Většina dnešních mrakodrapů jsou samotáři, kteří těží hlavně ze své výšky. Často nijak nenavazují na okolní prostor a doufají, že jejich velikost je dělá dostatečně zajímavými. Panorama Manhattanu ale člověk vnímá spíše jako celek, díky čemuž si ani nevšimne některých staveb, které jsou samy o sobě průměrné či podprůměrné.
Přesto ale mrakodrapům často chybí něco, co by jejich stavbu ozvláštnilo. Většinou zcela postrádají jakékoli horizontální prvky, které významným způsobem dotvářejí dané prostředí. Stejně tak jim chybí i prvky vertikální, jako jsou věže, minarety či zvonice. Nemůžete s nimi navázat ,spojení‘, jako třeba s Taj Mahalem, zámkem ve Versailles nebo operou v Sydney. Stává se tak, že nám mnohdy připadají daleko hezčí z dálky než zblízka.
To však může poměrně významným způsobem změnit konstrukce dvojice věží. Dvojčata, jak se těmto stavbám často říká, vytváří soubor objektů, mezi kterými je vzájemný vztah. Takových mrakodrapů jen v New Yorku vyrostlo v posledních letech téměř deset. Nachází se ale i v Chicagu, Los Angeles či Filadelfii a mimo USA pak třeba v Dubaji, Hongkongu, Dauhá, Taipeji, Bombaji nebo Kuala Lumpuru.
Většina architektů se shoduje, že dva mrakodrapy mezi sebou vytvářejí cílevědomý vztah, který je často mnohem větší, než jaký může nabídnout samostatná věž. S tím souhlasí i David Childs, architekt budovy Time Warner Center v New Yorku. „Jejich síla nespočívá v samotných věžích, ale v prostoru mezi nimi, který je plynulým pokračováním jižního Central Parku,“ domnívá se. Taková definice prostoru podle Childse platí i v jiných projektech s více budovami, i když třeba mají rozdílné výšky.
Dva mrakodrapy za cenu jednoho?
Stavba každého jednoho mrakodrapu je velmi drahou záležitostí, jsou-li však hned dva, je to přirozeně ještě nákladnější. „Pokud místo jedné velké budovy postavíte dvě, je to dražší – hlavně kvůli fasádě. Kromě dvou fasád ale potřebujete i dvě jádra, v nich další výtahy a další schody. To všechno výrazně zvyšuje náklady na tyto projekty,“ říká architekt Gregg Pasquarelli z ateliéru SHoP. Jinými slovy, rozhodně neplatí, že na jednom pozemku postavíte dvě budovy za cenu jedné.
Proč se tedy s tak nákladným projektem vůbec namáhat? Může za tím stát snaha vyhnout se přísným městským regulacím, nebo prostý fakt, že dva pozemky určené ke stavbě nejsou nikde propojené. Kromě toho ale mohou dvě věže mít i ekonomické výhody. Stačí, když dodatečné náklady povedou k lepšímu a zajímavějšímu projektu, který je zaplatí.
Existují přirozeně i další důvody, proč se projekty dvou mrakodrapů prosazují. Ve městech, kde je mnoho různých staveb různých stylů od různých architektů, signalizuje více budov stejného architekta nějaký velkolepější záměr. Mnohé z těchto mrakodrapů se posléze stávají významnými symboly, jako tomu bylo třeba u původních Dvojčat Světového obchodního centra.
Podle architektů takové stavby přirozeně přitahují naši pozornost. „Na dvou podobných objektech, které jsou součástí většího celku, je něco velmi hluboce zakořeněného a pevného. V obrovském měřítku mrakodrapů to v nás vyvolává téměř monumentální dojem,“ tvrdí Stuart Wood z ateliéru Heatherwick Studios.
