodné pro podstatu a ukončil jejich platnost.
Národní verze smluv.
Vedle dominujícího standardu smluvní dokumentace vytvořené organizací ISDA existují i její národní verze přizpůsobené požadavkům právních řádů příslušných zemí. Řada z nich přitom vychází z takzvané European Master Agreement for Financial Transactions, která je nejvýznamnější alternativou smlouvy vytvořené organizací ISDA.
Jednou z těchto národních verzí je i česká Rámcová smlouva o obchodování na finančním trhu. Stejně jako ostatní národní verze trpí i česká smlouva problémy převodu institutů ISDA smlouvy do národního práva (velmi aktuálním problémem je například otázka finančního zajištění obchodů uzavřených podle české smlouvy) a její použití se omezuje téměř výhradně na vnitrostátní obchody.
Rozdíly v dokumentacích.
Dokumentace veřejně obchodovaných derivátů vykazuje proti dokumentaci těch soukromě vyjednávaných značné odlišnosti. Především má-li mít jakýkoli obchodovaný investiční nástroj dostatečnou likviditu, musí být v maximální možné míře zaměnitelný s ostatními nástroji stejného druhu. Tomuto požadavku odpovídá i vysoká míra standardizace právní dokumentace veřejně obchodovaných derivátů. Podmínky veřejně obchodovatelných derivátů jsou proto typicky obsaženy v pravidlech obchodování a ve smlouvě, která je publikována příslušnou burzou (pražská burza však smlouvu nevyhlašuje a příslušné podmínky jsou zde obsaženy pouze v pravidlech obchodování). Taková smlouva pro jednotlivé derivátové obchody není vyjednávána a zájemce o uzavření obchodu pouze volí obchodní podmínky kontraktu (zejména objem, případně dobu vypořádání obchodu) v rámci určených pravidel. Vzhledem k tomu, že stranami veřejně obchodovaných derivátů jsou typicky burza (respektive tvůrci trhu) a členové burzy, tedy zpravidla vysoce bonitní subjekty, dokumentace veřejně obchodovaných derivátů věnuje minimální prostor důsledkům platební neschopnosti některé ze stran, které jsou jednou z klíčových součástí dokumentace soukromě vyjednávaných derivátových obchodů.