Klíčová je kompozice
Velmi důležitou roli hraje vedle všeho výše zmíněného vzájemné postavení obou staveb. Některá dvojčata stojí přímo naproti sobě, mnohem častěji jsou ale postavená do úhlopříčky. Jaký je důvod? Ryze jednoduchý…
Pokud vám nějaká jiná stavba brání ve výhledu, je to akceptovatelné riziko městského prostředí. Pokud si ale ve výhledu bráníte vy sami, je to neschopnost. Cílem je tedy postavit věže tak, aby mezi nimi vznikl alespoň částečně uzavřený prostor, zároveň ale musí zůstat zachovaný i dobrý výhled ze všech jejich částí.
Podle architekta Kena Lewise z ateliéru SOM jsou dobrým příkladem takového umístění tři věže Univerzity Plaza v New Yorku. „Ty budovy nestojí proti sobě. Nikdy se proto nedíváte na ostatní věže, ale spíše přes ně, vidíte je jen periferně. Vždy jsem si říkal, jak je to geniální a jak skvělý prostor díky tomu uprostřed vznikl,“ myslí si Lewis.
Na vzájemné umístění jednotlivých věží kladl velký důraz i Mies van der Rohe, autor slavné brněnské vily Tugendhat. Ten tvrdil, že prostor mezi jednotlivými budovami je stejně důležitý jako budova samotná, nebo možná ještě důležitější. Své postoje pak uplatnil při projektu Toronto Dominion Center nebo u apartmánových budov 860 Lake Shore Drive v Chicagu.
Jeho prací se následně inspiroval i autor newyorských Dvojčat Minoru Jamasaki, který obě budovy postavil do úhlopříčky spojující konce písmena L. Právě tato úhlopříčka je nyní velmi běžným uspořádáním, které můžeme najít třeba u objektů Světových obchodních centrech v Bombaji či Denveru. Často jde pouze o výběr dvou rohů pozemku, někdy to ale bývá promyšlenější. Například budovy Time Warner Centra postavili tak, aby byly paralelní s ulicí Broadway, která však v daném místě nerespektuje okolní pravoúhlou zástavbu a protíná městský blok úhlopříčně.
Je třeba držet se plánu
Existuje dokonce několik staveb, u nichž je každá z budov postavená v odlišném stylu. Závisí to ale na pečlivém plánování, přičemž vše se může snadno pokazit – to když některé prvky chybí nebo naopak přebývají. Něco podobného se stalo například u Harbor Towers v Bostonu, kde měly dle projektu stát tři věže. Poslední z nich ale nikdy nepostavili, kvůli čemuž tak zbylé dvě vypadají poněkud podivně.
Ten samý osud potkal třeba i mrakodrap Fountain Place v Dallasu. I zde měly původně stát dvě budovy, postavena byla ale pouze jedna. K původně samostatnému mrakodrapu One Liberty Place ve Filadelfii naopak neplánovaně přidali další věž. Ta sice částečně připomínala původní stavbu, díky mnoha odlišnostem se ale k sobě budovy příliš nehodily.
Některá nejnovější dvojčata jsou pak postavena tak, že na sebe věže svou formou přímo reagují. Takto byly navrženy například Pennzoil Place v Houstonu nebo Gate of Europe v Madridu. Stejný princip obsahuje i projekt Manhattan West od ateliéru SOM. I když je výška obou věží odlišná, díky jejich postupnému zužování k sobě ladí náramně dobře. „Mezi těmito budovami probíhá dialog, protože se zdá, že se obě věže naklání, i když trochu jiným směrem,“ tvrdí Lewis.
Asi nejvýznamnějším prvkem, který může dvě oddělené věže propojit, je most. Ten se stal symbolem třeba u zmíněných Petronas Towers v malajském Kuala Lumpuru. Nachází se přitom ve výšce úctyhodných 170 metrů. Vzájemně propojené jsou ale třeba i stavby American Copper Buildings v New Yorku. Třípatrový most obsahuje mimo jiné i bazén a podle jeho architekta vytváří též komunitní dojem. „Lidé nemají pocit, že žijí ve východní či západní věži. Tvrdí, že žijí v American Copper, protože se všichni schází v bazénu uprostřed,“ uzavírá Pasquerelli.
